Za oponou: Vedoucí boxu a bývalý sudí Václav Samek: Hokeji jsem zasvětil celý život

Každému se stane, že někdy něco neúmyslně špatně posoudí a tím pádem ovlivní zápas. Takový je život.

V krajských soutěžích se mi jednou stalo, že jsem měl jet pískat zápas a z jednoho klubu mě kontaktovali a snažili se na mě apelovat, abych utkání ovlivnil, protože potřebovali nutně vyhrát, aby se dostali mezi nejlepší tři. Město jim totiž slíbilo za odměnu novou střechu haly.

Nebo to tím aspoň odůvodňovali.

Ihned jsem dotyčnému řekl, ať na to zapomene a okamžitě vypadne, jinak bude mít problém. Já v té době byl předseda komise rozhodčích a on si dovolí takovouhle věc.

To mi hlava nebrala.

Občas to prostě někdo zkusil. Nezažil jsem to jen jednou, že by mě někdo zkoušel „motivovat“, ale tyhle věci do sportu prostě nepatří a já je rezolutně odmítám.

Většinou se snažili před zápasem, ale já byl v těchto chvílích nekompromisní. Musel jsem na to okamžitě zapomenout, abych naopak nepískal proti nim. Stejně tak nesmí rozhodčí potom, co zjistí, že udělal někde v zápase chybu, snažit se ji vykompenzovat na druhé straně.

To je začátek konce. Když si udělal chybu, tak si ji prostě udělal, no a co?! To se prostě stane.

Rozhodně souhlasím s tím, že se hráči a trenéři nesmí v den zápasu vyjadřovat k rozhodčím.

Jsou po zápase totiž rozpumpovaní a v takových emocích, že je to dobře. Ať si to nechají uležet v hlavě a rozhodnou se druhý den, jestli to tak opravdu bylo. Stejně tak je to i s čísly na dresech místo jmen. Lidé aspoň přesně nevědí, který je to rozhodčí a nemůžou na něj vytvářet tak velký tlak. Jméno bylo okamžitým signálem k nadávkám. My v boxu ale stejně ta jména před zápasem oznámit musíme, takže diváci beztak vědí, kdo to řídí.

Když je dobrá atmosféra, rozhodčímu to pomáhá

Už třetí období mám ve východočeském kraji na starosti komisi rozhodčích, dále dělám delegáta Českého svazu pro druhou ligu a juniorské soutěže a jsem vedoucí boxu v Hradci, kde mám na starosti kompletní pomocné funkce, box a komunikaci s rozhodčími.

Jak jste asi pochopili, dříve jsem sám i pískal.

Dodnes, i když už nemám licenci rozhodčího, tak aktivně pískám krajské soutěže. Dříve jsem ale pískal první ligu. Skončil jsem v roce 2002, když jsem rozhodoval finále Liberec – Jihlava, při kterém Liberec postoupil do extraligy. To bylo mé poslední utkání.

Byl to vynikající zápas, kde byla skvělá atmosféra a hrálo se před vyprodaným stadionem. Hráči i hokej, všechno bylo na vysoké úrovni. To je potom radost řídit.

Když je větší počet diváků a je vypjatá atmosféra, tak to rozhodčímu pomáhá a lépe se píská. Aspoň já to tak měl.

Horší je, když přijdu na utkání, kde je 250 lidí a z nich 150 znám a vím přesně, kteří křičí. To je pro mě jako pro rozhodčího daleko horší, než když jsem pískal v pořádné atmosféře. Za žádnou cenu hlavně nesmí sudí reagovat na lidi, i když je to na malém stadionu a zná je. Pak se totiž přestane soustředit na svojí funkci, a to je samozřejmě velmi špatně. Rozhodčí si nesmí všímat, když se na něj píská a nadává. Jedním uchem to musí pustit dovnitř a druhým ven. Kdyby si z toho měl dělat těžkou hlavu, tak to není profese pro něj. Rozhodčí na to zkrátka musí mít povahu a pevné nervy. Jsou lidé, kterým to vadí, a po dvou sezónách kvůli tomu skončí.

