Diskuzní fórum

Nejde jinak než Ahti

Podle mě, jasnej Ahti…

Pro mě velice těžké :-) ale dal jsem to Oksimu.. aby věděl že když to nešlo tak stále měl podporu..

Hráč měsíce října, Oksi, Jordan nebo Smoli? Já mám odhlasováno, ale za říjen patří dík celému týmu. Jen tak dál!

ještě by jsem ocenil "mediální" zdrženlivost..

na to jsou tu teď jiní machři, kteří dostávají svůj tým pod tlak..

hezké shrnutí pěkně se to čte

odkaz

Nemáte či nebudete mít jeden lístek volný na derby(nederby) koupil bych. Předem děkuji

Ten rozhovor s Růžou je zajímavý - každý si na něj udělá názor jistě sám😉
Mne teda dostalo jak hodnotí seriál Lajna, kde si “briskně” povšimnul, že to bude teda asi i něm- ale je to dle jeho slov “ hovadina a nejlepší hlášky tam má Suchánek”😂😂
To mne dostal, Suchanek jako kustod Slavie je epizodní i když jiste dobrá role, nějakou super hlášku jsem od něj ale nezaznamenal, Hrouzek je v této disciplíně bezkonkurenční - sorry Růžo
Jinak mu přeji hodně zdraví a Bublixovi díky za zveřejnění.

Dík

Díky !

Díky

Dokavaď se bude vyhrávat, tak ať dělá prvního centra třeba Kivi

Snad se v tom vyznáte číst od nejspodnějšího příspěvku

Ani sami hokejisté nejsou sebekritičtí?
„To jim chybí. Za nás to bylo jiný. Hrával jsem se světovými hráči, ale pak jsme seděli v kabině nebo na večeři a uměli jsme si říct: Ty vole, já jsem byl dneska tropickej! Hrál jsem hrozně. Ale dneska tohle od mladých kluků vůbec neslyšíme. Víte, jaká je jich odpověď? Já jsem nebyl nejhorší! Tím se uklidní… Ale oni by snad měli chtít být nejlepší, ne? Oni se uchlácholí, že byl někdo horší. Tohle jim chybí. Říct si, že jsem byl hroznej.“

Ani vy jste neměl problém si to přiznat?
„No jasně. Proč bych si to neřekl, když to byla pravda? Dneska to není slyšet, ti hráči si to ani neřeknou. Vybavuju si, že i takový Hašan (Dominik Hašek), který byl nejlepší na světě, někdy seděl v kabině a říkal: Ty vole, dneska jsem byl slabej. Přitom všechno vyčapal! To přece není žádná urážka. I ten nejlepší na světě si to řekl. Když jsme byli naštvaní a seděli jsme v kabině, tohle tam běželo. Už na dvacítkách nebo osmnáctkách. Vždycky jsme se chtěli zlepšit, abychom zahráli hned druhý zápas líp. Měli jsme v sobě obrovskou touhu. Dneska tohle chybí. Ten chtíč být nejlepší! Oni se uklidní tím, že nebyli nejhorší. To jim stačí. Ale to není jenom o nich.“

O celém prostředí?
„Ano. I o nás, trenérech, abychom to z nich vyždímali. Každý má nějaké limity, ale aspoň ho k nim musíme přiblížit! Někteří to lochtají a myslí si, že to přijde samo. Blbost. To nikdy nepřijde. Podívejte se na Jardu Jágra. Ten měl talent obrovskej, ale myslíte si, že by hrál do padesáti, kdyby na sobě nemakal? Dře, protože pořád chce stíhat. Je neuvěřitelné, že se mu to pořád daří. Je to o práci. O ničem jiném. Vypracoval se v nejlepšího hokejistu na světě, ale talent mu nestačil. Talentovaných hráčů byly stovky. A kde jsou teď? Jarda je i sebekritický. Otevřeně o tom mluví, že se musí zlepšit, že má nadváhu… I takový pan Hráč se nebojí mluvit upřímně. Řekne to na rovinu. To nám chybí.“

I trenéři se někdy bojí hráčům vynadat. Protože konkurence je slabá.
„To je druhá věc. Není to však jenom o nadávkách, ale i o tom pochválit v pravý čas. Vyburcovat ty kluky. Záleží na každém. Některý trenér je klidnější, jiný bláznivější.“

