Jsem tu šťastný, hlásí Graeme McCormack. Co zažil v kariéře?
Velkým a příjemným překvapením jsou pro fanoušky a dost možná i trenéry a další experty výkony Graema McCormacka. Kanadský zadák se na východ Čech v létě přesunul po třech sezónách na Slovensku, během kterých byl velmi produktivní. A ve sbírání kanadských bodů pokračuje i v Hradci Králové. Jak se mu pod Bílou věží líbí? A co prozradil o své kariéře?
Graeme, pojďme se nejprve vrátit k zápasu s Plzní, ve kterém vám Jakub Kindl zahodil rukavici mezi diváky. Viděl jste někdy něco takového? Bylo to fakt divné. Něco takového jsem zažil poprvé, ale bylo to celkem zajímavé (směje se). On mi prostě sebral rukavici a já si teda myslel, že jí jen zahodí někam po ledě, protože to se po různých potyčkách děje docela často. No a najednou byla moje rukavice mezi diváky. Ale bylo super, že se to stalo u nás v aréně, takže jsem věděl, že se mi vrátí. V Plzni bych asi tu rukavici už nikdy neviděl.
Když se vrátíme před sezónu, tak jak jste vybíral nové angažmá? Chtěl jsem se posunout do lepších soutěží. Na Slovensku to bylo super, je tam celkem kvalitní soutěž, ale českou extraligu beru jako další krok. Vždycky byl můj cíl dostat se do nejlepších evropských soutěží. A být tady a navíc v takhle výborném týmu, který si zahrál i finále CHL, je super. Když máte dobré spoluhráče, tak se vám pak také více daří. I díky troše štěstí týmu přispívám i v ofenzívě, kde mám celkem dobrá čísla, to je super.
Takže předpokládám, že se vám tady v Hradci líbí, je to tak? Miluju to tady! Město je super a musím říct, že naši fanoušci jsou neskuteční. S kluky v kabině tvoříme výbornou partu, je zábava chodit každý den na zimák. A myslím, že to je hodně důležité. Bydlím přímo v centru u náměstí. S manželkou se nám město moc líbí.
Z Michalovců se s vámi do Hradce přesunul i Christophe Lalancette, což zejména na začátku muselo přijít vhod, že? To ano. Ale bylo to celkem vtipné, já jsem tady podepsal ještě během sezóny a on taky. Ale ani jeden jsme to nevěděli a v kabině si úplně neříkáte, kde budete hrát v dalším roce. Takže uběhly asi dva měsíce a my se pak spolu bavili. Říkal jsem mu, že se přesouvám do Mountfieldu. A on mi najednou říká, že sem jde taky. To bylo celkem vtipné. Jsme kamarádi a víme, jak ten druhý hraje, známe se, takže i to nám tady pomohlo.
Graeme McCormack si doposud v dresu Mountfieldu připsal 31 kanadských bodů (7+24) | foto: Stanislav Souček / Mountfield HK
Navíc máte výhodu, že v Hradci působí celkem dost cizinců... Jo, nastupoval jsem v pár týmech, kde jsme byli jen dva nebo tři cizinci. Takže tohle pomůže. Ale rozumím, že když se přesunu do jiné země, tak se musím naučit jazyk. Nečekám, že na mě všichni budou mluvit anglicky, prostě se snažím porozumět všemu v češtině, norštině, francouzštině...zkrátka podle toho, kde hraju. Ale je samozřejmě super, že tu jsou hráči, se kterými si můžu pokecat v angličtině.
A jak jste na tom tedy s češtinou? Myslím, že znám snad všechny sprosťárny a hodně hokejových termínů. Ale kdybychom se tu snažili normálně konverzovat v češtině, tak si myslím, že bych se styděl mluvit. Ale jo, pár slov umím.
A co následující sezóna, budete chtít pokračovat v Mountfieldu? Myslím, že tým na mě má opci a jsem si jistý, že se mé pokračování bude řešit s agentem. Všechno je zatím skvělé, hrajeme dobře. Vyhráváme teď skoro každý zápas, to je naprosto úžasné. Jsem tu fakt šťastný.
Vlastně by tomu tak bylo poprvé ve vaší evropské kariéře, že byste pokračoval v jednom klubu déle než jednu sezónu. Proč jste tak často měnil kluby? Popravdě na začátku mojí profesionální kariéry jsem neměl moc možností. Musel jsem vzít za vděk nižšími soutěžemi, ve kterých jsem se musel ukázat, abych se mohl posunout. Pořád jsem musel pracovat, protože jsem snažil dostat co možná největší příležitost se ukázat. A následně se posunout do takových týmů, jako je třeba tady. Nebo kdo ví, v budoucnu třeba i někde jinde. Pro zámořské hráče je těžké jít každý rok z klubu do klubu. Musíte ukázat to nejlepší ze sebe, hrát co nejlépe a bojovat za svůj tým. Ale taky se snažíte zajistit svou rodinu.
