Jan Vyvial o Prostějovu i boji o áčko: Chci ukázat, co ve mně je
Jan Vyvial dokázal v posledních letech napsat velmi inspirativní hokejový příběh. Konec v hradeckém dorostu kvůli zranění a návrat do Kolína ho nezastavily. Během dvou let se vypracoval v lídra juniorů Mountfieldu HK – třeba loni ve 49 zápasech nasbíral hned padesát bodů, připsal si dva starty v extralize a odměnou byla také profesionální smlouva. Seniorský hokej navíc kolínský odchovanec okusil také v dresu Prostějova, v jehož dresu bojoval o postup do Maxa ligy. V sedmém finálovém duelu s Havířovem sice Jestřábi narazili, mladý útočník se ale během svého hostování chlubil bilancí víc jak bodu na zápas. Jak trnitou cestu, kterou si zpětně prošel, vnímá? A co čeká od nadcházející sezony?
Honzo, prošel jste hradeckou mládeží, ale jednu chvilku jste hrál i regionální soutěž v Kolíně. Když se ohlédnete zpátky, jak náročná to byla cesta zpátky do Hradce až do momentu, kdy jste poprvé nakoukl vloni v létě do áčka? V Hradci jsem začínal v dorostu a vlastně jsem za ty dva roky neodehrál ani jeden zápas kvůli zranění. Poslali mě pak zpět do Kolína, takže nejvíc náročné to bylo hlavně mentálně. V Kolíně jsem byl půlku sezony v dorostu a chtěl jsem se dostat někam do extraligy juniorů, ale z regionální soutěže dorostu mě nikam nevzali. Musel jsem si tak i juniorku odbýt v Kolíně. Ten rok jsem na sobě docela zamakal a říkal jsem si, že si dám poslední šanci, abych se dostal někam výš. A nakonec to vyšlo. Dostal jsem se do hradecké juniorky a první sezona se docela povedla. Se skvělou partou kluků jsme po dlouhé době postoupili do play off. Pak jsem v létě naskočil do přípravy s A-týmem, ještě taky podepsal smlouvu a i další rok byl, myslím, dost slušný, navíc jsem v něm nastoupil i v Prostějově v play off.
V juniorce jste patřil k lídrům a tahounům, posbíral jste padesát bodů. Cítil jste na sobě, že už svým způsobem soutěž přerůstáte a lákají vás třeba starty v soutěžích dospělých? Ne, že bych si říkal, že jsem ji přerostl. To vůbec. Ale samozřejmě taky koukáte a hledáte něco jiného, nějaké soutěže s chlapama, něco těžšího. Ale pořád, i když hrajete v juniorech, musíte se snažit naplno, aby tým šel dopředu a vy mu co nejvíc pomohli. Nejde si říct, že jste juniorku přerostl a vykašlat se na to. To by bylo špatně. Pořád chcete hrát výš, ale musíte pracovat postupně.
Zajímavý příběh jste napsal taky v závěru loňské sezony v Prostějově, kde jste skočil rovnou do zápasů play off – a hned zaujal dvěma góly. Jak se tenhle přesun seběhl? V půlce sezony nám pan Zachrla přinesl papíry, že je možnost hostování do Prostějova, kdybychom chtěli a kdyby se tam třeba někdo zranil. Tak jsem to podepsal s tím, že bych si tam samozřejmě rád zahrál. Už jsem s tím moc nepočítal, nikdo se neozýval, ale pak mi zavolal pan Martinec, že volal pan Říha, který trénuje Prostějov, a že by byli rádi, kdybych tam jel hrát. Tak jsem tam jel na jeden trénink a hned šel do zápasu. A ten se mi docela povedl.
Jak vás tam přijali v kabině? Všichni byli úplně v pohodě. Pár kluků jsem tam znal, hrají tam kluci, co prošli mládeží tady v Hradci a taky tam bylo hodně mladých, takže jsme si sedli parádně.