Vy jste ten druhý případ, že?
„Ale taky se postupem času měním, jsem zkušenější. Nejde pořád jenom řvát. Protože pak je to k ničemu. Když je kouč najednou v klidu a nic se neděje, hráči řeší: Ty jo, co se děje? Já jsem v tomhle blázen, ale není to tak, že křičím pořád. Vím, že i když chci, aby všechno na ledě klapalo, tak to nemůže fungovat. Hokej je tak rychlý, že přijde o malinko jiná přihrávka, a všechno je jinak. Vyřešit to pak musejí hráči na ledě, nemůžu si je vodit jako na playstationu. V tréninku to klape, ale zápas je jiný. Navíc někdo vypadá skvěle při tréninku, ale v utkání je jako vyměněný, nevšimnete si ho. A naopak. Jsou vyloženě zápasoví hráči. I tohle všechno jako kouč musíte vnímat.“

Jaký jste býval vy?
„To musejí říct trenéři. Mě hrozně bavily zápasy. Ale věděl jsem, že bez tréninku to nedám. Když už jsem ke konci kariéry hrával na Slavii, bolela mě záda, dával mě dohromady Pavel Kolář. Vybavuju si, jak tehdejší trenér Pepa Beránek říkal, ať hlavně hraju. Že mě potřebuje na ledě. Říkám mu: Pane Beránek, moc mě to bolí… Omezoval jsem trénink, ale i tak si pamatuju, že jsme hráli třeba pětiminutovou přesilovku, a on mě pořád držel na ledě. Celou dobu! Ale díky dřívějším poctivým tréninkům jsem to zvládnul. Nikdy nic nepřijde zadarmo.“

Očima doktora: Žaludek byl skřípnutý
„S Růžou jsem velký kamarád, známe se ze Slavie i z reprezentace, takže jsem mu rád pomohl. Zrovna jsem byl na dovolené v cizině, když mi volal. Na dálku jsme mu tedy s Pavlem Kolářem zařizovali, aby ho operovali u nás v Motole. Hned jsem volal známým na třetí chirurgické klinice. Tomu, co se mu stalo, se odborně říká Hiátová hernie. Laicky se dá říct, že se žaludek skrz uvolněnou a ochablou bránici dostane z dutiny břišní do té hrudní. Je prostě jinde, než má být, a je tam nepřirozeně skřípnutý. Nepracuje, jak má. Projevuje se to různě, nejčastěji tím, že je lidem zle, nemohou jíst, mohou zvracet. Není to až tak raritní onemocnění, občas se to prostě stává. Růžu operoval doktorTomáš Haruštiak, což je vyhlášený specialista na výkony související s jícnem. Dělal mu to endoskopicky, proto to trvalo delší dobu. Je to pro pacienta příjemnější než otevřený výkon. Jinak by mu rozřízli celé břicho, měl by velkou jizvu, delší dobu by se léčil. Takhle mohl jít velmi brzo domů. Co jsem s ním mluvil, cítí se už dobře, může normálně jíst, z čehož mám radost.“

Hokej není škola!

Jak vůbec sledujete propad, kterým český hokej prochází?
„Není to nic příjemného. Všichni, kteří se kolem toho pohybují, si přejeme, aby to šlo zase nahoru. Ale bude to těžký.“

Nemáte obavy, jak dopadne český tým na olympiádě ve srovnání se světovou konkurencí hráčů z NHL?
„To ne. Naši kluci v zámoří jsou skvělí. Pastrňák, Hertl, Hronek… Máme i výborné brankáře. Když se semknou, mohlo by to být dobrý. Třeba nás ostatní mohou trochu podcenit a můžeme překvapit. Myslím si, že se to klidně může stát. Hráče máme pořád vynikající. I když jich ubývá, což je škoda.“

Co říkáte na nový model, kdy se generální manažer Petr Nedvěd stal reprezentačním šéfem a pod něj spadá i trenérský štáb v čele s Filipem Pešánem?
„Vím, že je to zámořský model, který tam funguje. Ale nevím, jestli to tak bude platit i u nás. Když to vezmu ze své pozice trenéra, vždycky jsme mužstvo vybírali společně s celým realizačním týmem i manažerem. Teď je to myšlené jak? Že to bude GM vybírat sám? Stejně to budou dělat všichni… Uvidíme. Jsem každopádně přesvědčený, že mužstvo na posledním mistrovství světa jsme neměli složené špatně. To bylo parádní. Oproti soupeřům bylo nejvíc nabouchané. A vidíte, jak to dopadlo. Že by šel Petr Nedvěd i na střídačku? To asi ne… Nemyslím si ale, že zrovna na šampionátu byl problém ve výběru hráčů.“

Takže jste trošku skeptický k tomu modelu?
„Uvidíme, necháme se překvapit. Každopádně si nedovedu představit, jak by to dopadlo, kdyby Ivanu Hlinkovi sestavoval tým nějaký manažer…“

