Za oponou: Fotograf Stanislav Souček – Fotit po vyhraném finále by byl splněný sen

Už odmala mě zajímaly foťáky. Když jsme stavěli nový barák – to jsem byl ještě malý kluk – vydupal jsem si, že v něm budu mít novou fotokomoru. Do teď ji tam mám a nebyla použitá, protože přišly digitály.

Měl jsem klasický foťák za tři stovky a fotil jsem na něj hodně. Pak to ale se střední školou usnulo. Až když oba moji kluci začali hrát hokej, a ten starší navíc spravoval stránky, kde byla sem tam potřeba nějaká fotka, tak jsem ji udělal a takhle to dopadlo. Ani si nepamatuji přesně rok, ale bylo to ještě za první ligy. Odhadoval bych to tak na 2001 nebo 2002.

Mám vystudovanou strojařinu, focení jsem se nikdy neučil. Akorát jsem si pořídil asi pět různých knížek a řešil jsem to samostudiem.

Ani náhodou nejsem žádný profík. Rozhodně se mezi ně neřadím, na to si dávám zatraceně velký pozor. Fotím jenom to, co mě baví. Motorky a hokej převážně. Celkově hlavně všechno, co je dynamické a rychlé. Profík musí umět vystřihnout třeba i svatbu a to je pro mě vždycky za trest. Když je nejhůř, tak na to kývnu, ale není to s radostí. Tím, že si vydělávám normálně prací, tak to prostě pojímám tak, že fotím zkrátka to, co chci.

Zdaleka toho nedělám tolik co dřív. V těch zmíněných začátcích jsem fotil každý zápas juniorky, dorostu, áčka a také všechny žákovské kategorie. Jezdilo se navíc i ven, takže těch zápasů bylo strašně moc.

Sem tam se mi povede, že na hokej můžu jít koukat normálně a ne skrz objektiv fotoaparátu. To je pro mě svátek. Hlavně, když se jdu podívat na svoje kluky bez foťáku, tak si to užívám úplně jinak. Profesionální fotografové říkají, že nemůžeš dělat svojí práci dobře, když někomu fandíš. Z toho také plyne, že nemohu být profík.

Kdekoliv fotím, tak někomu fandím. A naprosto upřímně musím říct, že to kvalitu focení ruší.

Sleduju celkově dění kolem hradeckého hokeje na webových stránkách. Můj syn kolem roku 2000 řídil redakci, takže psal články a já mu k tomu dodával fotky. Vzájemně jsme se hlídali a já se naučil číst na webu takřka všechno. Tehdy toho samozřejmě bylo několikrát méně než teď, ale zůstalo mi to dodnes.

Před zápasem kouknu, co všechno lidé z redakce o utkání napsali. Musím se samozřejmě připravit na to, že kdyby přijelo Kladno s Jágrem a nebyla by tam ani jedna jeho fotka, tak by si člověk myslel, že jsem se zbláznil. A tak je to i s jinými týmy. O nějaké hráče je zkrátka větší zájem. Nebo na druhou stranu za Hradec nastoupí kluci, kteří mají premiéru, a tak je chci zachytit. Všechny tyto informace zkrátka vím. Chodím kvůli tomu i na rozbruslení, abych všechny poznal při samotném zápase. Je to takový můj rituál, protože to během rozbruslení vždy zase dostanu do ruky. O přestávce je to pak masakr, protože musím stihnout poslat fotky a nafotit i přestávkový program. Druhý masakr přichází doma, když musím všechny fotky probrat, vytřídit a poslat na všechny strany.

Protože nejsem agentura na fotoaparáty, tak se snažím fotit s rozmyslem a nepráskat tam všechno možné. Někde vznikají tisíce fotek, ale u mě je to většinou v rozmezí 600 – 800. V play off zápasech někdy možná i 1000 – 1200. Nakonec jich do redakce pošlu okolo stovky. Je potřeba doladit jasy, stíny a hlavně udělat ořez. Je jenom pár fotek, které se neořezávají vůbec. Blíží se to spíš reportážní fotografii, protože nemá cenu se s tím dělat a poslat to za dva dny. To už by bylo jako staré noviny. Všechno prostě musí být velmi rychlé.