Každý sudí má vytipované hráče, se kterými se během zápasu může bavit a které k diskuzi vůbec nepřipustí. S kapitánem se diskutuje na úrovni výkladu pravidel vždy. Pak jsou ale takoví hráči, kteří by diskutovat chtěli, ale nemají k tomu oprávnění.

V praxi to ale funguje tak, že s hráči, kterých si vážíme, komunikujeme. Jsou to ti, kteří nám pak v zápase pomůžou.

Je to dost často zkrátka za zásluhy. Rozhodčí si totiž potřebuje udělat oporu v týmech a většinou je to nějaký starý borec, který toho už má hodně za sebou.

Určitě je dobře, že rozhodčí už mají v televizních zápasech mikrofony. Je slyšet, jak probíhá komunikace mezi nimi, s kapitány a trenéry. Musí si ale dávat větší pozor na to, co říkají, nebo spíš, jak to říkají.

V rukavičkách se s hráči nebavíme, ale rozhodně je nemůžeme urážet. Často ale třeba zvýšíme hlas, nebo použijeme peprnější slovíčko. Na to si musí sudí s mikrofony dávat bacha.

Do kabiny rozhodčích nemá přístup skoro nikdo, ale občas se stane, že si někdo z klubu na rozhodčího počká. Pokud je ale zápas vyhrocený, tak se zavolá policie a rozhodčí odchází v doprovodu strážníků. Klub jim musí zabezpečit doprovod až na konec města.

Nejhorší to bylo ve Žďáru nad Sázavou. Hlavní rozhodčí tam udělil miláčkovi publika čtyři minuty před koncem dvouminutový trest za jasný faul, ale jemu se to nelíbilo. Tak mu dal desítku a poslal ho svléknout.

Dvě a půl hodiny po utkání jsme ještě stále byli v kabině.

Čekali jsme na policii, až nás odvede, protože venku čekalo na nás asi 500 lidí.

V tu chvíli už přichází na řadu strach a obavy o vycestování. Žádná sranda. Policie nás ale odvedla až na kraj Žďáru a v klidu jsme pokračovali dál.

Jednou za námi dokonce jelo auto i dál, ale bohudík jsme ujeli i jim…

Box v Hradci Králové byl hodnocen jako jeden z nejlepších

Jako vedoucí boxu musím být dvě hodiny před utkáním k dispozici rozhodčím. V této funkci už jsem také velmi dlouho. Deset let jsem to dělal v Pardubicích, poté dva roky současně a pak jsem v Pardubicích skončil a definitivně přešel do Hradce.

Společně se zapisovatelem vykonávám zápis, nechám ho podepsat vedoucí mužstev a donesu rozhodčím společně s registračními průkazkami. Mám na starosti delegovat časoměřiče, hlasatele, zapisovatele, dohlížitele na trestné lavici a za celý chod zodpovídám.

Zapisovatel má na starosti kompletní zápis, kde píše góly, tresty…

Hlasatel musí zabezpečit hlášení gólů, trestů, případně podle potřeby musí zahlásit to, co rozhodčí chtějí. Může se stát, že se zápas předčasně ukončí, rozhodčí poprosí hlasatele o zklidnění diváků a tak dále.

S videorozhodčím komunikuji taktéž pouze já. Když je potřeba, tak jej vytočím, nahlásím, že se bude prohlížet videozáznam a předám telefon hlavnímu arbitrovi.

Nejsem fanoušek, protože ze své pozice ani nesmím, ale cítím samozřejmě s týmem, i když to pochopitelně nedávám najevo.

Když hráč přijede na trestnou, tak si většinou nějak uleví. My se do toho příliš nezapojujeme. Komunikace tam většinou neprobíhá, maximálně se hráč zeptá, za co byl vyloučený, když to nepostřehne. Funkcionáři mají zakázáno se s hráči bavit o tom, jestli to bylo dobře či špatně odpískáno.

