Tomáš Vomáčka odchází do Ameriky: Je hrozně super, co pro mě v Hradci udělali

Tomáši, kdy přišel první impuls, že byste chtěl odejít?
Už jsme o tom přemýšleli před rokem, doma jsme se hodně bavili, co bude dál. Nakonec jsme si řekli, že asi ještě rok počkám. Ale pak jsme byli se sedmnáctkou na turnaji v Americe, který se mi docela povedl. Tam už jsem si začal trošku říkat, jestli přece jenom neodejít. A potom jsem na osmnáctkách hrozně obdivoval tu halu, ve které hraje univerzitní tým. Na univerzitě bych chtěl taky jednou hrát. To bylo neskutečné. Pak se ozval poradce z Ameriky, který mi řekl, že by mě tam dokázal dostat. A rozhodl jsem se, že to půjdu zkusit.

Jak to s vámi probíhalo dál?
Musel mě docela narychlo přihlásit do draftu USHL, kde jsme měli čtyři pět týmů, které projevily docela velký zájem. Nakonec mě draftovalo Sioux City, s tím, že jsem jejich hráčem na dva roky. První rok chtějí, abych si zvykl na zámořský hokej, takže jsem byl draftovaný do NAHL do Corpus Christi. Další rok se mnou v Sioux City počítají jako s gólmanem číslo jedna, samozřejmě pokud budu mít výkonnost.

Mě tedy zaujalo, že obě města jsou od sebe pomalu půl kontinentu. Sioux City je v Iowě, Corpus Christi v Texasu, skoro u mexických hranic. To je normální?
Oni mají partnerský tým ve Springfieldu, ale tam měli problém s tím, že by mi měli platit školu. Proto to dopadlo takhle. Je to zkrátka tým, který v NAHL projeví zájem.

Co víte o svém novém působišti?
(směje se) Moc toho nevím. Samozřejmě jsem koukal na mapy, že to mám krásně u pláže, takové příjemně letní prostředí. Ale jinak toho moc nevím. Akorát mi psal trenér, že už se těší na novou sezónu. A jeden můj nový spoluhráč mi taky psal, že se na mě těší. Udělalo to na mě dobrý dojem.

Ať už v Corpus Christi, nebo v Sioux City jsou i nějací další Evropani?
V týmu asi nikoho mít nebudu. V USHL byli loni naši gólmani ročníku 97, Aleš Stezka, Dan Vladař a Honza Růžička. A taky gólmani ze Slovenska. Ale u mě v týmu myslím žádný Evropan nebude, i když to vypadalo, že by tam mohl hrát i jeden další Čech. Budu se muset dorozumívat anglicky, češtinu tam moc nepotkám.

Zamlada. Vítězných derby vychytal Tomáš Vomáčka nespočet, to první v extralize mladšího dorostu přišlo 29. září 2013. Hradečtí sice už po šesti sekundách prohrávali, ale zápas otočili a v Pardubicích vyhráli 3:2. Tehdy se zároveň dostali na první místo tabulky – pěkná symbolika před tím, co v této a další sezóně následovalo.

Budete bydlet u rodiny?
Ano, měl bych být v rodině.

Jak to budete mít se školou?
Tady jsem přerušil studium na dva roky. Ale tam budu dělat školu online po internetu, je to americký vzdělávací program, na který navazuje univerzita. Takže udělám třeťák online, budu graduovat a další ročník už budu dělat jakoby nultý ročník univerzity. Kredity se mi tam už budou započítávat. To se mi zdá docela dobré.

Jak se na vaši budoucnost dívají rodiče?
V tomhle jsem hodně šťastný kluk, protože rodiče mě ve všem podporují. Ať to bylo rozhodnutí zůstat, ať to bylo rozhodnutí, že půjdu pryč. Ve všem mě podporují a chtějí pro mě to nejlepší. Bylo to s nimi úplně v pohodě, souhlasili s odchodem.

V první řadě musíte být sám přesvědčený, že zvládnete žít úplně odloučený.
Doufám, že jo. Snad to bude v pohodě.