Čtyři hodiny je minimum času, které strávím probíráním těch fotek. Je to v různých velikostech a tak. Dělá se to navíc v noci, a protože druhý den člověk jde normálně do práce, tak je to celkem krizovka.

Už se nemůžu dočkat play off, to zase bude šílený.

Světový pohár? Co si budeme povídat… To byla největší bomba

Co se týče větších podniků, tak jsem byl na pár mistrovstvích světa v inline hokeji, mistrovství světa osmnáctek a dvacítek v hokeji, což bylo také super. Člověk tam fotí všechny zápasy a úplně do toho zapadne. Ví všechny výsledky a zkrátka tím žije.

Je to ale fakt rachota. Když člověk fotí tři zápasy, připravit fotky, postahovat je a všechno udělat mezi zápasy i po nich a ještě si k tomu hlídat věci do své práce… Těch 14 dní je vždycky krutých.

Pak jsem byl na seniorském mistrovství světa v Praze, což byla také paráda a tam jsem se nejspíš pořádně otrkal a svitla naděje, že bych se mohl podívat na kanadský Světový pohár.

Co si budeme povídat… To byla největší bomba.

Uvědomil jsem si to, až když jsem přijel tam. Na celý Světový pohár se dostalo max 10 fotografů. A když si totiž dáš do vyhledávače jméno Bruce Bennett, což je fotograf, který nafotil asi 5000 zápasů NHL a pět olympiád, vidíš jeho vybavení, které je špičkové a tu fantastickou profesionalitu… Měl jsem sto chutí se otočit a jít pryč.

To je, jako kdyby Jágr přijel si se mnou zabruslit na rybník. Tady jsem se ocitl na Bennettově rybníku a ostatní tam byli podobná esa. Tam se pak pozná, kdo je špičkový a profesionální fotograf a kdo se tam učí.

Pro mě tam bylo všechno úplně jiné. Člověk se ocitne v aréně, kterou nikdy neviděl. Atmosféra dýchá ze všech stran. Reklama a business je tam všudypřítomný, kupa lidí v dresech, hodně diváků, show kolem… Neodolal jsem a první fotku jsem udělal ze shora rybím okem s Tomášem Plekancem na kostce a nástupem českých hráčů. Tato fotka se pak dostala i do svazového kalendáře. Zřejmě ten člověk, který to vybíral, cítil stejně jako já, že to znázorňuje Světový pohár.

Normálně fotím mezi střídačkami, ale tam jsem si zkusil fotit skrz plexisklo.

Navíc jsem si myslel, že to bude fungovat stejně jako na mistrovství světa v Praze. Tam byla halda fotografů a ti tam měli prakticky svojí tribunu, kde jich bylo milion a za mantinelem stáli skoro tam, kde je napadlo. Nějaká omezení byla a člověk byl hlídán, ale nebylo to ani z dálky podobné jako na poháru. Tam těch fotografů bylo jenom pár a mají to udělané tak, že v každém rohu mají na dvou místech do plexiskla vyvrtanou díru zhruba o průměru deseti centimetrů a tou se fotí. Oproti tomu, když se fotí přes sklo, tak je to super. Sklo totiž dost zkresluje a nemám ho rád. S tímhle jsem nikdy zkušenost neměl.

Před každým zápasem probíhal briefing a na něm jsme se dozvěděli, které místo má kdo z nás přiděleno. Stávalo se také, že někdo prostě své místo neměl a ten zápas nefotil. Já však měl jistotu, že když hrají naši, tak místo mít budu.

Hrozilo však, že když hrálo třeba Rusko s USA, tak místo mít nebudu. Naštěstí se to však z nějakého záhadného důvodu nikdy nestalo. Možná díky tomu, že jsem byl fotograf z největší dálky. Ze začátku jsem fotil ze shora, protože o místa dole byl enormní zájem.

Bruce Bennetta jsem nahoře fotit neviděl ani jednou.

Fotky ze zdola jsou prostě zajímavější a živější. Taky jsem si to tam zkusil a musel jsem si na to zvykat. Člověk se musel srolovat a najít si v tom okénku správnou polohu. Když jsem si ale zvykl, tak mi to přišlo hrozně zajímavé a říkal jsem si, že by bylo skvělé, kdyby se to povedlo udělat i tady. Byl jsem mnohem víc v dění, hlavně v rozích.