O životě si ale povídat klidně můžou. Když se s některými hráči známe osobně, tak si pár slov řekneme. Není to o zákroku, ale o tom, jak se máme a tak…

Když hráč na trestné lavici bouchne hokejkou do mantinelu, tak je naší povinností ohlásit to rozhodčímu. Alespoň by to tak mělo být. Jinak to delegát může zapsat do zprávy a může přijít postih. Napomenutí a tak podobně. Občas mi i zavolá, co se na trestné dělo.

V minulé sezóně byl ale box v Hradci Králové hodnocen jako jeden z nejlepších v extralize. Rozhodčí si zatím nikdy nestěžovali. Rádi sem jezdí a pochvalují si, že to zde funguje.

Když se dohodnou mezi sebou, jsem tam jako páté kolo u vozu

Rozhodčí si mezi sebou říkají o simulantech.

Víme o nich a dáváme si na ně mnohem větší pozor. Někdo prostě spadne, vypadá, že je zralý na nosítka a za dvě minuty znovu létá po hřišti. Na tohle si musíme dávat pozor hlavně, když chceme udělit vyšší trest. Vypadá to blbě, když rozdáme pětku a atakovaný hráč další minutu už zase létá. V tom prostě rozhodčí musí mít cit.

U nás v extralize si to moc hráčů nedovoluje. A když si to dovolí, jsou za to okamžitě potrestáni. Ohledně trestů by ale určitě měli spolu komunikovat předseda disciplinární komise s předsedou komise rozhodčích. My se ten tzv. „film“ na ledě snažíme poznat. Když vyhodí ruce nebo nohy nahoru a ještě u toho zakřičí, je jasnej. Je to vždy na arbitrovi, jaký má pro to cit, kolik toho má odpískáno. Často to jsou bývalí hráči, takže ti to mají jednodušší.

Když jsem na zápase jako delegát, tak většinou nechodím do kabiny rozhodčích během přestávek. Jsem s nimi dohodnutý, že to většinou dělat nebudu, protože chci, aby měli na svůj výkon klid a nejprve si k tomu sami něco řekli. Chodím tam vesměs až po utkání.

Pokud ale po první nebo druhé třetině usoudím, že je třeba upravit určité situace, tak tam zajdu. Naznačím to ale jemně. Důsledně se o tom bavíme až po zápase. Každý rozhodčí to totiž snáší jinak. Pokud bychom vytýkali chyby v průběhu, tak by mohl znervóznět a bylo by to ještě horší, než to bylo do té doby.

Po utkání se to ale rozebere detailně. Řeknou se jim věci, které dělají dobře a které špatně. Doma poté musím sestavit zprávu, kterou do třech dnů odesílám. Tam se píše všechno, co jim řeknu. Nemůžu tam napsat něco, co jsem konkrétně jim neoznámil.

Používám tablet a výkony sudích si natáčím. Případně jim konkrétní situaci ukážu na videu. Na některých zimních stadionech jsou už videa zavedená, takže mi danou situaci dají k dispozici, když se to týká ofsajdů, nebo některých zákroků.

Rozhodně by delegáti neměli působit jako postrach rozhodčích. Existuje jich ale spousta, ze kterých mají sudí vyloženě strach. Někteří totiž pomáhají a radí a někteří vyloženě škodí. Měli by tam být od toho, aby hlavně radili a uváděli rozhodčím na pravou míru, kde se musí ještě zlepšit.

Jsou rozhodčí, kteří bez problémů pochopí, když jim delegát vyčítá chybu, která ovlivnila zápas.

Pak jsou ale takoví, kteří to odmítají připustit. Ti si to nenechají vysvětlit ani po zhlédnutí videozáznamu. Těm pak musíme do zprávy zkritizovat komunikaci s delegátem, protože to je také jedna z kolonek.

