Petr Šenkeřík: Líbí se mi vize týmu. Komu z kabiny byl na svatbě?
Pokud se o někom dá říct, že je trochu hokejovým cestovatelem, tak to bude Petr Šenkeřík. Hokejově vyrůstal ve Zlíně, hrál po celé kotlině od západu po východ, kde s Třincem také před dvěma lety slavil titul. Poté to vzal přes Kladno až pod Bílou věž, kde by se jistě rád usadil. V rozhovoru účastník mistrovství světa juniorů dost otevřeně mluví třeba o exotickém angažmá v Kyjevě nebo o strastech hokejového stěhování s malými dětmi.
Petře, jak se zrodil váš přestup do Hradce? Mluvil jsem s agentem, se kterým jsme hledali mé další působiště. Pak přišla nabídka z Hradce, z níž jsem byl nadšený a začal ji hned řešit. Přijel jsem si do Hradce popovídat s trenéry. Líbí se mi vize týmu a jeho ambice. Jsem rád, že jsme se nakonec domluvili.
Z venku to vypadalo jako celkem rychloakce… Ano, upeklo se to asi během týdne, takže docela rychlovka (usmívá se).
Zmiňoval jste pohovor s trenéry. Co jste se od nich dozvěděl? Už nějaký rok v extralize působím, takže vím, jakým stylem Hradec hraje. Líbí se mi to, je to aktivní hra, napadá se, nikde se nečeká a beci se hodně zapojují do útoku, což se mi také zamlouvá. Mluvil jsem s Tomášem Martincem a Martinem Vágnerem o mé roli v týmu a všechno mi to dávalo smysl. Hradec se snaží hrát každý rok o ty nejvyšší příčky, letos bude hrát i Ligu mistrů, což je další velké plus.
Koho z hradecké kabiny znáte? S Filipem Novotným a Martinem Kohoutem jsme spolu hráli ve Varech. S Kohym jsme velmi blízcí kamarádi, byli jsme si i na svatbách, takže už jsme ho byli i navštívit. Znám i další kluky. S Martinem Pláňkem jsem byl na dvacítkách, ostatní znám z extraligy.
Vyzvídal jste od nich i něco o klubu? Ptal jsem se Kohyho s Novasem, ale že bych se dozvěděl nějakou velkou novinku to ne.
Pod Bílou věží o vás byl zájem i v minulosti, že? To se takhle ví jo? Je to pravda. Když jsem skončil v Budějovicích, tak jsem měl z Hradce nabídku, ale v tu chvíli jsem čekal ještě na nabídku z Brna, na kterou jsem se moc upnul a když se vše na poslední chvíli odřeklo, tak jsem to zkoušel ještě tady, ale už byli podepsaní další dva obránci. Je to pochopitelné, nejsem zas taková hvězda, aby se na mě čekalo.
Nakonec jste v té sezoně ale získal titul, takže to zase tak špatně nedopadlo, ne? Bylo to ale hodně náročné. Byl jsem sedm měsíců bez smlouvy, jen jsem trénoval a čekal, pak šel ještě přes Slovensko... Ale ten titul za to stál.
Jaké to tehdy vlastně v Třinci bylo? O posledném ocelářském titulu se mluvilo jako o tvrdě vybojovaném týmovostí. Třinec mi dal hrozně moc tím, jak to tam funguje, jak je všechno na profesionální úrovni. Síla týmu, který si za každého stavu věří, že to otočí, taky tak padl ten gól dvě desetiny před koncem. Věří se tam systému a tomu, co se dělá. Jede se to furt dokola s obrovskou týmovou obětavostí. Naučilo mě to, že nemusím hrát jen dopředu, ale hraje se i hodně dozadu. Změnilo to i mou hru, už tolik neútočím a nedbám na osobní statistiky, tým je pro mě víc.
Asi nejpamátnějším momentem bylo vyrovnání v poslední vteřině zpoza branky od Dana Voženílka. Jak na to vzpomínáte? Bylo to neuvěřitelné. Já jsem zavinil gól, který jsme předtím dostali, když se mi nepodařilo vyhodit o plexisklo. Byl jsem z toho na střídačce takový špatný. Když dal Vožuch ten gól, tak to byla obrovská euforie, kterou jsem asi nikdy nezažil. Oslava toho poháru byla taky skvělá, ale tohle bylo opravdu neskutečné.