Jak vůbec komentujete bouřlivou situaci v českém hokeji po zjištění Sportu, že Tomáš Král byl spolupracovníkem vojenské kontrarozvědky StB?
„Hokej by hlavně potřeboval, abychom se všichni soustředili na to, jak zase začít vychovávat hráče. Je před námi všemi, kteří se v tom pohybujeme, velká práce. Nesmíme o tom jenom mluvit. Ale hlavně něco dělat. I já si rád poslechnu nové věci a trendy, jak to chodí jinde, zrovna mi volal Radek Duda (někdejší útočník), že mi něco pošle. I z NHL.“

Pravidelně chodíte na Mosty, což jsou semináře pro trenéry. Takže i vy se neustále vzděláváte?
„Jo, chodím na ně rád. Ale to slovo vzdělávat mi přijde divný. (zvýší hlas) Co to vlastně znamená? Hokej sleduju, rád zajdu na Mosty, ale to neznamená, že se jdu vzdělávat. To přece není škola. Hokej není škola! (důrazně) Důležité je sledovat trendy, ale klíčový je dělat hokej podle toho, jaké máte hráče. S tím je u nás trošku problém. Můžu dělat hokej jako v Bostonu, když na to nemám hokejisty? To asi nebude fungovat, ne?“

To rozhodně ne.
„Slyším slova o moderním hokeji. Že se musí útočit… No jo, ale když na to není hráčský potenciál, tak to moc nejde. Nebo si to jde říkat, ale pak nám soupeř nasype osm gólů. Když se o hokeji bavíme s dalšími trenéry, kteří mají něco za sebou, musíme se smát tomu, jak se z hokeje dělá věda. Přestaňme z něj dělat vědu! Hokej je pořád stejný. Ano, hráči jsou rychlejší, lépe trénování, ale pořád se hraje na góly. Je to o gólech a nahrávkách. Když je mít nebudete, asi branky nedáte. Přijde mi, že to začínají až moc řešit teoretici. Mluví o moderním hokeji. Ale co to je? Útočit? To jo, ale když ztratím puk, musím bránit, ne? To je snad logické. Pokud ne, soupeř nám nasype devět gólů. Těžko máme hráče na to, abychom vždycky dávali šest, sedm branek.“

Co dalšího vám leží na srdci?
„Nic proti teoretikům. Ale hokej by měli dělat i praktici, kteří vědí, o čem to je. Z knížky se nikdy nedá naučit, jak koučovat. To nejde. Buď to v sobě máte, nebo ne. Každý je jiný. Někdo míchá sestavou, někdo ne. My si o tom vyprávíme, hledáme v tom vědu. Ale jde o to, že musíte najít systém, který bude fungovat. A jestli to hráči jsou schopní předvést na ledě. Můžu dát příklad.“

Jaký?
„Při semifinále mistrovství v roce 2005 ve Vídni měnil švédský trenér Bengt-Ake Gustafsson neustále systémy. Byl hrozně vyčůranej. Během utkání s námi to udělal asi třikrát. Když jsme to zjistili, hned jsme to řekli hráčům, kteří na to zareagovali. Protože to byli top hráči. Ale dneska to tak nefunguje, že jim něco řeknete, a oni to hned začnou dělat. Oni to musejí trénovat. Další věc je, že člověk už při tréninku musí vidět, jestli to hráčům sedí, nebo ne. Pokud ne, musí se to nějak upravit. K tomu je právě potřeba, aby to trenér viděl a poznal. Přijde mi, že spousta lidí o tom jenom krásně vypráví, ale pak to nefunguje. Je to o každodenní práci na ledě. Navíc nám chybí upřímnost.“

I hráčům?
„Ano. I těm mladým. Někdy jim musíme říct do očí: Hraješ špatně, musíš se zlepšit! My je naopak pořád omlouváme. Celkově si myslím, že si mažeme med kolem huby a neřekneme si pravdu.“

Ani sami hokejisté nejsou sebekritičtí?
„To jim chybí. Za nás to bylo jiný. Hrával jsem se světovými hráči, ale pak jsme seděli v kabině nebo na večeři a uměli jsme si říct: Ty vole, já j / Příspěvěk byl moc dlouhý a proto byl uříznut.