Univerzita? Moc lidí v Česku neví, že takové možnosti jsou

Podíváte se někdy domů? A jak to budete mít s uvolňováním na reprezentaci?
S poradcem jsme si dali do smlouvy podmínku, abych byl uvolněn na veškeré reprezentační akce, na které budu pozvaný. S tím klub souhlasil. Kdybych měl čas o Vánocích, tak přiletím domů, ale bude to třeba na pět dnů.

A co vám na rozhodnutí říkali trenéři v Hradci?
Bavil jsem se o tom s panem Martincem. On chtěl, abych zůstal. Ale když jsem se takhle rozhodl, tak jsem neslyšel nic jiného než podporu. Toho si hrozně vážím, že mi to tady všichni lidi hrozně přejou. I pan Krátoška, i všichni ostatní trenéři. Je to od nich skvělé.

Je právě tahle cesta pro vaši hokejovou budoucnost nejlepší?
Věřím v to. Dostat se do dvou let na univerzitu je cesta, kterou jsem si vybral.

Elegáni dopsali pohádku. Mistrovství republiky 2014 ve Zlíně bylo jako sen, ze kterého se nechcete probudit. Hradec jím prošel bez porážky, závěrečné vítězství 1:0 nad Třincem pojistil Tomáš Vomáčka 39 zákroky. Elegánům v oblecích ten den a ještě několik dalších gratulovali nejen kamarádi, ale i soupeři z celé země.

Jsou ve Spojených státech na univerzitách nějací Češi?
Je tam Lukáš Buchta se Zlína, ten studuje na univerzitě v Omaze. O něm mi říkal pan Šolc, trenér reprezentace, že je to úplně skvělé a nemůže si to vynachválit.

Takže univerzita není pro naše hokejisty zrovna klasickou cestou...
Podle mě spíš moc lidí v Česku neví, že takové možnosti jsou. A aniž bych chtěl někoho urazit, tak většina odsune školu na druhou kolej. A to u nás doma nešlo, i když bych třeba někdy rád (směje se).

Jaké nároky na studium očekáváte?
Říká se, že školství je tam jednodušší. Ale určitě to nebude nic lehkého, s tím jsem srozuměn. Doufám, že se s tím poperu a zvládnu to.

Kdy se do zámoří přesouváte?
Odlétám někdy kolem dvacátého.

Kdy vám začíná soutěž? A co vás čeká do té doby?
Soutěž začíná 14. září, do té doby myslím, že budeme hodně trénovat. Já se tam budu zabydlovat, budu si muset na všechno zvyknout, i na rodinu.

Jakým systémem se NAHL hraje?
Studoval jsem plán zápasů a hrajeme jenom v jedné divizi, takže defakto celou sezónu proti šesti týmům. Asi na začátku října ale máme NAHL Showcase, kdy se všechny týmy soutěže sjedou do Minnesoty a ve čtyřech dnech odehrají čtyři zápasy proti náhodným týmům. Abys pořád nehrál s těmi samými. Na konci sezóny bude play off napříč celou soutěží.

Za rok se vás už potenciálně týká draft NHL. Vyhlížíte ho?
Snažím se na něj nemyslet, ale samozřejmě ho v podvědomí mám. Byl bych hrozně šťastný, kdyby se to povedlo. Ale taky vím, že je spousta lidí, kteří draftem neprošli, a stejně se do NHL dostali. Takže se mi život rozhodně nezhroutí, když draftovaný nebudu.

Budou o vás skauti vědět lépe, než kdybyste hrál v Česku?
O tomhle jsem se právě taky bavil s poradcem. Říkal, že do Česka se za mnou přiletí skaut podívat jednou dvakrát, a po Americe že cestují běžně. Takže je možné, že mě uvidí chytat třeba ve dvaceti třiceti zápasech. I v tomhle se mi to zdá lepší.