Když nastane situace, kterou nevidí hlavní, ale poblíž stojí čárový, tak jede za hlavním a řekne mu svůj názor, jak to viděl. To se stalo například v posledním derby v Pardubicích, když Lukáš Cingel trefil Petra Čáslavu bruslí. Pokud je ale hlavní rozhodčí přesvědčen, že to viděl správně, tak stejně rozhodne podle sebe. V takových situacích přijde po zápase delegát do kabiny a začne komunikovat s rozhodčím, který vynesl verdikt. Zeptá se ho, proč se takhle rozhodl a jak to viděl. Pokud mu řekne, že to viděl hokejkou, půjde delegát za čárovým a zeptá se i jeho, že měl nejlepší výhled, jaký je jeho názor. Ten mu pak popíše, jak postupoval. Konečný verdikt v zápase je ale stejně na hlavním. Čárový ho nemůže přesvědčovat a ukecávat. Takže delegát pak do zprávy uvede, že hlavní sudí hrubou chybou přímo ovlivnil utkání a odešle se to všem, kteří k tomu mají přístup.

Když jsem chodil dohlížet já, tak Toník Jeřábek, který dnes píská KHL, rozhodoval druhou ligu. Už tehdy jsem ho vyzdvihoval, že to bude talentovaný rozhodčí. V první lize jsem pak dával podněty, abychom na něj kladli větší důraz a kontrolu. Když se s ním teď potkám, tak na to vzpomínáme a bavíme se, že jsem mu to říkal už tenkrát, že to dotáhne daleko. A dneska je vlastně skoro nejvýš, kde to jde.

Po těch letech mám cit pro to, abych poznal, který rozhodčí má talent a který to naopak bude mít hodně těžké, aby se prosadil. Kvalitní rozhodčí se v první řadě musí dobře pohybovat a mít to v hlavě srovnané. Musí mít v sobě pokoru, cit pro hru a nevyrůst po jednom utkání. Je tam zkrátka x věcí, které se musí skloubit. Jsou tací, kteří jsou nadějní, ale stoupne jim to do hlavy a ubijí se sami. My říkáme, že jim to hlava nebere. Na druhou stranu jsou i takoví, kteří se snaží a mají zájem, ale chybí jim zase talent. Je to stejné jako u hráčů.

Za mé éry se mi nikdy nestalo, že by se o ovlivnění rozhodčího někdo pokusil v první lize.

To se spíš týmy dohodnou mezi sebou. V tu chvíli tam je sudí jako páté kolo u vozu.

Oni si asi myslí, že se to nepozná, ale můžu vám říct, že jsem to poznal hned po první třetině. Třeba podle toho, jak se k sobě chovají. S mými zkušenostmi to opravdu nebyl problém.

Chodil jsem na zápas pěšky s báglem sedm kilometrů

Já jsem celý život vlastně hokeji zasvětil.

Do osmdesátého třetího roku jsem taky hrával. Byly to však krajské soutěže. Dříve to bylo o poznání těžší. Hráli jsme na přírodních ledech. Dnes to mají hráči jednodušší, hrají pod střechou na precizně upravených kluzištích, nefouká, neprší, nechumelí… Každý teď navíc dopravním prostředkem dojede, kam potřebuje.

My jsme chodívali pěšky.

Já v desíti letech chodil na každý zápas v sobotu ráno sedm kilometrů s báglem na zádech přes závěje.

Určitě mi to ale není líto. Akorát to porovnávám s tím, jaké jsme to měli my a jaké je to dnes. Dneska se do sportu některé děti musí nutit. I přesto o to není takový zájem jako za nás.

Já klidně přijdu domů a hokej si pustím i v televizi. Mám toho ale sám tolik, že na to moc času není. Sám jsem sedmkrát týdně za hokejem někde osobně. Do toho ještě pomáhám školit trenéry, týmy, když jsou nová pravidla…

Dělám to všechno s láskou. Mám k tomu zkrátka vztah a baví mě to.

V roce 2002 jsem zařizoval všechny funkce jako rozhodčí na mistrovství světa dvacítek v Pardubicích a Hradci. To byla výborná akce, ale vůbec nejlepší bylo mistrovství světa v roce 2004, kde jsem celé tři neděle působil. Zajišťoval jsem tam rozhodčí, boxy a statistiku. Za odměnu jsem dostal lístek na finálový zápas Švédsko – Kanada do skyboxu Českého svazu ledního hokeje. Tam jsem se sešel s Reném Faselem. Seděli tam Václav Klaus, sekretář Martin Urban, Slavomír Lener, Zbyněk Kusý a s nimi já,

Václav Samek.