Během přestávkové čtvrthodiny je čas na zpracování fotek a jejich následné poslání, protože nikdo nechce přijít ani o kousíček zápasu. Měli jsme v rozích místečka a tam jsme to upravovali. Někdo na kufříku, někdo na rybářské židličce.

Dělali jsme to ale všichni stejně.

I ti borci.

Mně se ze všech hal nejlépe fotí v Hradci. Je to i tím, že už to tu detailně znám a vím, jaké jsou rozdíly ve světle, když se začíná dřív, anebo později. Člověk tu navíc má své místo, protože jsem tu domácí. Přizpůsobím se i jinde, ale jako hostovi to zabere nějaký čas.

Jediné, co je na těch velkých akcích mnohem lepší, je to, že o přestávce vyběhnou borci s bílou fólií a nožem a jakoukoliv šmouhu na reklamě přelepí, takže ty stále vypadají tak, jakoby je někdo před malou chvilkou nakreslil. To fotce samozřejmě ohromně přidá, když při vstřeleném gólu je za bránou krásný barevný mantinel a ne ten oprýskaný černý, který je po hodinách tréninků všech kategorií. To tu fotku totiž úplně degraduje.

Při zápase jsem vždycky nervózní, protože týmu přeju

Při zápase jsem vždycky nervózní, protože týmu zkrátka přeju. To je však ta největší chyba, což jsem vám už říkal. Takový Bennett by vám přesně řekl, že profi fotograf to takhle prostě nesmí dělat. Vždycky, když jsem si to od něj přečetl, tak je to jako od Moravce v České televizi. Ten také nemůže říct Kalouskovi: „Hele Zeman, toho nemám rád, pojď, ugrilujem ho.“

Když je vypjatá situace, nájezd na bránu a dorážky, tak se kluci fotografové odjinud vedle mě baví: „Hele máš to?“ a já si pro sebe říkám: „No nemám, protože jsem debil.“ V tu chvíli mě prostě přemůže to, jestli to dá a že to musí dát a zapomínám fotit. Stává se mi to a je to strašné. Pak totiž člověku chybí ten nejkrásnější záběr. Samozřejmě bych tam měl spíš stát jako socha a strojově to odfotit, abych měl všechno. Neměl bych řešit, jestli je to Hradec či někdo jiný.

Další věc také je, že vím, že hradecká redakce ode mě chce převážně hradecké hráče, takže se na ně soustředím mnohem víc než na soupeře.

Mám k hráčům respekt, takže není standardní začít rozhovor a narušit jejich soustředění při zápase nebo před ním. Když se ale vede a je situace zlehčená, tak spolu občas něco prohodíme a hráči dělají na fotkách různé pózičky. To je potom super. V tu chvíli se dá fotit spousta věcí. Pokud ale dostaneme pět gólů s Olomoucí, tak těžko budu lézt se širokáčem někomu půl metru od obličeje.

To bych taky třeba mohl shánět nový foťák a to se mi nechce.

U soupeřů to mám ale trošku jinak. Tam ten respekt není tak velký, a pokud prostě fotku chci mít, tak si za ní jdu. Je mi pak jedno, jestli na mě například trenér Růžička něco hodí nebo ne.

Respektive už to párkrát vypadalo, že hodí, a já si v duchu říkám, že se snad netrefí.

Naši kluci si občas nějaké srandičky neodpustí. Třeba mi na foťák dají ruku a já si pořád říkám, proč to nejde a je to tak tmavé. Je to ale vždycky v dobrém. Ještě se nestalo, že by mi někdo ve zlém řekl, ať s tím jdu někam.

Já se zase snažím nebýt nějaký paparazzi a lézt tam v nepříjemných situacích. Nemusím mít za každou cenu fotku rozbité hlavy. Pokud ji mám zdokumentovanou, je to fajn, ale je to o nějakém lidském přístupu. Rozhodně nepůjdu přes mrtvoly. Nemám na tohle vůbec povahu. Každopádně ale fotky na dlouhý objektiv ze střídačky mám rád, protože ty jsou pěkné.