V současnosti je Graeme McCormack třetím nejproduktivnějším zadákem extraligy | foto: Stanislav Souček / Mountfield HK
Když jste působil v Norsku, tak jste si zahrál nejdelší hokejový soutěžní zápas historie, který se rozhodl až v osmém prodloužení. Jak na něj vzpomínáte? Jo, to je světový rekord. To bylo fakt šílené. Popravdě už bych na to skoro zapomněl (směje se). Myslím, že to byl pátý zápas série play off. Hrálo se ve Storhamaru, zápas pak došel do prodloužení. A najednou to furt pokračovalo, hokej se hrál samozřejmě horší a horší, všichni byli unavení a hráči jen nahazovali kotouče do pásma. Nepředstavitelné. Lidé spali na tribunách, navíc všechny naše výstroje byly zničené, protože byly mokré po strašně dlouhou dobu. O přestávkách nám do kabiny nosili těstoviny, protože jsme byli hladoví. Navíc v šestém prodloužení se nařídila dvě trestná střílení, po každém na jedné straně. A všichni si přáli, aby už to hlavně proboha skončilo. Ale nikdo je neproměnil. Oba týmy z toho byly fakt smutné (směje se). Říkali jsme, ukončete to, protože tohle se fakt nedá. Navíc to ani nebyl rozhodující zápas série. Nakonec jsme sice prohráli, ale poté jsme vyhráli šestý a sedmý zápas, takže jsme postoupili my. Šílená zkušenost. Ale bylo fajn být toho součástí.
Vy pocházíte z kanadského Ontaria. Proč jste tedy vlastně nešel do CHL? Zvolil jste cestu přes americkou univerzitu. Já chtěl do CHL, ale nedostal jsem se tam. Zkoušel jsem dva try-outy ve dvou různých týmech, ale pokaždé mě vyřadili. V šestnácti a sedmnácti jsem byl na zkoušce v Sudbury Wolves, kde mě dvakrát nevzali. Říkal jsem si, co se to děje? A tak jsem to pak šel zkusit do USHL, kde před pár týdny podepsal náš mladý brankář (Jakub Tichý pozn. red.). No a tam mě taky vyřadili...takže jsem si říkal, co asi bude dál. Nakonec jsem působil v BCHL (nejlepší kanadská cesta do unverzitní NCAA pozn. red.), kde jsem se zlepšil a nakonec dostal stipendium. Takže jsem neměl možnost jít do CHL, protože mě nechtěli.
A jak se vám líbilo na Bemidji State University v Minnesotě? Bylo tam fakt hodně práce. Lidé říkají, že vysoké školy v Americe jsou o zábavě a večírcích. Jako ve filmech. Ale já to měl tedy tak, že jsem se ráno probudil, šel do posilovny a na snídani. Potom klasicky do školy, po které jsme měli zase trénink. A navíc ještě úkoly. Hodně od vás na univerzitě očekávají, chtějí, abyste se choval jako profesionál. I teď strávím na zimáku třeba pět hodin, ale pak si můžu doma odpočinout, vyspat se a dělat, co chci. Na univerzitě máte program po celý den, jste pak rád, že se vůbec vyspíte. A takhle pořád dokola. Zároveň se však jednalo o skvělou přípravu na budoucí životní etapy.
A co jste studoval? Máte bakalářský titul? Jojo, mám. Z obchodní administrativy, managementu a podnikání. Rozhodně jsem vždycky chtěl zvolit byznys, protože až jednou skončí moje hokejová kariéra, tak bych se mohl zapojit do světa obchodu. A tohle byl dobrý start.
Na Bemidji State zastával Graeme McCormack pozici kapitána | foto: Bemidji State University
V univerzitním týmu jste se stal dokonce kapitánem, což musela být velká věc... Je to tak. Byla to opravdu velká pocta. Když se kouknete, kdo všechno dělal kapitána před vámi, tak to asi fakt něco znamená.
Vaše žena Hanna, bývalá hokejistka, byla na stejné univerzitě také kapitánkou. Takový pár je asi celkem velká rarita, co? To je pravda. Začal jsem s ní chodit v mém druhém roce na univerzitě. A potom ve svých závěrečných ročnících jsme oba byli kapitáni, to bylo celkem cool. To se přece jenom nestává asi úplně často. Máme oba svoje dresy v Kanadě, takže jsem si jistý, že jednou si je dáme vedle sebe někde v našem domě, až skončím s hokejem (usmívá se).
