Stříbro má pro nás cenu zlata, říká Tomáš Dušek po návratu z Univerziády
V první chvíli ani nevěděl co mu domů přišlo za pozvánku, nevěnoval tomu přílišnou pozornost, pak mu ale volali přímo z ČSLH a požádali ho, aby reprezentoval Českou republiku na Univerziádě v Innsbucku a Seefeldu. „Zahrát si v reprezentačním dresu, i když jde v uvozovkách jen o univerzitní mistrovství, to jsem nemohl odmítnout,“ říká hradecký brankář. Nakonec čeští reprezentatni přivezli po osmi letech medaili a ještě k tomu stříbrnou. "Všichni táhli za jeden provaz a věřili v úspěch, to bylo základem všeho," říká s odstupem několika dnů hradecký brankář Tomáš Dušek.
Samozřejmě to pro mě překvapení bylo, protože mi domů přišla pozvánka a já jsem nejdřív nevěděl, co to je. Pak mi ale volali i přímo ze Svazu a všechno mi vysvětlili. Poté se to začalo nějak vyvíjet, následovalo soustředění a já jen doufal, že se mi do té doby nic nestane a budu moci odjet.
Byli jste ubytování jako při klasické Olympiádě v české olympijské vesnici a nebo je to na Univerziádě jiné?
Podobné. V Innsbrucku jsme bydleli přímo ve městě, kde měla každá výprava svůj hotel. Náš byl jeden z nejlepších, měli jsme tak veškerý komfort, starali se o nás výborně. Na hotelu s námi byli ještě čeští krasobruslaři a vedení celé výpravy.
S jakým cílem jste do Innsbrucku odjížděli?
Cíle nám nikdo přímo před turnajem neurčil, takže finále bylo velikým úspěchem, to je jasné. Všichni chtěli jednoznačně něco dokázat a přivézt medaili, určitě v to každý tajně doufal. Já také, ale třeba po prvním zápase, který nám s Japonci nevyšel, jsem se začal hodně bát, ne že bych nevěřil, ale věděl jsem, že teď už musíme vyhrát všechny zbývající zápasy. Bylo to hodně těžké, ale šli jsme zápas od zápasu a nakonec to vyšlo. Po osmi letech jsme přivezli medaili, což je úspěch!
Nakonec jste došli až do finále. Věřil jsi před turnajem v tento úspěch?
Těsně před startem Univerziády byly ještě veliké problémy se složením našeho týmu, pár lidí se zranilo, někdo to i odřekl a někoho navíc nepustil klub, takže se nominace od té původní ještě poměrně změnila. Tým byl z veliké většiny sestaven z hráčů druhé ligy z celé republiky. Nejvíce tam bylo asi hráčů z Jablonce, to tam byli čtyři hráči, pak tam bylo i hodně hráčů z Brna a okolních týmů. Moc kluků jsem tam před začátkem ale neznal, výjimkou byl Filip Pešán, který byl i u nás v Hradci a pak od vidění Jirku Sedláčka z Brna. Důležité bylo, že se sešla dobrá parta, která tahala za jeden provaz a věřila v úspěch a to bylo především základem našeho úspěchu.
Semifinále s Rakouskem. Hrálo se v nové hale určené pro letošní MS, bylo téměř vyprodáno, navíc Rakousko mělo za úkol turnaj vyhrát. V týmu měli řadu reprezentantů, po dvou třetinách to asi vypadalo, že to tak i dopadne, co?