Oblíbený klub? Vždycky fandím tomu, kdo vyhrává

Letos šel na řadu ve druhém kole Filip Hronek. Co na to říkáte?
Hrozně mu to přeju. Za poslední tři roky udělal úplně neskutečný progres. Na ledě mu to myslí, je výborný dozadu a výborný dopředu. Takoví beci jsou hrozně cenění. Přeju mu, ať mu to vydrží a ať ho brzo uvidíme v NHL.

On je přesně tím typem nedostatkového hokejového zboží. Tedy hlavně v Česku.
Přesně, přesně. V českém hokeji vůbec.

Díváte se na Filipa i z toho hlediska, jaký je to úspěch pro hradecký hokej?
Určitě. Je vidět, že se tady pracuje dobře, že to lidi chtějí dělat a dělají dobře. Pro hradecký hokej je to úplně skvělé.

Po Filipovi sáhl Detroit, což je skvělá organizace. Na druhou stranu to mladí asi nikde nemají tak těžké...
Bude to pro něj velká zkouška. Je pravda, že v Detroitu to mají všichni mladí hrozně těžké, ať už se podíváme na Mrázka, nebo na ostatní. Musí hodně zabojovat a poprat se s tím. Když dostane šanci, musí ji využít.

Dá se v NHL vůbec „vybírat“ tým, do kterého by hokejista rád šel?
Hokejista může mít vysněný tým odmala, kterému fandí a moc by si přál, aby ho draftoval. Ale rozhodně si nemyslím, že by byl smutný, když ho draftuje někdo jiný. Hrát za jakýkoli tým v NHL je skvělé.

A jaký je váš vysněný tým?
Vyloženě žádný úplně oblíbený nemám. Já jsem v tomhle zvláštní, vždycky fandím tomu, kdo vyhrává (směje se). Ale jako gólmana mám rád Careyho Price, takže fandím trošku Montrealu.

Kdybychom dostali jiný tým, tak bychom postoupili

Pojďme k reprezentaci. Chci se ještě vrátit k mistrovství světa do 18 let, kterého jste se v dubnu jako „bažant“ zúčastnil. Berete svou cestu jako díl náhody a okolností?
Určitě, to je jasné. Jsem hrozně šťastný, že jsem tam mohl být, i když spíš do počtu. Byla to skvělá zkušenost. Musím říct, že mě kluci mezi sebe vzali úplně v pohodě, i gólmani a trenéři. Byl jsem hrozně šťastný. Spíš jsem se snažil odlehčit atmosféru a aby kluci měli všechno, co potřebují. Takový třetí kustod.

Během zápasů jste seděl na tribuně. Přinášel jste pak trenérům nějaké poznatky?
(směje se) Ne ne ne. Nebyl jsem pozorovatel, to ne.

Češi nepřešli čtvrtfinále, kde jim vystavili tvrdou stopku Američané. Jak se zpětně díváte na vaše výkony?
Hra nebyla špatná, to určitě ne. Myslím, že jsme měli i smůlu. Odehráli jsme výborně zápas s Dánskem, se Slováky nám to úplně nevyšlo. S Kanadou taky skvělý zápas, tam jsme sahali po vyrovnání, to byla škoda. S Finy taky, nájezdy byly loterie. A čtvrtfinále? Bohužel, to se stane. Jim vyšlo všechno, nám skoro nic. Podle toho taky vypadal výsledek.

Ale přece jenom jste do čtvrtfinále dostali nejtěžšího soupeře, jakého jste mohli. Nejvíc vás musí štvát ztracený zápas se Slováky ve skupině.
Určitě. Byl to nejhratelnější soupeř, který se dal porazit za tři body. Mohlo to vypadat jinak a mohli jsme jít na jiný tým. Stalo se.

Z pohledu celého českého hokeje je ale špatný obrázek, když ve čtvrtfinále velkých turnajů jdeme na Američany, dostaneme tam sedmičku nebo osmičku a jedeme domů. To uznejte sám.
Je to škoda. Myslím, že tým jsme měli na to, abychom došli dál než do čtvrtfinále. Těžko říct, jak by to vypadalo třeba se Švédy. To je otázka, na kterou se nikdy nedozvíme odpověď. Hokej jsme rozhodně nehráli špatný a věřím tomu, že kdybychom dostali jiný tým, tak bychom postoupili.

