Diskuzní fórum

No, měl jsem původně mít hlavní roli, ale odmítnul jsem samozřejmě. Nemůžu být všude nejlepší.

Myslíš Šidlíka?

Co se to dnes děje Pod lízátkama?

Vítejte!!

No občas tam něco smrknu, ale určitě ne za tyhle prachy. Dávám jak Zvedavej, za desetikorunky. Pokud teda nezměnil taktiku.

Ten za padesát byl lepší.

Hokej, fotbal, basket. Ale loni bylo v Hradci i Mistrovství světa!!! V karate.

To je taktika, hrát hnusnej fotbal. A pak udeřej ve druhý půli. Nebo neudeřej, to je druhá možnost.

.. Vaše maminka, která zemřela před čtyřmi lety, by jistě měla velkou radost.
„Určitě ano. Mamka byla rodinný typ. Milovala děti. Takže určitě se z toho v nebi raduje. Já ji pořád cítím vedle sebe.“

Neustále to bolí…
„To bude celý život. Přišel jsem o mámu v poměrně mladém věku. Bohužel… Ale pořád mi pomáhá, vnímám, že ji mám vedle sebe. To tak bude vždycky. Doufám, že ji budu v sezoně dělat radost i v hokeji a budu ji do nebe posílat góly.“

Co řekl otec Vladimír Růžička

„My spolu skoro nekomunikujeme. Ale jedna věc je naše soukromí, náš život a něco jiného hokej. Znám ho dokonale, i jako hráče, samozřejmě moc dobře vím, s čím nám může pomoct. V minulé sezoně jsme měli poměrně málo produktivní přesilovky. On se svou nahrávkou umí gól připravit, se svou střelou zápěstím ho dokáže i dát. A jestli se rodinné vztahy zlepší časem? To nevím. Na jednu stranu jsem táta a věřím, že se to do budoucna zase srovná. Uvidíme. Jako otec si to tak určitě přeju. Na druhou stranu se ale zase nenechám řídit svými dětmi. Já mám svůj život, děti rovněž. Tak to prostě je.“

.. Pojďme k očekávanému tématu. Opět se potkáte se svým otcem, s nímž kvůli rodinné situaci nemáte ideální vztahy. Co byste k tomu řekl?
„Čekal jsem, že se zeptáte, že se to bude rozebírat... I u vás na iSportu o tom byl nějaký pořad. Ale chápu, že to lidi zajímá. Naše vztahy jsou takové, jaké jsou…“ (přemýšlí)


Růžičkové se znovu potkají v jednom týmu. Napraví se vztahy?
I váš otec přiznal, že spolu skoro nemluvíte.
„To má pravdu… Rozumím tomu, že někteří lidi nechápou, jak je možný, že spolu můžeme pracovat. Ale oni v té situaci nebyli, nedovedou si to představit. Řeknou si: Jak mohou být v jednom týmu? My prostě profesně fungujeme v pohodě. Já jsem ho vždycky v týmu bral jako trenéra. On mě jako hráče. Bylo to čistě profesionální. Hráč – trenér. V tom není problém. Nikdy jsme spolu v rámci mužstva nekomunikovali jinak. Naopak. Vždycky mě dokázal seřvat více než ostatní, byl na mě tvrdej. Odmala jsem to měl těžší. Byl jsem pod enormním tlakem. Díky okolí, i on na mě tlačil. Takže v tomto ohledu se nic nemění. Oba víme, co od sebe můžeme čekat. Jako hokejistu mě skvěle zná, nebude po mně chtít něco, co jsem v životě nehrál. Takže v tomto ohledu to bude fungovat. Zkrátka od jisté doby to máme postavené vyloženě jenom jako hráč – trenér.“

