Ať udrží fazónu, přeje Hradci René Vydarený. Čím je s ním spjatý?
Charitativní duel legend přilákal pod Bílou věž spoustu známých tváří, ať už na straně týmu Realu Top Praha nebo v řadách královéhradeckých hokejových legend. Jednou z nich byla také výrazná postava Lvů po návratu do české nejvyšší soutěže – zadák René Vydarený, který na východě Čech strávil pět sezon. Bývalý kapitán v pozápasovém rozhovoru mimo jiné prozradil, na koho se nejvíc těšil, jak vzpomíná na angažmá v Salonu republiky a Tomáše Martince nebo čemu se aktuálně věnuje.
René, jak jste si užil speciální zápas legend a celou charitativní událost?
Tak určitě, ukázali jsme kvalitu (směje se). Z mého pohledu si říkám, že tyhle exhibiční zápasy lidi nemusí bavit, ale stejně se přišli podívat, protože je to tady tradice. Slavit sto let od vzniku hokeje ve městě je docela velké výročí, zorganizované to bylo velice hezky. Věřím, že lidi přihlédli k tomu, že už jsme starší a nemáme už takový drajv, ale byly tam i hezké akce.Navíc v tomto případě dobročinného utkání hlavně o výsledek nešlo, že?
Přesně tak, hlavně že to šlo na dobrou věc. Tady v Hradci je už nějakou dobu skupina lidí, která sbírá a draží dresy, vybírá peníze a ty potom chodí postiženým dětem, které to potřebují – Sport Hradec Cup. Až když člověk slyší jejich příběhy, uvědomí si, jak někdo dokáže mít těžký život a je vděčný, že má zdravé děti. Je dobré, že jim můžeme aspoň takhle trochu pomoct.Svou profesionální kariéru jste ukončil v roce 2021, následně jste si ještě pár zápasů připsal v české čtvrté nejvyšší soutěži v sezoně 2022/23. Jak jste se na ledě cítil, takhle po delší době bez zápasu?
Hrozně! (směje se) Sice stále trénuji děti, takže na bruslích jsem často, ale vždycky to je třeba na interval dvaceti sekund, kdy jim jen na chvilku něco ukážu. Celou výstroj jsem na sobě neměl tři roky, před zápasem jsem ji doma musel dávat dohromady. Těmhle věcem jsem se trošku vyhýbal, když jsem s hokejem skončil, celý pytel s věcmi jsem někam zahodil a nechal jsem si jenom brusle a rukavice. Takže výstroj pro mě byla trošku přítěž. I tak jsem si ale zápas užil, bylo to fajn – žádný fyzický kontakt a hezké akce. Snad akce splnila účel.Jak už jste lehce nakousnul, v současné době zastáváte pozici šéftrenéra ve druhém největším českobudějovickém klubu – HC Mad Bull. V něm se také nachází, ve třetí třídě, váš osmiletý syn René. Jaké je to pro vás koučovat svého potomka?
Upřímně se tomu vyhýbám, vždycky jeho kategorii radši přiřazuji někomu jinému. Vlastní dítě nechci moc v týmu trénovat. Na druhou stranu figurujeme v klubu u sedmi kategorií, takže občas na jeho stanovišti jsem.Pojďme zpátky k utkání legend. V jednom týmu jste se opět shledal s některými ze svých bývalých hráčů. Byl díky tomu pro vás duel o něco víc specifický?
Určitě. Byla to věc, na kterou jsem se asi nejvíc těšil. Každý je z nějakých končin a když se rozejdete, moc se už pak nevídáte. Přece jen fyzický kontakt je fajn, zase si pokecat. Vždycky říkám, že když někoho takhle po letech potkám, pořád v něm vidím toho kluka z před dvaceti let, všechny ty žertíky a věci kolem jsou pořád stejné. Je to příjemné vybočení z běžného života.Těšil jste se speciálně na někoho?
Byl jsem zvědavý hlavně na kluky, se kterými jsem tady hrával. Ať už to byl Tvrďa, Kudrnka, Bedýnka a Ráďa Pavlík, který byl v té době ještě junior. Na tyhle kluky jsem se nejvíc těšil.V duelu legend stál na střídačce vašeho týmu Tomáš Martinec, kterého jste zde zažil v roli asistenta – v dnešní době je však nejdéle sloužícím hlavním trenérem v české nejvyšší soutěži. Co na něj říkáte?
Já si ho pamatuji ještě z mládeže. Tehdy se říkalo, že ať půjde trénovat jakoukoliv kategorii, bude úspěšný. Má skvělou průpravu odmala – prošel si kategoriemi od mládeže až po dospělý hokej, což si myslím, že je pro trenéra důležité, aby celkově pochopil hokej. Tomášovi se daří, takže mu přeji, ať to jde takhle dál.Pod Bílou věž jste zamířil z Českých Budějovic před sezonou 2013/14, poté jste v Hradci strávil celkem pět sezon, během nichž jste odehrál 255 soutěžních utkání – ať už v rámci extraligy, Ligy mistrů nebo Spengler Cupu. Jak celkově s odstupem času vzpomínáte na vaše působení v Salonu republiky?
Všichni víme, že na začátku za tím byl nějaký příběh, takže jsme se stěhování obávali – nevěděli jsme, jaké to tady bude, jestli nás lidi přijmou a tak. Ve výsledku to ale hodnotím hodně pozitivně, angažmá v Hradci mně pomohlo i v osobním životě. Byl jsem v těžké situaci, začal jsem stavět barák, měl jsem těhotnou ženu a do toho přišlo stěhování. První rok byl tedy náročný, na druhou stranu nám na ledě vyšel docela dobře. Pro klub to byl takový základní stavební kámen, v dnešní době už je úplně někde jinde. Výsledky má kvalitní a rok, co rok ukazuje, že umí hrát dobrý hokej.Dokážete vypíchnout nějaký mimořádný moment, jenž vám z působení na soutoku Labe s Orlicí utkvěl v paměti?
Určitě, narodily se mi tu obě děti. Takže sem vždycky cestujeme všichni a dětem říkáme: „Podívejte, tady jste se narodily!“ To je věc, kterou nám nikdo nevezme – s Hradcem Králové to budeme mít navždy spjaté.Je něco, co byste popřál klubu do dalších let?
Ať si udrží fazonu, kterou mají. Taky v klubu vidím progres se zapojením mladých kluků a odchovanců, pravidelně hrají třeba Ráďa Pavlík a Patrik Miškář. Pamatuji si, že mládež tu dělali dobře, přeji Hradci ať to tak je i nadále – protože to je základ, aby klub fungoval.V únoru následujícího roku se v Itálii uskuteční zimní olympijské hry, které by měly být za účasti hráčů NHL. Jak se na událost těšíte?
Určitě, bude to svátek hokeje. Olympiáda má hrozně velkou výhodu, že je jen jednou za čtyři roky – když se ta příležitost naskytne, každý se na ni chce dostat a uspět. Pokud tam budou i hráči z NHL, bude to opravdu přehlídka nejlepšího hokeje.Na závěr otázka na odlehčení – blíží se Vánoce – je něco, co nesmí chybět u Vydarených na stole při štědrovečerní večeři?
Jsem v tom celkem benevolentní, ale vždycky tam musí být aspoň kousek kapra a salát – bez toho to nejde. Když jsem byl malý, kapra jsem nejedl, teď už si ho ale dám. Navíc člověk se to snaží dostat i do dětí. Ale vždycky je na stole i řízek, aby se aspoň děti najedly, když už tam sedíme (směje se).