Rozhovory
út 4.10.2016 | Lenka Jonešová

Libor Pivko o starších dorostencích: Máme pracovité kluky, kteří chtějí makat

Starší dorostence vede od začátku sezóny 2016/17 nové trenérské duo Miroslav Krupka – Libor Pivko. Pro druhého zmíněného je pozice trenéra novou zkušeností, vždyť bohatou aktivní kariéru ukončil teprve před dvěma lety. Hradeckým mládežníkům má ale rozhodně co nabídnout. Ve vrcholovém hokeji okusil NHL, působil v AHL, KHL a samozřejmě v české nejvyšší soutěži. Teď chce předávat své zkušenosti dál a společně s jeho trenérským kolegou se mu to daří. Starší dorostenci totiž z dosavadních deseti duelů prohráli jediný.

K týmu starších dorostenců jste se připojil před začátkem letní přípravy. Jak se váš přesun do Hradce zrodil?
Kontaktoval mě Tomáš Martinec, který se dozvěděl, že jsem po neúspěchu v Šumperku, se kterým jsme vypadli, skončil jako trenér. Hodně mě potěšilo, že mě oslovil a měl o mě velký zájem. Tomáš řekl, že by byl rád, kdybych do Hradce přišel. Já se na rovinu přiznám, že jiných nabídek moc nebylo, takže jsem tu hradeckou rád přijal. Chtěl jsem zkusit něco nového, navíc v trenérské kariéře se stále učím. Je vidět, že se tady s mládežnickými kategoriemi pracuje opravdu dobře, máme výborný trenérský kolektiv, takže je radost chodit do takové práce.

Trenérským kolegou vám je Miroslav Krupka, který se k mužstvu připojil také před sezónou. Jak funguje vaše spolupráce?
S Mírou Krupkou jsme skvělá vyvážená dvojka. Je to super chlap, který dělá svou práci strašně rád. Už trenéřinu dělá nějakou dobu, takže se od něj i učím a nabírám zkušenosti. Myslím si, že nám spolupráce klape. Roli v týmu máme rozdělenou, já střídám útočníky, kolega má obránce. On je hlavní trenér, takže má samozřejmě hlavní slovo. Na druhou stranu je ale takový, že se spolu hodně radíme a rozhodujeme se společně.

Všechno je pro mě nové, ještě se za pochodu učím

Vašim svěřencům se daří výborně, s jedinou porážkou se drží na špici tabulky skupiny Střed. Jaké jste si předsevzali cíle do sezóny?
Už když jsem do Hradce přišel, věděl jsem od předešlých trenérů, že tenhle ročník bude silný. Nemůžu ale říct, že bych čekal, že budeme hrát takhle výborně, jelikož jsem dřív s touto věkovou kategorií nepřišel do styku. Všechno je pro mě nové a hodně věcí se ještě za pochodu učím. Ambice byly ale vždy stejné – dostat se do play off. Tam už je to jiná soutěž, hra je trochu odlišná. Chceme na to kluky dobře připravit. Díváme se hlavně na to, jak hrajeme jako tým. Snažíme se dodržovat systém, který je tady u mládeže nastavený. Chceme se prezentovat aktivní hrou, kterou se snažíme do kluků dostat a myslím si, že se nám to daří.

Daří se i oběma gólmanům, v brankovišti se pravidelně střídají. Jak mají rozdělené role?
Klukům jsme řekli, jak to bude. Ani jednoho jsme před sezónou neznali, Štěpán Kouba tady tolik nechytal, když tu byl Tomáš Vomáčka. Letos jsme je oba postavili na stejnou startovní čáru, vždycky ví, kdo bude v zápase chytat. Vědí, že kdo bude více pracovat v tréninku, ten poté dostane více prostoru. Zatím nám ten systém vychází, tak uvidíme, jak to půjde dál.

U týmu už tedy nějakou dobu působíte. Jaká byste vyzdvihl pozitiva a co naopak vidíte jako menší mínus?
Rád bych vyzdvihl, že máme pracovité kluky, kteří hlavně chtějí makat. To je důležité. Někdy je samozřejmě musíme pobídnout, ale většinou je to opravdu tak, že trénují poctivě, snaží se do tréninku dát všechno. To je rozhodně pozitivum. Na druhou stranu v tomto věku jsou kluci v takovém stádiu puberty, kdy jsou někdy jak z divokých vajec a těžce se zvládají. S tím se ale vždycky nějak vypořádáme.

