Rozdíl byl v přístupu, hodnotí švédskou stáž Václav Pánek. Děti potřebují tvořivost
Jednomu ze zástupců hradeckých mládežnických trenérů, Václavu Pánkovi, se v lednu dostalo vzácné příležitosti nahlédnout pod pokličku šéfkuchařům. Zúčastnil se totiž stáže ve Švédsku, kde poznal metody práce nejen s přípravkou a žáky, ale rovněž sledoval i dorost a juniory. „Zaujala mě především pozitivní atmosféra a metoda hry, kterou Švédi uplatňují v každé jednotce,“ vypráví v rozhovoru muž, jenž na východě Čech vede pátou a šestou třídu a je jedním z regionálních trenérů ČSLH.
Na daleký sever, do země Petera Forsberga, Nicklase Linströma či Henrika Lundquista, ale také na místo, kde místní před lety vycítili, že jim s konkurencí ujíždí vlak. Renovovaný systém mládežnického sportu, který má vychovávat olympioniky a rovněž i přinášet radost, nyní okusil i zanedlouho šestadvacetiletý trenér Mountfieldu HK. „Spolu s dalšími regionálními trenéry jsme získali zkušenosti i určitou vizi a chceme je šířit také v českých klubech,“ říká bývalý mládežnický reprezentant.
Od přípravky po žáky naprosto pohodová atmosféra
K čemu vůbec slouží regionální trenéři? Mají na starosti malé kluby. Já mám čtyři, konkrétně Náchod, Nové Město, Hronov a Dvůr, a mám „dohlížet“ na výchovu mládeže, ať už jde o tréninkový proces nebo přístup. Trenér je pojítkem mezi svazem a celky. Když v klubu něco potřebují, třeba trenéři poradit, nebo udělat nějaký seminář, tak to vyřizujeme. I proto máme šířit i poznatky, které jsme například nabyli teď ve Švédsku, aby zkrátka mládež fungovala co nejlépe.
Kam jste se všude na severu podíval? Byli jsme s dalšími 38 trenéry v Lundu poblíž Malmö, kde jsme viděli tréninky malých dětí od přípravky až po mladší žáky. Pak jsme jeli do Göteborgu, tam sídlí akademie Frölunda. Zde jsme sledovali dovednostní tréninky dorostu a juniorky. Potom jsme dojeli na souostroví Öckerö, místní tým totiž do zmíněné akademie dodává nejvíce dětí, je to vlastně takový nejúspěšnější malý klub. Celou stáž jsme zakončili v prvoligovém Rögle, kde mimo jiné hrával i Dominik Graňák.
V čem byly tréninky ve Švédsku jiné, byly vidět nějaké markantní rozdíly? Nejzásadnější rozdíl byl vidět v přístupu trenérů, rodičů ale i dětí. Od přípravky až po mladší žáky byla na trénincích naprosto pohodová atmosféra a děti si na nich v podstatě jenom hrály. Nepočítám už akademii dorostu a juniorů, ale opravdu až do žáků byla příprava založena na hrách. Kromě hokeje to byl i fotbal, hra na honičku a další. Děti se rozdělily třeba na šest skupin, ve třech z nich se hrálo, další tři byly zaměřené na střelbu, přihrávky nebo bruslení.
Ambiciózní rodič ve Švédsku téměř neexistuje
Co dalšího jste si z tamních stadiónů odnesl? Pozitivní atmosféru. Panovala jak při tréninku, tak i celkově mezi rodiči a lidmi kolem hokeje. Téměř neexistuje ambiciózní rodič, který už odmala tlačí na pilu a děti cepuje. Naopak ale třeba drilová cvičení nebyla nová, spíše bych řekl, že ta naše jsou lepší. Bere se to prostě jinak, třeba s mými kluky bychom Švédy porazili klidně o deset gólů. Když pak ale přijde věk šestnácti sedmnácti let, tak tím, jak jsme zaměření odmalička pouze na hokej, ztrácíme a jejich kluci mají z čeho brát.
Čím to, že mají Tre Kronor úplně jiný systém výchovy? Na to, že jim něco chybí, přišli už před deseti lety. Následně rozběhli program akademií a celostátní výchovy. Nyní apelují na to, aby si sportovci odmalička hráli, aby do tréninků děti dávaly svou vlastní kreativitu. Právě ve hře se dítě rozhodne samo, co udělá, jestli kličku doleva, nebo doprava. Nikdo mu neříká, co má dělat. Tím do nich tvořivost nahrnou už v raném věku, pořádně trénovat se začíná až u mladšího dorostu. Do té doby se postaví překážky a překonejte je, jak nejlíp umíte.
Může taky Čechům do budoucna pomoci svazový projekt Pojď hrát hokej? Tedy přivést k hokeji co nejvíce dětí, aby bylo z čeho brát? Ano, Švédi mají něco podobného. Už od začátku nechtějí přijít o žádné hráče. Nabírají co nejvíc kluků a z toho pak těží, myslí na to, že budují už odmalička. Nemůžete říct, že když to třeba malému klukovi zrovna teď nejde, že z něj nebude dobrý hokejista, a obráceně. Nic není dopředu dané, takže pokud se děti přilákají, bude z čeho vybírat a pravděpodobnost, že se vychová nový světový hokejista, bude vyšší.
Snažíme se to dělat, jak nejlépe umíme
V Česku ale kolikrát nestačí kapacity. To je bohužel problém. Když někde máte hodně dětí, nemáte prostory, kde by mohly hrát a trénovat. Soutěž ve Švédsku je proto rozdělena na několik stupňů: děti, které jsou trošku horší, hrají spolu, průměrná výkonnost se poměřuje s průměrnou a nejlepší s nejlepšími. Tady to nejde, nemáme ani k dispozici tolik zimáků, proto třeba kluci končí s hokejem už v šestnácti letech. Buď je semele konkurence, anebo pro ně třeba nemáme soutěž a oni zkrátka musejí jinam.
Jak je to u Švédů se sportovní všestranností? Děti tam dělají více sportů než u nás. Mladší žáci kupříkladu trénují jen dvakrát třikrát týdně, o polovinu méně než my tady, ale zase k tomu mají i něco dalšího. Záleží pak na klubu, co – spolupracují třeba florbalem, gymnastikou i dalšími kroužky. Když děti nemají led, chodí organizovaně třeba na fotbal. Je to oproti nám velký rozdíl, my máme více tréninků už odmala. Na druhou stranu až přijde mladší dorost, Švédi do toho šlápnou a naráz mají o dva tři tréninky více. A tímhle způsobem se posouvají.
Celkově z celé akce převládají hlavně pozitiva? Určitě, bylo to zajímavé, chtěl bych se tam jednou vrátit. Třeba právě do Frölundy. Funguje to tak, že větší akademie pod sebou mají menší kluby a v mladším dorostu si z nich vyberou ty nejlepší hráče. Tady bychom asi kvality měli trošku méně, proto se český svaz nyní snaží udělat maximum a chce podobné projekty rovněž nastartovat. Začne to regionálními trenéry a trenéry do malých klubů. Celkově hodnotím velmi pozitivně, že se něco děje. Snažíme se to dělat, jak nejlépe umíme, a myslím, že to docela funguje.