Co říkáte na syna, jak se mu daří v rakouské lize?
„Zrovna jsem koukal na jeden zápas. Je to jiný hokej, musí si zvyknout. Přišel až v září, předtím trénoval vlastně sám bez mužstva, takže se do toho dostane ještě víc. Je to pro něj obrovská zkušenost.“

Minulou sezonu byl pod vámi v Hradci, předtím se ve Spartě příliš neuchytil. Proč myslíte?
„Řekněme si to na rovinu – Sparta ne každému sedí, je to trošku specifický klub. Bylo tam plno vynikajících hráčů, ještě lepších než Vláďa, kterým to taky nevyšlo. Teď hraje v cizině, což ho posune ještě jinam.“

Seriál Lajna? K hráčům se já chovám jinak

Sledujete seriál Lajna?
„Ne. Ale asi vím, proč se ptáte.“ (smích)

Trenér Luboš Hrouzek je vám hodně podobný.
„Nikdo to neřekne naplno, ale všichni vědí, je to mířený na mě.“

Nevadí vám to?
„Já se tomu jenom směju. Musím říct, že jako trenér jsem velký blázen, to jo. Ale v životě bych se k hráčům takhle nechoval! Nikdy bych je takhle neurážel. Nejsem svatoušek, mluvím taky sprostě někdy, ale všechno má svoje hranice. Hlavně směrem k hráčům. Tam je to přehnaný. Aspoň podle pár záběrů, které jsem viděl. Vždycky se tomu musím smát. Takhle se trenéři k hráčům nechovají. Nebo i k ostatním.“

Jak to myslíte?
„Zahlídnul jsem, jak se ten trenér (Hrouzek) chová k ledaři. I z toho je jasné, že ten, kdo to točil, mě vůbec nezná. Protože pro mě byli lidi jako ledaři nebo uklízečky svatí! Nikdy jsem na ně nedal dopustit. Byli nepostradatelní. Vím, že je to mířený na mě, ale neřeším to. Nekoukám na to nějak cíleně. Je to hovadina. Akorát Suchoš (Michal Suchánek) tam má super hlášky.“

Nepociťujete, že když už nejste na vrcholu, odvracejí se od vás někteří kamarádi?
„Je pravda, že jich dřív bylo daleko víc. Ale ti největší zůstali a ten vztah s nimi je ještě pevnější. Což je pro mě důležitý. Protože v takovou chvíli poznáte opravdové kamarády. Předtím mi volal každý, vystupoval jako nejlepší kamarád, ale jenom si na to hrál.“

Nabalovali se na vás.
„Jo jo. I ten jeden expert, který mě dostal tam, kam dostal…“

Narážíte na kauzu Palaščák, která na vás vrhnula špatné světlo? Mluvilo se o úplatcích, doteď je ale spousta věcí nevyjasněných.
„Teď se k tomu nechci vracet. Vím, jak to bylo, jednou to všechno řeknu.“

Jakmile člověk ustupuje ze slávy, jsou lidé, kteří mu to přejí. Vnímáte to?
„To jo, ale neřeším to. Vím, jak to chodí. Všichni všechno vědí, jsou nejchytřejší. V politice, ale i ve sportu. Každej je chytrej. Ale jakmile má sám něco rozhodovat, radši se schová. U nás v Česku jsme na to odborníci. S tím jsem já nikdy neměl problém, neschovával jsem se. Pokud chcete něco dělat, musíte na sebe vzít i zodpovědnost.“

Je pravda, že s tím jste nikdy neměl problém. Jako kouč jste si vždycky za svými rozhodnutími stál.
„Nikdy jsem se toho nezříkal. Jasně, k životu patří i to, že se člověk rozhodne špatně. Neznám nikoho, kdo by dělal samé dobré věci. Ale je důležitý si to umět přiznat. Nikdy jsem se neschovával za druhé. A v životě to dělat nebudu. Když udělám špatné rozhodnutí, nesu za to zodpovědnost. Tak to vždycky u mě bylo a bude.“

Jak reagují běžní fanoušci?
„Kolikrát mě překvapí, že když někam přijdu, tak i když už nejsem tolik na očích, lidi mě pozdraví, chtějí se vyfotit, něco podepsat, popovídat si. Kolikrát i mnohem starší než já. Vždycky jim rád vyhovím, takové věci mi nikdy vadit nebudou. Naopak je to fajn. To je úděl lidí, kteří jsou známí.“

Stále se ptají, jestli se někdy vrátíte k reprezentaci?
„Jo, to taky. Ptají se. Ale nechci tady o tom mluvit, aby to nevypadalo, že se nabízím, že bych chtěl znovu trénovat nároďák.“

Náš web iSport v květnu vyhlásil anketu, v níž vás fanoušci zvolili jako nejlepšího reprezentačního kouče poslední dekády. Vyhrál jste suverénně.
„To mě moc potěšilo. Děkuju jim. Znovu zopakuju, že trénovat národní mužstvo pro mě bylo nejvíc. Na tom se nic nemění. Nic víc neexistuje. Stejně jsem to měl jako hráč. Když si obléknete dres vaší země, nemůže být nic víc. I když je jasné, že je to obrovská zodpovědnost.“