Historický týden v Hradci. Poslední březnový víkend roku 2015 se pod Bílou věží jenom vítězilo a slavilo. Mladší dorostenci obhájili na domácím mistrovství republiky titul, hokejisté 8. třídy vybojovali bronz a pár hodin po pořízení téhle fotky postoupili junioři do extraligy. Za několik dní navíc starší dorostenci získali extraligové stříbro. Tak úspěšný týden se možná už nikdy nebude opakovat.

Na mistrovství jste byli tři hráči ročníku 99. Kromě vás ještě David Kvasnička, který už hrál za osmnáctku celý rok, a Filip Zadina, který si na MS zahrál v první formaci. Jak se klukům dařilo?
Záďovi turnaj sedl úplně parádně. Hrál výborně, fakt smekám. A Kvasňa hrál taky hodně spolehlivě. Na to, že to byli ročníkově mladší kluci, zahráli výborný turnaj.

Pomohlo vám, že jste byli v týmu s Radovanem Pavlíkem dva Hradečáci? Nebo už to v tu chvíli bylo jedno?
Ze začátku určitě. Ráďa mi pomáhal, protože jsem se trochu styděl a trochu bál. Ostatní kluci hráli většinu sezony za juniorku, někteří za áčko, tak jsem se na ně spíš chodil koukat z tribuny, než že bych proti nim hrál.

Cítil jste ve starší kategorii větší tlak?
Určitě jo. Ale myslím, že ten tlak začal být až těsně před turnajem. Ze začátku to ještě takové nebylo.

Každého teď už víc a víc zajímají výsledky, to se třeba s šestnáctkou nedá srovnat.
Určitě, to je jasné. Je to přece jenom mistrovství světa, které hodně ukáže o tom, jaký další ročník tady roste.

Věřím, že se na Memoriál probojuju a odchytám nějaký zápas

Teď čeká osmnáctku Memoriál Ivana Hlinky, na který vám přišla pozvánka. Budete ale ještě muset bojovat o místo v brankářské dvojici.
Je to ohromná pocta, jeden z největších turnajů. Někdy se říká, že je lepší než mistrovství světa. Jsem hrozně rád, že jsem byl nominovaný. Věřím, že se tam probojuju a odchytám nějaký zápas.

Na domácí půdě to bude jako vždycky hodně prestižní záležitost...
Trošku podobný byl Challenge se sedmnáctkou loni v listopadu, ale pořád se to nedá srovnat. I co se týče sledovanosti z našeho pohledu. Hraje se to v Česku, možná naposled. Pro náš ročník to bude první velká zkouška.

Sledoval jste Memoriál v předchozích letech?
Určitě. Minulý rok jsme zrovna v té době měli kemp, tam jsme si to pouštěli v televizi a na plátně. Předtím jsem taky koukal, když byli kluci ročníku 97 stříbrní. Myslím, že každý, kdo se zajímá o hokej, tenhle turnaj sleduje.

Na střídačce osmnáctky letos stojí Václav Varaďa. Jaké z něj máte po prvních kempech pocity?
Je to super kouč. Hodně sází na týmovost, aspoň se mi zdá, že nás k tomu vede. Zatím je všechno úplně v pohodě, nemůžu si vůbec stěžovat. Vím, že trénoval juniorku Třince a kluci si ho hodně pochvalovali, že si stojí za týmem.

U reprezentací jsou i další noví trenéři. Třeba Jiří Dopita nebo Jaroslav Nedvěd. Jak se na to díváte?
Myslím, že je fajn, že se legendy českého hokeje dostávají k práci s mládeží. Ale uvidíme, jaké úspěchy to přinese a nepřinese.