Takže ze spolupráce nemáte obavy?
„Ne. Jsem na to zvyklý. Budeme se vídat jenom na stadionu. Tak jako v posledních letech. On je trenér, šéf. Já hráč, na kterého, doufám, bude sázet. A já mu budu chtít důvěru splatit. Tím to končí. Sám se u vás v novinách táta zmínil, že se nebavíme.“

Ani ohledně hradeckého angažmá jste si nevolali?
„Celé jsem to řešil s panem Kmoníčkem (generálním manažerem). Až když jsem podepsal smlouvu, tak jsem tátovi zavolal a lehce jsme to probrali. Protože i pan Kmoníček chtěl vědět, jestli naše rodinné vztahy dokážeme hodit za hlavu.“

A dokážete?
„Určitě ano. Zvládneme to. Jsme na to zvyklí.“

Otec, jenž se po smrti manželky a vaší maminky rychle znovu oženil, řekl, že věří, že všechno zahojí čas. Věříte v to také?
„Už je to docela dlouho a pořád... (odmlčí se) Ne, víte, já už se k tomu přes média nechci moc vyjadřovat. I když je pravda, že se nebavíme. A ten čas? Nikdy neříkej nikdy, ale už je to dlouhá doba. Odehrálo už se dost věcí od té doby a… (přemýšlí) Nevím. Uvidíme. Čas ukáže… Nejenom to, zda byla dobrá volba jít do Hradce, ale i to, jestli se tahle rodinná věc nějak zahojí. Od doby, co jsem skončil v Chomutově, jsme se mimo led vlastně neviděli. Ale na zimáku to funguje. Já za něj jako za trenéra budu bojovat! Tak to prostě je. Kouč je to pořád výborný. Věřím, že on mě využije tak, abych co nejvíce pomohl mužstvu. Tím to končí, jinak je to pořád dokola omílaná písnička.“

Asi jste musel čekat, že se to bude řešit. Jinak byste do Hradce jít nemohl…
„Ano, počítal jsem s tím. Ale mě cizí jedy nezajímají. Ani nikdy v minulosti. Vždycky jsem se staral o sebe, ne o příběhy jiných lidí. Každý by se měl věnovat svému životu, neřešit věci kolem. Ale tím nechci říct, že mě to nějak drásá. Jsem zvyklý, určitě mě to nerozhodí.“

Každopádně sehnat angažmá během koronavirové krize není žádná sranda, že?
„To ne. Celkově tahle situace nepomáhá sportu. Doufám, že se to všechno zase rozpohybuje a bude to ve stejných kolejích. I když kdo ví. Nějaký čas to zabere, třeba už to nikdy nebude jako dřív. Já do toho tolik nevidím, to je otázka na majitele. Každopádně financí ubývá, není lehké někde podepsat.“

Jak vy jste zvládl karanténu?
„Pokud jde o hokej, tak mi to vadilo hodně, protože jsme se Spartou měli skvěle našlápnuto.“

Pomýšleli jste na titul?
„Nejde říct, jestli bychom vyhráli, play off je nevyzpytatelné. Ale věřím, že jsme měli takovou sílu, že bychom šli daleko. Na čtvrtfinále s Kometou jsem se moc těšil, byla by to nejzajímavější série. Což je škoda. Ale asi to tak mělo být, že se sport úplně zastavil. Kvůli zdraví všech lidí.“

A po životní stránce?
„To se mi líbilo, stoprocentně jsem se věnoval rodině. Mohli jsme lítat s malým alespoň na zahradě, víc to nešlo, protože to bylo omezený. Jsou mu tři a už mastí fotbal, jde mu skvěle. Do toho jsme čekali další dítě. Narodila se nám dcera Veronika, takže jsme během karantény zažili i to nejkrásnější, co může být.“

Po synovi Vladimírovi máte dceru, takže co víc si přát.
„Úspěchy ve sportu jsou super, ale pořád je to jenom sport. Rodina je nejdůležitější. Obrovsky si toho vážím. A užívám si to.“

Dceru jste pojmenovali Veronika po manželce, takže děti se jmenují jako rodiče…
„To je pravda, všichni v rodině máme iniciály VR! (usměje se) Jméno Vláďa u syna byla jasná věc, mně se to líbí, navíc už je v rodině čtvrtým v řadě, takže je to Vladimír čtvrtý. No a Veronika? Taky krásné jméno. Stejně jako manželka!“ (usměje se)

Vaše maminka, která zemřela před čtyřm / Příspěvěk byl moc dlouhý a proto byl uříznut.