Dřív jste vyhrával tituly, vy teď s Kadaní zapisujete Kadan jednu porážku za druhou.
„Taková je realita. Jako trenér to chci někam posunout, ale jde to posun pomalu.“

Spíš se ptám, jestli to vůbec jest máte zapotřebí.
„Chápu, ale mě to pořád naplňuje. p Nechci sedět doma a čekat, než se něco objeví. Dávám do toho všechno. Ale netajím, že bych rád trénoval zpátky v extralize nebo v KHL. Takže uvidíme, co se objeví. Mezitím s sleduju všechny hokeje. NHL, tím švédskou ligu, švýcarskou, KHL, i rakouskou (syn Vladimír hraje za Dornbirner EC -D pozn. aut.).“

Stále máte v sobě touhu vrátit se na výsluní?
„Určitě ano. I když už toho mám hodně odtrénováno, neustále mě to baví a nabíjí. Pořád to v sobě mám. O tom není pochyb.“

V některých očích ale upadáte do zapomnění.
„Někdo si to může říkat, ale neřeším, co kdo říká. Kdo hokeji rozumí, vidí, jaký tady v Kadani máme kádr a jaké jsou možnosti. Dělám maximum a čekám. Navíc mi vyhovuje, že je to blízko Chomutova, kde bydlím, můžu hodně času trávit s malou. Za chvíli jsem navíc i u rodičů v Litvínově, takže si nestěžuju. Každopádně pořád mě láká velký hokej. Tvrdím, že čeští hráči jsou dobří, když se s nimi dobře pracuje.“

Manželce věřím, rozumíme si

Zmínil jste čtyřletou dceru Lejlu. Mládnete vedle ní?
„Vedle ní a manželky! (smích) Člověk to prožívá jinak. Je rozdíl mít děti v pětadvaceti nebo po padesátce. Můžu říct, že si to hrozně moc užívám.“

Stíháte jí?
„Zatím jo. Nejhorší to bylo v době, kdy jsem měl problémy s tím břichem. Byl jsem doma nepříjemný, podrážděný. Nebyl jsem to já. Věci, které mi nikdy nevadily, mi najednou lezly na nervy. Necítil jsem se dobře. Na druhou stranu mi právě rodina v těžkých chvílích pomáhala. Ale i holky na mně viděly, že je se mnou něco špatně. Naštěstí už je to v pohodě. Moc rádi s malou chodíme s manželkou ven, kde nás pěkně protáhne, neustále se chce honit.“

Ještě ji předběhnete?
(smích) „Zatím jo! Uvidíme, jak to bude za pár let. Všichni rodiče tohle znají, jak je krásný si s dětmi hrát. Teď nás ještě potřebují, pak jim začneme v určitém věku překážet…“

Vaše manželka, která je o pětadvacet let mladší, se čas od času objeví na stránkách bulvárních deníků, řeší se její úlety. Jak na to koukáte?
„To je naše soukromí. Já to řešit nechci. Já manželce věřím, to je pro mě nejdůležitější. Rozumíme si.“

Takže jste šťastný?
„Určitě ano. Myslím si, že jsme šťastní oba. Takhle to cítím.“

Ani aféry, které se veřejně probírají, vás neotráví?
„Víte, žijeme v době, kdy se všichni až moc starají o druhé. Místo, aby koukali sami na sebe. Každý by se měl snažit, aby byl šťastný. A ne pomlouvat a řešit ostatní… Už před lety, než jsme se vzali, se na manželku spousta věcí vytáhla. Já vím, jak všechno bylo, věřím jí. Moc se mi nelíbí, že lidi pořád řeší instagramy a další sociální sítě, vždyť ztrácejí to své. Snaží se před ostatními ukazovat, něco si dokazují. Zamotávají se pak do toho už i děti. Lidi přestávají žít svůj vlastní život. Mají ten virtuální. Život je ale přece o něčem jiném. Ať se každý stará o to, aby on byl šťastný. Pak bude všem líp.“

I vaše manželka je na sociálních sítích aktivní, takže ji musíte krotit?
„Je mladá, takže jsem s tím počítal. Kdybych s tím měl problém, ani bych si ji nevzal. Pokud si berete někoho, kdo je o pětadvacet let mladší, víte, do čeho jdete. Jinak jsem si mohl vzít stejně starou ženskou jako já. Ale to jsem nechtěl. Já jsem potkal člověka, kterého miluju a mám ho pořád rád. Proto jsme spolu.“