Jak se vám v minulých letech hrálo proti Hradci? Vždycky špatně. Nerad jsem sem jezdil. Ten neustálý napadající styl a bruslení pro mě jako obránce byl nepříjemný, navíc tu vždy byli rychlí a silní útočníci. Jsem rád, že jsem tady a že budu moct znepříjemňovat život jiným hráčům (usmívá se).
Zmiňoval jste také Ligu mistrů. Je to pro vás velké lákadlo? Je to lákavé v tom, že se porovnáte s ostatními týmy z jiných lig. Extraliga šla v posledních letech ohromně nahoru. Roli hrála samozřejmě i mezinárodní situace, kdy se kluci začali vracet z lepších lig sem a jde to znát. Takže porovnání s týmy ze Švédska, Finska nebo Švýcarska je zajímavé. Ligu mistrů už jsem jednou hrál, ale to už je dávno. Na Kometě jsem teprve tenkrát začínal v mužích...
Minulou sezonu jste působil na Kladně. Jaké to je být denně v kontaktu s nestárnoucím Jaromírem Jágrem? Věděl jsem, že se bude hrát o záchranu, protože Kladno se v těch vodách pohybuje už dlouho. Úkol zněl jasně: nedostat se do baráže, což se nám povedlo. Jsem za to rád, cil byl splněný, myslím, že i klub byl spokojený. Sezona byla náročná, ale za mě úspěšná. Škoda těch dvou bodů, kdy jsme prohráli s Vítkovicemi a mohli si zkusit ještě předkolo. Být v kabině s Jardou Jágrem je ohromný zážitek, vidět jeho rituály je hodně zajímavé. Lidi z Instagramu asi ví, jak běhá na šňůře s kustodem, je to opravdu hodně (směje se).
Ve vašem hokejovém životopise zaujme působení na Ukrajině. Jaké to tam bylo? To už je hodně dávno. Myslím, že to byl krok vedle. Nějaké zážitky z toho mám… Když jsem byl mladší, tak jsem chtěl hodně prostoru na přesilovkách a hrát vlastně všechno, když to tak nebylo, tak jsem se sbalil a šel jinam. Kdybych se v tomto mohl vrátit v čase, tak bych byl trpělivější a v nějakém týmu zůstal, protože myslím, že konzistentnost je důležitá a mladší hráči by měli vydržet. Myslím, že to byl trochu ústřel, ale hokejová kariéra plyne a prostě to bylo. Nelituju toho, ale určitě bych do toho znovu nešel.
Za poslední sezony jste prostřídal hodně klubů. Jak je to náročné, když má člověk rodinu? Myslím, že dříve jsem to střídal ještě víc. Chtěl jsem hrát a tam, kde jsem příležitost nedostal, jsem nečekal. V Karlových Varech jsme byli čtyři roky a měl jsem možnost zůstat, ale přišla nabídka z Budějovic, kde byly velké ambice. Přicházeli tam Lukáš Pech, Michal Vondrka, Dominik Hrachovina, takže jsem věděl, že tým bude silný a lákalo mě to. Kdybych tenkrát podepsal novou smlouvu ve Varech na tři roky, tak jsem tam možná doteď. Peníze nehrály žádnou roli, ale převládlo ve mně hokejové chtění. Mohl být úspěch, tak jsem šel, uhráli jsme bronz. Další sezonu mi skončila smlouva, oni podepsali jiné hráče a už se to zase měnilo. S dětmi už to není tak, že si sbalím jednu tašku, odejdu a je mi jedno kam. Je to trochu složitější, třeba naše cesta do Hradce se třemi zastávkami na benzínkách kvůli dětem. Rád bych se usadil a doufám, že to bude tady.
Jak probíhá vaše příprava? K týmu se připojíte až na ledě. Mám individuální přípravu ve Zlíně s kondičním trenérem Honzou Hanákem, s nímž spolupracuju pět let a 20. července se připojím k týmu. Teď ještě musíme vyřešit stěhování. Přijeli jsme omrknout nějaké byty a uvidíme, co z toho bude.