Utkání s Rakouskem pro nás bylo v novém prostředí, ve kterém jsme neměli ani moc času se zabydlet. Měli v mužstvu celou řadu kvalitních hráčů, trénovali spolu už půl roku pohromadě a říkalo se i, že to nebyli všechno studenti, měli prostě jasný cíl to vyhrát. Hala byla sama o sobě nádherná, ale bylo v ní strašné teplo, byla vyhřívaná pro diváky, aby v ní mohli sedět v krátkém tričku a na hráče se v tomhle nebral vůbec žádný ohled. Holt jsme to ale museli překousnout, zápas se nevyvíjel moc dobře, prohrávali jsme 1:4, bylo to způsobené tím, že jsme nehráli to, co jsme uměli a hráli v zápasech před tím, navíc jsme působili zakřiknutě. Po druhé třetině jsme si ale řekli, že můžeme jen prohrát. Dali jsme dva slepené šťastné góly, to nám pomohlo, naopak Rakušané se začali bát, pak se nám povedlo i vyrovnat a tlačili jsme to nějak na penalty, kluci mi věřili, ale já se toho trošku bál (smích). Rakousko chtělo rozhodnout ještě v prodloužení, to se jim ale nepodařilo. Nájezdy dopadly se šťastným koncem pro nás.
Při nájezdech jsi se ale zranil, kdy to přesně bylo?
Po šestém nájezdu, nevydržel mi vaz v koleni. Nechtěl jsem to ale dávat najevo a zároveň jsem si nepřipouštěl, že bych z branky měl odjet a zápas nedochytat. Byl jsem v takové euforii, že jsem tomu nějak nepřikládal přílišnou vážnost a nepřipouštěl si možnost porážky. Takže jsem pak chytal ještě tři nájezdy s tím kolenem, vždycky jsem to nějak chytil a doufal, že dáme co nejrychleji gól. Vyšlo to v tom desátém nájezdu, Jirka Sedláček ji proměnil a poslal nás do finále.
Co ti jako první proběhlo hlavou, když jste postoupili do finále a ty jsi se při nájezdech zranil?
Bylo to nepříjemné, věděl jsem přesně o co jde, protože se mi to stalo již po několikáté, tušil jsem, že to druhý den nepůjde, ale na druhou stranu jsem si říkal, že to zkusím a uvidím. Hodně mě podporovali i kluci. Druhý den jsem si to nechal doktorem umrtvit, zavázat, ale stejně nic nepomohlo, protože jsem měl natažený postranní vaz a při jakémkoliv rozkleku nebo zákroku nohou mě v tom nepříjemně píchlo, byl jsem vůbec rád, že jsem v bráně stál. Kluci šli do finále s tím, že ho vyhrajeme. Petr Žůrek chytal výborně, myslím si, že bych ani já tak nezachytal (smích), ale prostě to už nevyšlo, štěstí jsme si vybrali asi už v zápase s Rakouskem. Pro nás má ale určitě tohle stříbro cenu zlata!
Vratmě se ještě na chvíli k samotné Univerziádě, jaka byla její organizace?
Určitě tam byly nějaké drobné mouchy, ale jinak si myslím, že to bylo zorganizované velmi dobře, ať co se týká ubytování, stravy a nebo dopravy. My jako studenti jsme měli navíc takovou jakoby V.I.P. kartu, na kterou nás pouštěli všude zdarma – autobusy, výstavy, různé prohlídky. Byli jsme tam prakticky v době Univerziády největším středem pozornosti, každý na nás koukal, prohlížel si nás, bylo to zajímavé (smích)
A co město Innsbruck, říká se o něm, že je jako z pohádky.
Innsbruck je mezi horami v nádherném prostřední, navíc bylo všechno parádně zasněžené, takže vážně paráda. Nakonec jsem zjistil, že na tak malém prostoru žije 120 tisíc lidí, což mě docela překvapilo. Celý první týden svítilo sluníčko, což bylo vážně nádherné.
Univerziáda byla určitě velikým zážitkem.
Stoprocentně. Je to pro mě hodně veliký zážitek, navíc jsme přivezli medaili, co víc bych si mohl přát. Škoda jen, že to bylo tak krátké a už se asi nikdy takhle pohromadě nesejdeme, ale jsem moc rád, že jsem tam mohl být!