Máš štěstí, že jsem si zrovna odskočil od plotny Tam kde končí článek...

Co tím myslíte?
„Přečetl jsem si i to, že asi nemám na takhle velký klub… To mi přišlo vtipný. Protože když se někdo nezaujatý podívá na statistiku a vidí, že hráč, který má nejmenší ice-time, o pět minut méně než ostatní, a přitom má v přepočtu nejvíce bodů, tak nevím… Přijde mi srandovní, že bych na to neměl. Ale víc to nechci komentovat.“

S malou vytížeností jste se snažil něco dělat?
„Nechtěl jsem to jen tak nechat být. Nebyl jsem spokojený, nechtěl jsem hrát ve čtvrté pětce. Ale svoji úlohu jsem vzal, hrál jsem na sto procent. Přijal jsem to. Hrál jsem s kluky, kteří byli mladí, extraligu nikdy nehráli. Čili jsem to bral i tak, že jsem se jim snažil pomoct. Když to mám zhodnotit, osobně jsem se sezonou spokojený. Mám čisté svědomí, odmakal jsem ji naplno, na nic jsem si moc nestěžoval. Jasně, chtěl jsem hrát víc, ale bral jsem to jako fakt. Na to, že jsem hrál ve čtvrté pětce, s takovým časem? A mít tolik bodů? Víc jsem toho udělat nemohl.“

Trenéři vám to nějak vysvětlili? Nejdříve Uwe Krupp, potom Miloslav Hořava s Josefem Jandačem?
„Řešili jsme to, ale ono se vyhrávalo, takže tým je vždycky na prvním místě. Mně se navíc taky celkem dařilo, i když toho prostoru jsem tolik neměl, takže se nic moc nezměnilo. Mně každopádně vadilo, že čas na ledě nemám velký. Ale to je podle mě normální. Kdyby mi to nevadilo, taky je něco špatně.“

Hledal jste chyby také u sebe?
„Jasně. Nechci, aby to vypadalo, že jsem si jenom stěžoval. Chodil jsem se ptát, co mám třeba zlepšit, na co se zaměřit. Po tréninku jsem si dával různé brzdy a bruslení, když jsem nebyl tak vytížený předtím v utkání. Třeba si vybavuju zápas na Kladně, kdy jsem nehrál celou třetí třetinu. Tak jsem po zápase třicet minut běhal shody na stadionu, abych se do toho dostal. Snažil jsem se dělat maximum, abych se dostal výš. Nevím, co jiného jsem měl udělat, abych se prokousal v sestavě nahoru.“

Schön mě chtěl už minulý rok

Takže jste z roční sparťanské anabáze rozmrzelý?
„To zase ne, jsem rád, že jsem to vzal. Byla to pro mě obrovská zkušenost. Jsem za ni rád. A jak už jsem říkal – hokej je prostě byznys.“

I kvůli jménu a své někdejší slávistické minulosti jste byl pod tlakem.
„Ale já jsem na něj zvyklý. Nese se to se mnou celou kariéru. Všichni na mě koukají pořád jako na mladýho Růžu. Všichni vědí, kdo je můj táta. Sparta pro mě byla každopádně velkou zkušeností. Jen mi zkrátka vadilo, že jsem nebyl využitý tak, jak bych čekal. A být po pěti utkáních odstrkávaný a šoupaný do čtvrté pětky? Nevím. Ale pořád je to jenom sport, jsou důležitější věci v životě.“