To jste museli být takový ten školní pár snů, ne? Přesně! Byli jsme i král a královna plesu (směje se).
Jaký máte vůbec názor na ženský hokej? Myslím, že ženský hokej ušel dlouhou cestu. V zámoří se do něj investuje stále více peněz, navíc se mu věnuje i celkem dost publicity. Finále olympiády mezi odvěkými rivaly Kanadou a USA sledovalo více než tři a půl milionu lidí. V Kanadě i USA je ženský hokej stále větší a větší. I díky profesionálním soutěžím. Myslím si, že by i ženy měly mít šanci být jako my – stát se profesionály, vydělat peníze a uživit se hokejem. Protože stále ještě hodně hráček jde na univerzitu, ale poté si musí sehnat práci, protože pro ně není žádná liga. Mám ženský hokej fakt rád, je to celkem rychlý hokej plný techniky.
V Česku je aktuálně ženský hokej po olympiádě také celkem v kurzu... To je super! Když lidé sledují tyhle holky, tak zjišťují, že jsou opravdu dobré. Moje žena hrála profesionálně ve Švédsku, a když jsem se byl podívat na její zápas, tak to bylo neskutečné. Ony jsou fakt dobré – silné, rychlé a některé kombinace byly skvělé. Ani já nevím, jestli bych je zvládl.
Zároveň taky s manželkou provozujete různé zajímavé projekty. Jaké? Jo, to je pravda. V minulosti jsem odstartoval projekt C-Leadership, ve kterém v podstatě zadarmo poskytujeme rady mladým hokejistům. Myslím, že mladí to nemají jednoduché, musí poslouchat názory různých lidí, jak mají hrát. Ať už trenérů, kteří jim říkají, kde mají být. A nebo rodičů, kteří po nich také chtějí spoustu věcí. Děti se nás tak mohou zeptat a my jim rádi poradíme, zkrátka jim chceme hlavně pomoct. Protože jsme si tím samým prošli, máme mnoho špatných, skvělých i zvláštních zkušeností z našich kariér. Je to přece jenom hokej, že? Často se stává, že mladý hráč nedostává čas na ledě, nebo je posazen. Nebo je vyměněný, což není vůbec jednoduché. Myslíme si, že je důležité, aby měli možnost si o tom popovídat s někým, kdo jim bude opravdu rozumět. A moje žena dokonce vlastní a provozuje společnost, se kterou pomáhá sportovkyním najít práci poté, co ukončí své kariéry.
Co tedy dělá? Pracuje s olympioničkami, profesionálními atletkami. Pomáhá jim dostat se do pracovního světa. A přitom spolupracuje s velkými společnostmi, jako jsou třeba MasterCard nebo sportovní týmy z NHL či NFL. To je podle mě mnohem zajímavější než můj malý projekt. Jsem velkým fanouškem toho, co dělá. Myslím, že je dobré pomáhat druhým.
A taky jsem koukal, že vás oba celkem baví cestovat... Rozhodně. Žít v Kanadě je totiž úplně jiné. Lidé si myslí, že moje rodné město je blízko Torontu. Ale cesta autem do Toronta trvá od nás asi patnáct hodin. Ale potom se přesuneme do Evropy, a tam je všechno tak blízko. Za tři hodiny můžu být ve čtyřech různých zemích. Já a moje žena proto pokaždé, kdy máme nějaký volný čas, vyrážíme do světa a poznáváme nová místa.
No a kde to tedy bylo nejlepší? Ježíši, to je těžké. Tenhle rok jsme byli v Paříži, kde to bylo skvělé. Moc se nám líbilo i v Londýně. Hodně podceňovaná je taky Budapešť. Ale víte, co? V Praze jsme už byli třeba desetkrát. Je to fakt krásné město, a myslím, že ve světě ani nemá takový kredit, jaký by si zasloužila mít. Všichni mluví o Paříži, Římě, Londýně a na Prahu se trochu zapomíná. Určitě tam budeme jezdit i nadále a budeme hledat nová zajímavá místa, kdykoliv to bude možné. Ale nejoblíbenější asi fakt nemám, i když je těžké přebít Paříž. Ale i Dublin je krásný, Řím taky, Neapol...nevím, je fakt těžké vybrat. Ale tou nejzajímavější věcí je na cestování ochutnávání nových jídel.