Za oponou: Ledař Josef Čermák – Vždyť já ještě pamatuju odkrytou halu!
První díl rubriky Za oponou míří za Josefem Čermákem, který působí už čtyřiadvacet let na pozici ledaře. S klubem je spojen velmi úzce a ze svého křesílka v útrobách své kanceláře velmi ochotně vypráví, co všechno se dá na rolbě zažít. A že málo toho rozhodně není: aplaus ve stoje na stadionu, dělobuch takřka za hlavou či zametání ledu košťaty. Nahlédněte za oponu ČPP Arény!
Prásk!
Rána jak z kanónu. Chvilku jsem vůbec nevěděl, co se děje. Málem jsem z leknutí spadl z kozlíku. To bylo ještě za první ligy… V klidu si o přestávce rolbuju a najednou za mnou přistál dělobuch. To byl asi zatím nejhorší zážitek.
Za čtyřiadvacet let, co jsem na zimáku. Hrozně rychle to uteklo.
Vždyť já ještě pamatuju venkovní odkrytou halu!
Rolby se, za dobu co tu jsem, změnily k nepoznání. Když jsem nastoupil, byly tu Destarolky, dneska máme Zambonky.
To se vůbec nedá srovnat.
My jsme dřív ještě běhali s košťatama
Teď už to umí rozmýt díry v ledu, nožem je seříznout a další vodou zažehlit. To vše během jednoho přejetí. Dokonce to má ještě ometací koště, takže kolem mantinelu nezůstane sníh.
My jsme dřív ještě běhali s košťatama.
To jsme třeba ráno přišli a když celý večer sněžilo, tak na ledě bylo klidně půl metru sněhu. Museli jsme vzít rolbu a napětkrát to odvozit. Kdyby se to vzalo najednou, tak se to ucpe.
Klidně celé dopoledne jsme teda vyváželi sníh.
Po příchodu extraligy se ale několikanásobně zvedly nároky i na nás. Celé to bylo najednou profesionální.
Nevím, jak to funguje teď, protože hodně lidí odešlo do důchodu, ale za mě se ještě dělaly na rolbu zkoušky. Musel jsem absolvovat školení. Nezkušený člověk by se v rolbě možná svezl, ale aby udělal led bez nedotěrků, to ani náhodou. I když někomu to jde lépe a někomu zase hůř.
U někoho to chce ale třeba dva měsíce trénovat.
Jsme tři rolbaři a tři strojníci, takže celkem šest lidí. Ledaři upravují led, strojníci mají na starosti strojovnu, ale chodí ledařům pomáhat, protože je potřeba vyndat branky, vyvrtat díry a podobně. My pak jezdíme s rolbou. Fungujeme tu na směny. Při zápasech nám pomáhá výpomoc, protože je potřeba všechny pozice zdvojit. Jsou dvě ledové plochy, tak aby se to nekrylo. Ten co má službu a řídí, tak jezdí s rolbou a ostatní mu pomáhají a poté se to znovu vymění.
Lidé stáli a tleskali. To bylo hezký
Během Mountfield Cupu mi rolba trošku ujela. Když jsem viděl, jaký byl aplaus, tak jsem to udělal ještě jednou schválně.
Lidi stáli a tleskali.
To bylo hezký.
My tady ale smykem jezdíme pravidelně, když člověk spěchá a jede rychle. To už máme naježděné za těch spoustu let, které tu děláme.
Pracoval jsem předtím v lese, pak jsem ale měl problémy se zády, tak jsem musel z traktoru slézt a objevil jsem inzerát, že přijímají rolbaře. Od té doby jsem tu.
Během zápasu držíme službu, kdyby se cokoliv stalo. Jsme tam takový dozor.
Při komerčkách to mladí hokejisté nametou před vrata a my to musíme uklidit, aby se mohlo hrát. Nic proti nim, ale asi se všichni shodneme, že v minulých sezónách byl hezčí pohled na ty holky, které led zametaly.
S hráči se na stadionu pozdravíme, občas se zastavěj, když něco potřebujou. Třeba když jim upadne háček v šatně, tak přijdou pro šroubek. Jsou v týmu i takoví šikulové, kteří si to opraví sami.
A pokud ne, tak i od toho jsme tu my.