Potěšili vás fanoušci, kteří vás výborně přijali?
„To ano. Musím říct, že lidi byli skvělí. Chodilo jich hodně, podporovali nás, fandili slušně. I mně. Takže nemůžu říct jediné křivé slovo. Bylo to super.“

Nedobírali si vás za sparťanské angažmá kovaní slávisté?
„Ne, bylo to v klidu. Chápali to, naopak mi to i přáli. Takový je život. Ve Slavii jsem se hokej naučil, vyrostl jsem tam. Taky jsem nečekal, že když budu hrát za Chomutov, zrovna se v baráži utkáme se Slavií. Co jsem měl v tu chvíli dělat? Nehrát jako? Prostě v kariéře nikdy nevíte, jak se to zamotá.“

Teď vás osud zavál do hradeckého Mountfieldu. Co od toho čekáte?
„Klub má velké ambice a podle mě i kvalitu na to, aby je potvrdil. I to mě láká, protože cíle jsou nejvyšší. Navíc musím říct, že mně osobně se vždycky proti Hradci hrálo blbě.“

Jak to?
„Hnali je fanoušci, kteří jsou pro ně šestým hráčem do pole. Navíc mají kvalitní mužstvo, které nedá nic zadarmo. Abych byl upřímný, nepamatuju si, že bych tam někdy vůbec vyhrál. (usměje se) Takže už se moc těším.“

Věříte, že dostanete pořádný prostor? Aby to nedopadlo jako na Spartě.
„Všechno se bude odvíjet od toho, jak se mi bude dařit na ledě. Každopádně věřím, že když dostanu šanci, že to uhraju. Což se na Spartě nestalo. Jestliže budu mít po dvaceti utkáních jeden gól a budu hrát blbě, asi něco bude špatně. A půjdu sestavou dolů. Každopádně jsem přesvědčený, že Mountfieldu můžu pomoct.“

Mluvil jste přímo s klubovým bossem Miroslavem Schönem?
„S ním ne, ale vím, že už mě hodně chtěl minulý rok.“

Což je dobrá zpráva, ne? Když po vás touží ten nejvyšší muž v klubu.
„To ano, ale pořád platí, že to člověk musí ukázat na ledě. Oni mají nějaké ambice a věří, že já jim v jejich naplnění můžu pomoct. Vynasnažím se na maximum, abych tu šanci chopil za pačesy.“

Šéf Schön je nekompromisní, s hráči se nepáře… Na to jste připravený?
„Vždycky to řekne tak, jak to je. Což je správný. Osobně se s ním neznám, ale vím, že o mě stál. Udělám všechno, abych ukázal, že to byla správná volba.“

Jako za trenéra za tátu budu bojovat!

Pojďme / Příspěvěk byl moc dlouhý a proto byl uříznut.

Tak se mně to líbí, zatím nikdo nereguje na toho jihojihojiho statora

Ale on se zase někdo bohužel chytne.

Apríl?

Přesně, to je jako fandit v hokeji Spartě, ve fotbale Slavii, a v házený Dukle. To mě moje hlava taky nebere...Ale asi to tak někdo má, no..

A jeden troll z Wotvírákova.

Nechápu, jak rodilej Hradečák může fandit Pardubicím. Ale mluvím za sebe, tak mě neber vážně.

...sry, to měla být reakce na Honzahk

Logisticky, ale hlavně i lidsky.