Co si myslíte o aktuální situaci českého hokeje?
Jdeme dopředu, to asi jo. Ale bohužel nejdeme dopředu tak výrazně jako třeba severské země nebo kluci v Kanadě a Americe. Ale věřím v to, že jednou se to zlomí a i my budeme hrát na osmnáctkách vyrovnané zápasy s Amerikou.

Kde nás tlačí bota?
Těžko říct. Já myslím, že je to hlavně práce s dětmi. Hodně trenérů sází na výsledky třeba už od páté šesté třídy. Ale mělo by to být volnější. Aby kluk, když udělá chybu, nebyl hnedka seřvaný, ale spíš ho trenér podpořil v tom, že si dovolil.

Jako malý jsem hrozně fandil Tomáši Vokounovi

Jak se vy jako brankář vidíte? Jak byste se charakterizoval?
To je hrozně těžká otázka. (směje se a přemýšlí) Vždycky chci být co nejvíc týmový. Myslím, že to mě hodně zdobí. Chytám s velkými emocemi, hodně žiju s týmem, prožívám to. Hodně se raduju, hodně slavím vítězství, hodně oplakávám prohry. Asi takhle. Snažím se co nejvíc pomoct klukům, asi jako každý brankář.

Tyhle emoce si dobře pamatuju od prvních zápasů v Hradci. Byl jste takový už dřív?
Odmala.

A když můžete sám sebe zkritizovat, najít slabiny?
Určitě nejsem technicky skvěle vybavený brankář, jako je třeba Kuba Škarek z Jihlavy. Nemám asi tak dobré bruslení. A právě to musím vynahrazovat různými akrobatickými zákroky, které nejsou příliš hokejové.

Za poslední roky jste pořádně vyrostl. Víte, jak si stojíte ve srovnání světových gólmanů?
Budu zhruba průměr. Teď je trend vysokých brankářů, i když zase gólman Američanů na dvacítkách byl mrňavý a chytal neskutečně. Ale myslím, že v mém ročníku v Americe jsou vysocí gólmani.

Už nerostete?
Už jsem přestal růst.

Hradecká síla. Parta ročníku 1999, která se ve východočeském městě sešla, tvořila od začátku základní kostru reprezentace. Ještě v únoru 2016 se s národním týmem do 17 let vydalo na turnaj do amerického Plymouthu hned pět hokejistů, kteří v té době bojovali už v barvách Mountfieldu. Zleva Radim Šalda, Jaroslav Dvořák, Tomáš Vomáčka, Michael Gaspar a Martin Štohanzl.

Měl jste jako malý nějaký brankářský vzor, případně ještě máte?
Hrozně dlouho jsem obdivoval Tomáše Vokouna. Vždycky když hrála reprezentace na mistrovství světa, tak jsem ho bedlivě sledoval. Jako malý jsem mu hrozně fandil. Teď už vzor snad ani nemám, spíš gólmany, kterým fandím. To jsou asi Petr Mrázek a Carey Price.

S Petrem Mrázkem se asi srovnáváte, co se týče právě těch emocí.
Líbilo se mi, jak to na dvacítkách prožíval. Hodně lidí mi říkalo, že v tomhle jsem si s ním podobný. Ale to je zatím asi tak jediné (směje se). Je to výborný brankář. Trvalo to dlouho, ale byl trpělivý, ta šance přišla a on ji využil. Tuhle sezónu chytal neskutečně.

Vy jste se potkali v Detroitu během turnaje sedmnáctky…
Daroval nám svoje hokejky, i Kubovi Škarkovi. Byli jsme navštívit kabinu Detroitu, to byla paráda.

Řekli jste si něco?
Prohodili jsme pár slov, takových přátelských.

Došlo i na nějaké rady?
Taky mi doporučoval odejít. Říkal, že čím dřív, tím líp.

Chci poděkovat všem, kteří se podíleli na mém rozvoji

Co se vám za pár let vybaví, až se řekne Hradec?
Dva tituly, to rozhodně. To bylo prostě něco neskutečného. Dodnes to občas nemůžu pochopit a pouštím si ta videa, kde slavíme. (přemýšlí) To, co se tady povedlo, byla… prostě… pohádka.