S Prostějovem jste to dotáhli až do finále druhé ligy, kde jste narazili na Havířov. Pro dvacetiletého juniora to musela být hrozná škola, ne? Přece jen jste zažil první pořádné dospělácké play off... Musím říct, že na to vzpomínám moc rád. Když jsem se dozvěděl, že tam půjdu, trochu jsem se toho bál a nevěděl jsem, co čekat. Ale teď jsem opravdu rád, že jsem do Prostějova na konec sezony šel. Byla to dobrá zkušenost i díky spoluhráčům, kteří si ve většině zahráli extraligu a hodně mi předali. V Havířově i v Prostějově byly kolikrát úplně plné stadiony, fanoušci tam dělali skvělou kulisu, takže jsem si to fakt užíval. Bylo to super.
Finálové série v play off bývají extrémně tvrdé, kolikrát se jde za hranu. O to víc možná v nižších soutěžích. V čem byl pro vás osobně největší skok oproti juniorskému hokeji? Asi ve fyzičnu – hrálo se víc do těla. A možná byla ta hra vyspělejší a jednodušší. Ale hlavně ta fyzická stránka.
Takže byste řekl síla v osobních soubojích, nebo spíš taktická svázanost? Těžko říct, obojí stejně. Byli tam zkušení hráči z extraligy, v Havířově hraje Martin Zaťovič se zkušenostmi z KHL. Nebylo to tak rychlé, jak jsem si myslel, ale hlavně hodně fyzické a takticky dobře zvládnuté.
Sedmizápasová moravská bitva bavila i zaplněné stadiony. A co vy, vybaví se vám jeden konkrétní moment nebo gól z toho finále, který vám dodnes nejvíc utkvěl v paměti? Teď nevím přesně, který to byl zápas, ale prohrávali jsme v Havířově a dokázali jsme zápas v průběhu otočit. Já jsem pak dával myslím gól, co nás dostal do vedení. Byla tam skvělá atmosféra, úplně plný stadion. Našich fanoušků tam sice nebylo tolik, ale fandili víc než ti domácí a náš tým to hrozně nabudilo. Zápas jsme sice nakonec prohráli, ale ten moment tohohle gólu mi tak nějak zůstal v paměti.
Máte za sebou už i první dva starty v extralize za Hradec Králové. Jaký to byl pocit obléknout poprvé dres v nejvyšší soutěži? Když jsem se dozvěděl, že nastoupím, byl jsem úplně nadšený. Říkal jsem si, ty jo, Z kolínské juniorky jsem se dostal až do extraligy. To byl hezký pocit. Samozřejmě tam byla i trochu ta nervozita, ale ta brzy opadla a moc jsem si to užil.
A teď nová sezona, před pár dny jste po suché přípravě vyrazili k tréninkům na ledě a brzy vás čekají zápasy na ledě. S jakým nastavením mysli do téhle fáze jdete? Jdu tam předvést to, co umím. Prostě ukázat, co ve mně je, nebýt zaražený nebo nervózní a nebát se toho. To je můj cíl.
Je to celkem záludná otázka, ale když se nad tím zamýslíte: čím chcete trenéry přesvědčit, abyste si vybojoval místo v áčku a odehrál co nejvíce zápasů? Myslím, že můžu přesvědčit tím, že budu rubač. Být všude, nevypustit souboj, vybojovat kotouč – dělat přesně tyhle jednoduché věci.
V A-týmu je celá řada zkušených hokejistů, takže předpokládám, že je všechny pořádně sledujte, že? Stovky startů po soutěžích v Evropě i zápasy v NHL musejí být znát. Určitě odkoukávám. I na trénincích děláme kolikrát cvičení, kdy si říkám, jak jsem to udělal rychle. A pak za mnou jede Kevin, udělá to dvakrát rychleji, a ještě tam pošle bombu na bránu. To pak člověk fakt jenom kouká a učí se. To je super!