Spolupráce s Kozly je definitivní

.. Mueller působí a vypadá, že je v české extralize naprosto spokojený. Má zájem zůstat déle, nebo se odsud míní odrazit třeba do Švýcarska neboho Švédska?
„Peter si Brno velmi oblíbil. Město, organizaci i fanoušky. Nemá problém dohrát v Česku kariéru. Smlouva obsahuje klauzule o odchodu do Švýcarska a KHL, ale například do Ruska nepůjde za každou cenu jen kvůli penězům. Muselo by to pro něj mít velký význam, logiku, všechno by muselo zapadnout do sebe. Ke své práci potřebuje klub s kvalitním zázemím a slušné podmínky k životu pro jeho rodinu, na niž je hodně fixovaný.“

Extraligou docela často zaznívá povzdech, že sem chodí druhotřídní cizinci. Čest výjimkám jako jsou Mueller, Wolski a pár dalších. Pořád platí, že pro zámořské hráče je extraliga za Ruskem, Švédskem, Švýcarskem a Německem či Finskem pátá šestá v pořadí?
„Vždy záleží na nabídce. Pokud si má Kanaďan vybrat mezi švýcarskou nebo českou ligou, většinou zvolí NLA. Švédskou a finskou soutěž v podvědomí pořád bere za kvalitnější než naši. Což platí už i pro německou DEL, respektive Kanaďané cítí, že německý hokej jde nahoru, když vidí výsledky národního týmu za poslední roky.“

Ovšem mzda v extralize oproti Německu a Finsku bývá v řadě českých klubech vyšší, ne?
„Například ve Švédsku dostanou špičkoví hráči pořád víc než u nás. To samé platí i o top týmech v DEL. Finsko může být podobné jako tady. Ale v případě skandinávských zemí nejde hráčům pouze o peníze, mnohdy upřednostní tamní styl života, prostředí, možná i mentalitu lidí.“

Zkrátka kulturu života.
„Ano. Kulturu života i klubu. Čímž neříkám, že některé české kluby se neumí náležitě postarat. Sparta, Brno, Třinec, Plzeň a tak dál. Patří sem i Litvínov, kterému jsme poskytovali zahraniční hráče. Jirka Šlégr s Rosťou Dočekalem se jim maximálně snažili pomáhat, ulehčit jim život v cizí zemi. Jirka třeba pozval kluky k sobě domů na Vánoce, měli společnou večeři, to bylo velmi hezké gesto a myslím, že se mu jeho přístup vůči hráčům náležitě vrátil na ledě v těžkém boji o záchranu. Mahbod i Hedberg z důvodu zranění už nemuseli zasáhnout do klíčových zápasů, Litvínov ovšem dodržel dohody, ač by se teoreticky mohl zachovat i jinak. Ale jsou i týmy, kde se s hráči zachází odlišně. Aspoň sami hráči z toho mají takový pocit. Znovu se mi dere na jazyk případ Lucase Lessia, s nímž pan Kmoníček zametl, že to ani není možné.“

Například?
„Lucas si ze svého zajistil léčbu u pana profesora Koláře, aby byl co nejlépe připravený na play off. Byl ready. Ale jen proto, aby mu mohli strhávat peníze, nebyl nominován do série právě s Kometou, což i Jarda Bednář může dosvědčit. Doteď mu v Hradci dluží několik tisíc eur. Oscar Eklund zase obdržel výpověď kvůli koronaviru. Ti kluci si tohle všechno mezi sebou řeknou, nenechají si zkušenosti pro sebe. Přitom pan Schön a ostatní dávají do hradeckého klubu spoustu financí, s takovým zajištěním by měli každý rok hrát minimálně semifinále, občas bojovat o titul. Jenže některými kroky určitých lidí jdou sami proti sobě. Znovu říkám: Hradec jde některými kroky vyloženě sám proti sobě. Stačilo by přitom udělat pár změn a klub se může směle řadit mezi špičkové týmy Evropy. Zázemí a finanční prostředky na to má. Jen je potřeba, aby sporné situace, k nimž čas od času dochází všude, řešil v prvé řadě dohodou smluvních stran, jak hráčům i klubům ukládají ustanovení kontraktu. To ovšem předpokládá vstřícný přístup obou účastníků smlouvy. Na ten však od hradeckého klubu čekají marně.“