Mám také samozřejmě vytipované hráče, kteří se fotí lépe a kteří hůř. Bedýnka se třeba fotí celkem dobře, kromě jeho kliček. Občas udělá rameny doprava a doleva, ty fotíš mantinel, ale on tam není. Ale zkuste si fotit Látala. Ten je prostě extrémně rychlý. Je to taková motorová myš.

Je to třeba neštěstí obránců. Útočníci se motají všude, ale obránci jsou často na modrých čarách, a proto se třeba na fotkách neobjevují tak často. Střed dění je většinou před bránou a tam jsou hlavně útočníci. Pak jsou hráči, kteří se díky své extraligové reputaci fotí excelentně. Když například přijede s Plzní Ryan Hollweg, tak ho tam s jeho rozevlátou kšticí určitě budu mít. Nebo třeba Jan Výtisk a Richard Jarůšek, tam vždycky nějaký výraz je. I když se na fotce nic nepovede, tak jejich fousy ji udělají něčím zajímavou.

Já třeba hrozně vnímám, jak se u hry někteří hráči tváří. Ty skoro nejde zachytit s normálním výrazem, jak jsou do hry zapálení. Při nějaké situaci mi foťák zvládne udělat třeba deset fotek za vteřinu, takže jich je pět téměř stejných a občas stejně vtipných. Kdybych chtěl být hajzlík, tak kolikrát vyberu takové fotky, že by kluci v kabině byli fakt chudáci a terčem vtípků. Nevybírám to sice tak, aby tam vypadali jak seladónové, ale určitě se jim nesnažím nijak uškodit. To bych musel dělat jinde. Ale jsou prostě hráči, kteří své výrazy mají. Sám se divím, že jsem ještě neviděl překousnutý jazyk na ledě, protože hráčů, kteří ho mají při střídání mezi zuby, je opravdu hodně.

Trefil mě na čelo foťáku a ten následně drbnul do čela mě

Kromě již zmíněné fotky ze Světového poháru v Torontu mám ještě jednu, na kterou často vzpomínám. Je to fotka mého rozbitého foťáku. Stalo se mi víckrát, že někdo hokejkou nebo pukem ťuknul do fotoaparátu. Ale to vždycky přežil. Jenže tohle se stalo, myslím, se Zlínem. Hráč to v oslabení golfem poslal a myslel si, že to poslal, tam kam si myslel, že to poslal.

Vůbec si nemyslel, že to poslal tam, kam jsem si myslel, že to nepošle.

Prostě mě trefil přímo na čelo foťáku a ten následně drbnul do čela i mě.

Doktoři ihned přiběhli, a když jsem jim řekl, že to dostal foťák, tak byli rádi a říkali, že je to dobře. Já si to tedy nemyslel, protože čelo sroste, ale foťák těžko. Jenže doktoři mi záhy vysvětlili, že tohle by asi nesrostlo.

No nesrostl ani ten foťák.

Většinou to ale bývá tak, že horší než puky jsou hokejky. Ty totiž mají dva metry, a když je souboj u mantinelu, kde není plexi, tak to lítá nebezpečně. Často je průšvih, když potřebuješ ustoupit a někdo stojí za tebou, že se o něj opřeš. To potom dostaneš. No a nebo tečované puky. Základem je prostě pořád vědět, kde kotouč je. V drtivé většině případů se vyhnout stihneš, pokud teda puk neletí tak jako ten ve Zlíně. Tomu se vyhnout nejde.

Fotit na Světovém poháru, to byl pro mě sen. Ale myslím si, že kdyby se mi splnilo fotit Hradec po vyhraném finále extraligy, fotky by pro mě měly úplně stejnou sílu a náboj. Možná bych se na to těšil i víc, protože z Toronta jsem byl vyjukaný a nevěděl jsem, co bude a nebude. Takže po Světovém poháru a mistrovství světa mi zbývá jako největší sen asi fotit hradeckou výhru v extralize. Protože když člověk vidí současnou olympiádu, kde jsou poloprázdná hlediště, tak by těch fotek měl sotva půlku. To prostě není vrcholný podnik, když na semifinále je půlka hlediště prázdná.

Tak snad si kluci hrábnou a udělají pořádný finálový výsledek a tento sen mi splní.