Spousta lidí ale říká: Chudák Růža, co všechno musí skousnout.
„Podívejte se, je mi jedno, co si lidi myslí. Já rozhodně netrpím! (důrazně) Můžu všechny uklidnit, že nestrádám a jsem šťastný. Pro mě je důležitý, jak to máme my dva s manželkou. Ostatním do toho nic není.“

Rozhovorů na osobnější téma s vámi moc není, tak dovolte ještě jednu otázku. Když jsme spolu mluvili před čtyřmi lety, říkal jste, že vztah s dcerou a synem z prvního manželství snad zahojí čas. Daří se to?
„Něco zahojil, je to lepší, s Vláďou normálně komunikujeme, s dcerou taky. U ní si myslím, že je to vcelku v pohodě. Čas to trošku upravil, ale ještě to není ideální. Věřím, že se to spraví víc. Chce to ještě čas. Vždyť děti jsou pro každého rodiče to nejvíc. V životě není nic důležitějšího. Když jsou malé, člověka potřebují, pak už mají svoji hlavu. Tak to prostě je.“

Vnoučata vídáte?
„Od dcery celkem jo, od Vládi jsem je taky viděl, i když méně. Víc to nechci rozebírat, jenom věřím, že čas to spraví ještě víc. Jsou to přece moje děti, které jsou pro každého tátu nejvíc. Moc si přeju, aby se nakonec všechno srovnalo. Jde přece o rodinu.“

Co říkáte na syna, jak se mu daří v rakouské lize?
„Zrovna jsem koukal na jeden zápas. Je to jiný hokej, musí si zvyknout. Přišel až v / Příspěvěk byl moc dlouhý a proto byl uříznut.

Když jsem se o tom později bavil s vašimi známými z hokeje, říkali, že vám šlo o život. Vnímal jste to podobně?
„To asi někdo přeháněl, ale nechci to zlehčovat. Já jsem měl strach hlavně z toho, že jsem nevěděl, co se děje. Když se to potom začalo už řešit, paradoxně se mi ulevilo. Pokud vás operují pět hodin, asi to bylo složitý, to není slepý střevo. Jsem rád, že to takhle dopadlo. Doufám, že je to za mnou.“

Pořád vypadáte pohuble, ale už jste něco nabral zpátky, že?
„Jo, i když to jde pomalu. Myslím si, že jsem přibral nějakých sedm, osm kilo, takže můžu mít kolem 96 kil. Ale já jsem jich vždycky míval až 109, takže když jsem měl devadesát, všechno na mně viselo, skoro nic jsem nemohl nosit.“

Uvědomil jste si, jak může být život pomíjivý?
„Stoprocentně. Celý život řeším hokej, nemůžu bez něj být. Je to práce, která mě baví, naplňuje, ale ze dne na den se všechno může změnit. Zjistíte, že sport není na druhé, ale na páté koleji. Jsou daleko důležitější věci, ale dojdou vám, až když se stane něco podobnýho.“

Musel jste změnit stravovací návyky?
„Můžu si dát cokoliv, nemám problémy. Akorát zezačátku jsem si musel dávat hlavně kaši, protože jsem měl trávicí trubici zúženou, musela se zase roztáhnout. No a taky jsem musel zpomalit, předtím jsem jedl rychle, navíc po velkých kouscích. Na to si musím dávat pozor.“

Každopádně to musí být úleva…
„To tedy jo. Nejhorší byl ten pocit, že jsem se bál jíst. Přitom já jsem člověk, který má jídlo rád.“

Co nejvíc?
„Cokoliv. Sushi, ale i klasiky. Řízek, bramborový salát, segedín, kachnu, svíčkovou. Předtím jsem byl ve stadiu, kdy jsem si dal jeden knedlík - a víc nic. Naštěstí už je to snad za mnou.“

O vašich problémech věděli jenom nejbližší?
„Ano, nechtěl jsem to pouštět ven. Vím, že manželka používá facebook, a jak za mnou jezdila do nemocnice, říkala, jestli by tam nemohla dát fotku, jak mě drží za ruku. Ale ani to jsem nechtěl. Nebylo by dobrý, aby se to nějak veřejně řešilo.“

Ani do tohoto rozhovoru se vám dlouho nechtělo.
„No právě. Jde o soukromou věc. Postupně už se to trochu rozkřiklo, takže mě potěšilo, když se mi známí ozvali a popřáli hodně zdraví. Z toho jsem měl radost. Já jsem hlavně nechtěl přidělávat další starosti rodičům. Ti už jsou starší, navíc mamka upadla, měla zlomený krček, takže táta byl sedm týdnů sám doma, s bráchou jsme se u něj střídali. Ale takový je život. Vím, že se o rodiče musíme postarat.“