Vybavíte si okamžik, kdy jste sem přišel? Ve stejném roce přišla i extraliga.
Přišel jsem chvíli před tím, než přišla extraliga. Už jsem tady byl v sedmé třídě, ještě když to byl HC VCES. Ale po roce jsem se vrátil, protože jsem chodil na gympl v Trutnově a musel jsem dojíždět. Pak jsem přišel na suchou do mladšího dorostu 98 a 99, ale taky jsem ještě jezdil. V sezoně to bylo občas znát. Pak už jsem přestoupil na školu do Hradce.

Ve hře byl i Liberec, že?
Ano. Byl jsem za něj chytat na turnaji, ale nakonec se nám hrozně líbilo v Hradci, protože tady je všechno hrozně blízko. Mám intr pět minut, školu ani ne pět minut. Je to takový trojúhelníček, mám to všechno na jednom plácku. To asi hodně rozhodovalo.

Já na bráchu, brácha na mě. Každý gólman musí být trochu blázen. Ale je dobře, když vám s tímhle údělem pomůže kamarád. V Tomášově případě dobrosrdečný hromotluk z obrany Jakub Muška. Foto: Karel Málek / Juniorský hokej

K Liberci teď díky extraligovému titulu najednou všichni vzhlížejí. Na druhou stranu, s mládeží se tam výborně pracuje už delší dobu.
Tahle sezóna se jim hodně povedla. V chlapech po hrozně dlouhé době, kdy hráli v extralize druhé housle. Určitě to zvedlo pozornost. Ale myslím, že třeba až Hradec jednou vyhraje extraligu chlapů, bude to úplně to samé.

Právě Liberec vás letos vyřadil v osmifinále play off staršího dorostu. Důvod vypadnutí vidíte pořád stejný?
Vidím ho pořád stejně. Nebyli jsme dobrá parta, nebojovali jsme tak, jak jsme měli. Bohužel.

Přišel po dvou titulech i pocit uspokojení? Už jste nemohli dopadnout líp.
Je to možné.

Když mají lidé srovnat Hradec třeba s Pardubicemi nebo dalšími kluby, většinou řeknou, že v Hradci je hodně rodinné prostředí. Cítíte to tak?
Určitě. V tomhle to tady bylo super.

Komu byste chtěl za svá léta v Hradci poděkovat?
Poděkovat chci úplně všem, kteří se tady o mě starali. Od pana Naara, pana Řeháka, pan Tichý, pan Luňák, samozřejmě pan Martinec. Minulý rok i pan Krátoška, pan Slabý, pan Štohanzl. Chci poděkovat i tobě a všem dalším, kteří se podíleli na mém hokejovém rozvoji. Hrozně moc jim děkuju za to, že jsem v Hradci nikdy necítil, že by mi někdo něco nepřál. Vždycky když jsem přišel a měl jakýkoli problém, bylo mi vyhověno. Hrozně si toho vážím. Co tady pro mě udělali, to je hrozně super. Je i jejich zásluha, že jdu tam, kam jdu.

Jaké budou vaše poslední dny před Memoriálem a před odletem?
Trénuju se starším dorostem. V pondělí jdu naposledy, pak odjíždím. Měl jsem s ním i letní přípravu, což pro mě bylo super, protože jsem nemusel nikam cestovat a měl jsem to z první ruky. Po Memoriálu by mi měl přiletět trenér ze Slovinska a v Hradci bychom se s panem Luňákem chtěli individuálně připravovat na odchod do Ameriky.

Rodina vždycky na prvním místě. „Jsem hodně šťastný kluk, protože rodiče mě ve všem podporují. Ať to bylo rozhodnutí zůstat, ať to bylo rozhodnutí, že půjdu pryč. Ve všem mě podporují a chtějí pro mě to nejlepší.“ Tomášovi rodiče mají být na co hrdí. Foto: Ronald Hansel / Juniorský hokej

TOP foto: Karel Málek, Juniorský hokej