Chci klukům pomoci, aby i oni měli možnost se dostat daleko

Aktivní hráčskou kariéru jste musel ukončit poměrně mladý, skončil jste ve 35 letech. Jaké zdravotní důvody vás k tomu vedly?
Co se týče zdravotních problémů, bylo jich trochu více. Nejprve to byl nějaký únavový syndrom, poté syndrom vyhoření, takže těch věcí se nastřádalo víc. Mým největším problémem bylo ale koleno, které mě trápilo dlouho. Už v Kometě jsem s ním měl dvě operace, ještě jsem se potom zkoušel k hokeji vrátit, už to ale bohužel nešlo.

Hned další sezónu jste nastoupil jako asistent trenéra k A-týmu Šumperka. Byla pro vás práce trenéra po ukončení kariéry jasnou volbou?
Byla. Už když jsem hrál aktivně hokej, věděl jsem, že by mě tahle práce bavila. Když zjistíte, že se vaše kariéra chýlí ke konci, tak pochopitelně uvažujete, co dál. Pro mě je trenéřina nejlepší cesta, kterou můžu ostatním klukům předat zkušenosti, které jsem za ty roky nabral. Měl jsem tu čest zažít NHL, kde byli hráči jako Crosby nebo Malkin, v Nashvillu třeba Martin Erat. Tři roky jsem byl na farmě, poté v Rusku, takže myslím, že pár zkušeností z vrcholového hokeje, které bych teď mohl předat těmhle mladým klukům, mám. Chci jim tím pomoci, aby i oni měli možnost se dostat daleko nebo ještě dále, než jsem se dostal já.

V Šumperku jste trénoval stejně staré, možná i starší hráče, než jste vy sám. Neměl jste proto problém je korigovat?
V Šumperku jsme měli výjimečného hráče Karla Pláška, kterému už táhne na padesát. (směje se) Bylo tam ale pár kluků, se kterými jsem ještě já hrával nebo se s nimi potkal v Pardubicích, takže jsem to určitě nebral tak, že bych nad nimi byl nějak výš. Byl jsem hlavně rád, že mohu být zase v kabině a nasávat atmosféru toho mužstva.

Práce s dospělými hokejisty je oproti té s mládežníky určitě odlišná. V čem vidíte největší rozdíl?
Ten přístup je malinko jiný, musíte se trošku krotit. Přeci jen u dospělých chlapů už můžete říct věci na rovinu, naopak u takhle mladých kluků musíte přemýšlet, jak co řeknete a držet se trochu zpátky. Je to odlišné, ale jak jsem již zmínil, stále se jako trenér učím, jelikož je to pro mě nová zkušenost. Hlavně je to ale asi v individuálním přístupu k mladým klukům, protože někteří ještě nejsou až tolik mentálně vyspělí, abychom s nimi mohli mluvit jako s dospělými. Někdy se na ně musí mluvit spíše jako rodič s dítětem.

Jsem vděčný, že jsem mohl i nadále zůstat u hokeje

Jaká změna vás tedy nejvíce překvapila po přechodu z kariéry aktivního hráče na trenérskou činnost?
Asi si všichni představují, že je to pohoda, ale řekl bych, že je to jednou tak velká dřina, než když působíte jako hráč. Už jen to, že jsem měl odstát hodinu na ledě, pro mě byl ze začátku problém, šíleně mě bolely nohy. Je něco jiného, když hrajete nebo pak víceméně jen stojíte. Já navíc chodím na led s ročníkem 2010, ve kterém je můj syn, kterého jsem taky dal do Hradce. Je to opravdu náročné, často strávíte na stadionu celý den, máte klidně i čtyři tréninky. Rád vzpomínám, když jsem jako hráč šel v deset hodin na led, v jedenáct z ledu a ve dvanáct už jsem byl doma. To byly zlaté časy a možná si spousta kluků neuvědomuje, jak se teď mají dobře. Ale rozhodně si nestěžuju, jsem tady rád a trenérská činnost mě baví. Celkově jsem vděčný, že jsem mohl i nadále zůstat u hokeje, než jít normálně do práce.

Minulý týden odstartovala hokejová základna, u které se také angažujete. Co vás na práci s těmi nejmenšími baví nejvíce?
Práce u základny je krásná. Vidíte, jak se děti radují z maličkostí, hokej ještě berou jako zábavu. Je super sledovat, jak se postupně vyvíjejí a rostou. Na začátku neumí bruslit, pak ale vidíte, jak rok od roku nabírají zkušenosti. Když člověk sám hraje hokej, tak to nevnímá. Ale když mám teď možnost to vidět z druhé strany, tak mě to těší.