Covid? Devět dní jsem jen ležel
Ani covid, který vás postihl před rokem, u vás neměl zrovna lehký průběh, že?
„Bylo to taky divný. Žádná chřipečka. Tu jsem párkrát měl, ale s covidem se to vůbec nedalo srovnávat. Alespoň v mém případě. Odrovnalo mě to. Osm, devět dní jsem na tom byl tak, že jsem neměl sílu ani na to se projít na zahradu. Víceméně jsem jenom ležel.“

Což už je co říct, jste člověk, který nevydrží chvíli v klidu.
„No právě. Když se rozhodlo, že půjdeme celý tým do karantény, říkal jsem si, jak to těch deset dní doma zvládnu. Že se z toho zblázním. Ale když mě to postihlo, nakonec jsem byl rád, že jsem mohl ležet. Maximálně jsem došel na záchod, do koupelny. Víc nic.“

Čich a chuť už máte zpátky?
„Není to stoprocentní, ale už mnohem lepší. Předtím jsem si dal svíčkovou, kterou miluju, ale já vůbec nevěděl, co jím. Všechno bylo bez chuti.“

Jak jste to měl s dechem?
„Hrozně jsem kašlal. Pořád mi to dráždilo, ani telefonovat jsem pořádně nemohl.“

Neříkal jste si, že si po všech zdravotních problémech dáte od hokeje na chvíli pohov?
„Ne. To vůbec nepřicházelo v úvahu! To ani nejde. Vzdát se toho, co děláte od pěti let? Pořád mě to baví a nabíjí. I v dobu, kdy mi nebylo nejlíp, jsem se těšil na to, až se k hokeji zase vrátím. Naštěstí to šlo rychle.“

Stále vás to tedy baví?
„No jasně.“

I v prvoligové Kadani, která sbírá samé porážky?
„Jo, baví… (pousměje se) Je jasný, že je to tady trochu složitější, ale naplňuje mě to.“

Je pravda, že i při tréninku jste pořád plný energie, jako za starých časů.
„Chybí nám zkušenější hráči, mužstvo je hodně mladé. Je to těžký. Snažím se tomu i tak dávat co nejvíc. Člověk se musí přizpůsobit tomu, jaký má kádr. Trošku jsem se vrátil do starých časů, když jsem na Slavii vedl juniory. Kluci makají na sto procent, nemám jim co vytknout. Ale vždycky nám něco chybí.“

Býval jste zvyklý vyhrát, kdežto…
(ihned zareaguje) „Tady a jsem si rychle j odvyknul! l (smích) Koukám na to reálnýma k očima. á Vidím, na co V máme. Dělám m i tak maximum, abych to tady a nějak posunul.“

Takže vás to naplňuje?
„Zatím jo. Čekám, co bude. k Takhle jsme s Petrem (Klímou, šéfem klubu) domluvení.“ domluvení

Dřív jste vyhrával tituly, vy teď s Kadaní zapisujete Kadan jednu porážku za druhou.
„ / Příspěvěk byl moc dlouhý a proto byl uříznut.

Růžičkova zpověď o životě i strachu: Bylo mi hrozně. Bál jsem se najíst

V hokejovém zákulisí se šířily zvěsti: Růža je na tom špatně! Od nejhoršího ho zachránila až kvapná operace! Vladimír Růžička, 58letý kouč dvojnásobných mistrů světa i extraligy, si opravdu prošel vážnými zdravotními problémy, zhubnul téměř dvacet kilo, předtím bojoval i s covidem. O tom všem vykládá v upřímné zpovědi pro iSport Premium, nevyhýbá se ani osobním otázkám na manželku nebo seriál Lajna. A co schází mladým hokejistům?

Už při prvním setkání vidíte tu proměnu. Vyhublý obličej, upnuté tričko kopíruje na jeho poměry nezvykle útlou postavu. „Ale už se cítím mnohem líp,“ říká kapitán olympijských šampionů z Nagana v útrobách haly v Kadani. Právě v prvoligovém týmu, jenž kupí porážky, čeká na to, až po něm sáhne zpátky klubová elita v Česku nebo v KHL.

Při více než hodinovém povídání, na které kývnul až po delším váhání, se vrací ke zdravotním trablům. Nemohl jíst, žaludek i střeva se mu v břiše záhadně posunuly, záchranu přinesl až rychlý operační zákrok v pražském Motole, který prodělal během léta. „Dlouho jsem o tom nechtěl mluvit, přeci jenom to bylo dost osobní,“ tvrdí charismatický kouč, jenž otevřeně popisuje také ústup ze slávy nebo vztah s o pětadvacet let mladší partnerkou Marií, kterou si vzal v roce 2017 krátce po smrti bývalé ženy Evy. Vypíchne i největší problémy českého hokeje.

