Petr Luštinec o 6. třídě: Smekám klobouk, kluci si sáhli na dno
Petr Luštinec byl úspěšný již s dorostem Mountfieldu HK a na to navázal také u 6. třídy, kterou vedl v sezóně 2019/20 jako hlavní trenér. Bývalý obránce Hradce Králové promluvil nejen o trénincích hokejistů ročníku 2008, ale i o práci s beky nebo předčasném konci ročníku. Čím mu jeho svěřenci udělali největší radost a jak probíhá komunikace během karantény?
Pane trenére, mohl byste na úvod představit, jakou jste hráli soutěž, turnaje, a zhodnotit předčasně skončenou sezónu?
Hráli jsme Krajskou žákovskou ligu, takže s mančafty, které jsou v Královéhradeckém kraji, což je Jaroměř, Náchod a podobně. Tam jsme skončili první a postoupili do nadstavby, kde jsme se střetli se dvěma týmy z Libereckého a se dvěma z Pardubického kraje. Plus s jedním z našeho, který také postoupil. Zase se hrálo dvoukolově a už to samozřejmě byly trošičku lepší zápasy. Ale furt to pro kluky bylo málo, proto jsme vyhledávali nějaké turnaje, které by stály za to. Byli jsme v Mladé Boleslavi, v Třinci, v Uherském Hradišti a hodně se tomu věnovali – sháněli jsme ještě utkání navíc a odehráli přáteláky se Slavií nebo s Pardubicemi, protože jsme chtěli, aby kluci hráli co nejvíc zápasů.
Turnaje a přáteláky byly tedy co se soupeřů týče náročnější? Jak jste byl spokojen s vašimi výkony?
Ano, tyto zápasy byly samozřejmě kvalitnější a ve větším tempu. Kluci si sáhli kolikrát až na dno svých sil; to smekám klobouk. Vždycky, když o něco šlo, hráči se do toho zakousli a šli za tím úplně jako buldoci – v mužstvu bylo takové odhodlání, že jsme dokázali otočit i nepříznivý stav.
Na co jste se především zaměřovali v tréninku?
Prakticky na každém hodinovém tréninku jsme 30 až 45 minut hráli, pak jsme samozřejmě bruslili. Věnovali jsme se různým dovednostem a musím říct, že jsme pilovali jízdu pozadu a obratnost. Tam jsme měli určité mezery, protože kluci toho většinu tréninku najezdí popředu. Byl jsem ale obránce a bruslit pozadu jsem uměl perfektně, takže po nich chci, aby to uměli stejně.
Zmínil jste zadáky – jak s nimi pracujete? Nabádáte je dovolit si na modré čáře, než aby zbytečně nahazovali puky?
Každý zápas jsme jim připomínali, že po nich chceme, aby hráli hokej a nezbavovali se toho. Zahodit kotouč by bylo špatně, to v žádném případě. Lepší je jít do kličky, narazit si o mantinel a předjet hráče; to není nahození a využití hrazení chybí i ve starších kategoriích. A hlavně hodně bruslit.
Tím, že hrajete velký hokej, začínaly se již nějak více rozdělovat pozice?
Rozdělovali jsme je, ale nevěnovali jsme se tomu úplně každé utkání. Kluci si to zkusili, když jsme však třeba hráli na turnajích o medaile, nechávali jsme hráče na jejich obvyklých postech. Ale všichni věděli, jak mají zaútočit, protože v Krajské lize jsme je v útoku točili.
Předčasný konec sezóny se nevyhnul ani vám… Jak jste to vy a kluci vnímali?
Ročník skončil nečekaně, prakticky ze dne na den – přišli jsme na trénink a už nás na led nepustili. S hráči, vedoucím mužstva i asistenty komunikujeme přes WhatsApp; vkládáme klukům různá motivační videa a oni nám zase naopak posílají, co udělali a natočili. Funguje to perfektně, ale už aby se zase začalo trénovat. Taky jsme byli malí, neradi jsme trénovali sami a raději jsme šli do kolektivu; zaprvé se tam lépe maká a zadruhé se teď hodně dělají různé hry.
Jaká byla sezóna z hlediska hráčského i trenérského kolektivu?
Kolektiv byl suprový. Přede mnou kluky trénoval Petr Koreček a mají disciplínu, jsou naučeni poslouchat a partu mají perfektní. Pomáhají i slabším – když někdo nevynikne, zaberou ti druzí a pomohou si. Parádní spolupráce je také s kolegy, kterým bych za to chtěl poděkovat.