Co přesně vás trápilo?
„Delší dobu jsem se necítil dobře. Asi půl roku jsem měl problémy s trávením, ale říkal jsem si, že to pořád souvisí s prodělaným covidem. Ztratil jsem čich, chuť, takže jsem si myslel, že i tohle je s tím spojené. Jenže se to neustále zhoršovalo. Už někdy během června se to dostalo do fáze, že jsem se bál najíst.“

Jak to?
„Protože jsem věděl, že se mi pak udělá blbě. Takže jsem moc nejedl. I když jsem si dal něco malýho, za tři nebo čtyři hodiny mi bylo zle.“

Bolel vás žaludek?
„Ne, to ne. Bylo mi těžko. Strašně nepříjemný pocit. Snědl jsem ani ne půl lehkého oběda, ale měl jsem pocit, jako kdyby mi někdo narval celou husu do břicha. Ono se to těžko popisuje. Už bych to nechtěl nikdy zažít. Manželka mě posílala k doktorovi, ale mně se k němu nechtělo. Vždycky jsem to nějak zlehčil a zahrál do autu.“

K lékaři nechodíte zrovna rád…
„Nejsem takový typ. A když už k němu jdu, tak na poslední chvíli. Jenže pak už jsem se dostal do stadia, že jsem měl strach cokoliv sníst, protože jsem věděl, že mi bude blbě. Furt se to zhoršovalo, začal jsem i zvracet. To už manželka nevydržela a vyhnala mě k doktorovi. Sednul jsem do auta a zajel v Chomutově za primářem Mírou Šofrem. Hned mi udělal různá vyšetření a zjistil, že mám střeva i žaludek jinde, než by to mělo být. Měl jsem i zkrácený jícen.“

Co následovalo?
„Hned druhý den mě vezli rovnou v Praze do Motola, kde mi to pomáhali vyřídit Pavel Kolář (vyhlášený fyzioterapeut) a Tomáš Vyskočil (lékař u hokejové reprezentace). A šel jsem na sál. Operoval mě pan doktor Tomáš Haruštiak, kterému i touto cestou děkuju.“

Vysvětlili vám, jak se mohlo stát, že se vám orgány posunuly?
„Prý to mohl být následek nějakého dávného zranění v hokeji, pomohla tomu i vnitřní kýla. Moc tomu nerozumím, ale postupně se to během let pomalinku posunovalo.“

Měl jste o sebe v tu chvíli strach?
„Spíš jsem řešil, aby už se to konečně nějak vyřešilo. Hlavně manželka byla vyplašená. Měla hrozný obavy. Šel jsem na operaci, po třech hodinách do nemocnice volala, ale ještě jí nemohli nic říct, protože jsem byl pořád na sále. Trvalo to asi pět hodin. Doktor pak říkal, že jak žaludek i střeva byly zvednuté, nechtělo si to sednout zpátky na místo, takže to museli nějak upevnit. Ale jsem laik, víc nevím…“

Co by se stalo, kdybyste i nadále problémy zlehčoval?
„To nevím, každopádně už bych nemohl sníst vůbec nic. Už takhle jsem skoro nejedl. Hlava fungovala tak, že jsem měl strach z toho si něco dát. Takže jsem hubnul. Už po covidu jsem zhubnul nějakých devět kilo. A jak začaly tyhle problémy, šlo dolů dalších nejméně deset kilo. Takže celkově asi osmnáct nebo devatenáct kilo, což už bylo na pováženou. Jenže já to dlouho sváděl na ten covid. Pořád jsem si něco namlouval a nechal to dojít daleko.“

Za jak dlouho po operaci jste byl fit?
„Musím zaklepat, potom to šlo rychle. Zákrok jsem měl ve středu, v neděli už jsem jel domů. Dělali mi to totiž laparoskopicky, skrz čtyři otvory v břiše. Ještě jednou bych chtěl poděkovat všem doktorům, kteří mi pomohli. První dva dny to bylo ještě divný, nemohl jsem se hýbnout, jak všechno bolelo. Ale potom už to bylo v pohodě. Hlavně se mi ulevilo, že jsem se mohl konečně normálně najíst.“

Když jsem se o tom později bavil s vašimi známými z hokeje, říkali, že vám šlo o život. Vnímal jste to podobně?
„To asi někdo přeháněl, ale nechci to zlehčovat. Já jsem měl strach / Příspěvěk byl moc dlouhý a proto byl uříznut.