Diskuzní fórum

Třeba to novinář jen "zdramatizoval"

Česká klasika no... Házet vinu na jiný

Obchody jo, Tvůj Tipáč ne

Melounek - rolbař, ten se taky toho dost najezdil

Jednou jedinkrát město málem spadlo z totální hokejové euforie. Hradec Králové postoupil v roce 1993 do extraligy, od té doby se už stejná horečka neopakovala. Kdo ví, jestli by se nádhernému šílenství vůbec přiblížil stav, kdyby klub už pod hlavičkou Mountfieldu nejvyšší soutěž někdy vyhrál. Už asi těžko.

V poblázněném Hradci tehdy působil i klan Martinců. Otec Luboš měl roli sekretáře klubu, válela v něm vycházející útočná hvězdička Tomáš a z Pardubic se vrátil jeho starší bratr Patrik. Byli u toho, když Hradec postoupil do nejvyšší soutěže. A jasně, taky si pak vyžrali těžký konec, když došly peníze a klub zase rychle zamířil do první ligy.

„Ta radost, když jsme šli nahoru? Obrovská,“ líčí i po 27 letech Patrik Martinec. „Později jsem zažil ve Spartě titul, ale tohle bylo poprvé, navíc v klubu a městě, kde jsem vyrostl. Hradec postoupil do extraligy, tohle se tam v hokeji nikdy nepovedlo,“ vybavuje si i teď atmosféru plnou nadšení.

Tomáš (46) je dnes trenér, který ještě v poslední základní části vedl Hradec s Vladimírem Růžičkou. Patrik (4 byl sportovním manažerem ve Spartě, teď už čtvrtý rok učí hokej Korejce. „Táta nás vedl k tomu, že porážka je věc, se kterou se smířit nemůžete,“ říká mladší z nich. Jako hráči se hodně podobali, oba měří kolem 175 cm, žádní habáni. Oběma to pálilo. „Odmala jsme spolu ve všech sportech hlavně soupeřili. Až když Patrik nakoukl do dospělého hokeje, tak pro mě byl vzorem. Snažil jsem se mu vyrovnat, nebo být lepší než on. Škoda, že jsme si spolu zahráli jen v Hradci,“ mrzí dnes Tomáše. Patří mezi nejlepší hokejisty, které Hradec vychoval. Proto jim patří i místo v naší „Sestavě snů“.

A ještě v jednom byli stejní. Oba hráli skvěle fotbal. Tomáš si v mládežnické reprezentaci zahrál s Tomášem Řepkou nebo Patrikem Bergerem. „Brácha byl i ve fotbalovém nároďáku, mně to šlo taky, ale v době, kdy se to lámalo, jsem měl problémy s kolenem. A při hokeji to tolik nevadilo, jako při fotbale,“ vysvětluje Patrik, proč se dal na hokej. Tomáš? Stejný důvod, jen ho trápila kyčel. „Dřív to bývalo běžné, my jsme možná byli jedni z posledních obojživelníků. Můj spolužák byl Michal Šmarda, seděli jsme spolu v lavici. Dneska je asistent ve fotbalové Spartě, ten dal přednost fotbalu. A taky hrál ligu,“ dodává Patrik Martinec.

Dohromady odehráli Martincové v nejvyšší soutěži přes tisíc zápasů. Spolu si zahráli ale jen rok, doma v Hradci. Jejich tým skončil nakonec předposlední a v baráži spadl. „Problém byl, že město hokej nepodporovalo. Kdyby se k němu chovalo jako dneska, možná tam liga vydržela celou dobu. O Vánocích došly peníze, v té době jsme byli někde v prostředku tabulky,“ vybavuje si Patrik Martinec, po sezoně nejproduktivnější hráč týmu se 40 body.

Dav hledal viníka, dost nadávek se svezlo na Martince nejstaršího, že rozprodal mužstvo a že skončili klíčoví hráči jako Milan Nedoma nebo Petr Prajsler. „Táta hokej přitom nikdy nedělal, byl fotbalový trenér. Když se vrátil doktor Voda, tehdejší mecenáš, vybral si ho jako sekretáře, aby mu hokej spravoval. Těžko se dalo udělat něco jinak. Bylo to obrovské zklamání, úměrné tomu, jaké po postupu zavládla euforie. Návštěvy chodily bezvadné, lidi hokejem žili,“ má v hlavě Patrik Martinec i ty blbé časy, ne jenom, postup. Pramen zkrátka vyschl, nebylo kde brát, klub byl bez prostředků.

Po sezoně odešel Patrik do Sparty, Tomáš do Olomouce. Už se nikdy pracovně nepotkali, ani když skončili a první začal dělat manažera a druhý trénovat. „Naše cesty se rozdělily, vídáme se, bavíme se... My jsme jen tedy trochu paličáci, kdo ví, jestli bychom spolu vyšli. Já tedy věřím, že ano. Ale každý jsme teď jinde,“ vysvětluje Tomáš.

Mimochodem, ještě mají třetího bratra, nejmladšího Jakuba. „Vymknul se. Byť sport také zkoušel. Z nás tří je ale nejúspěšnější,“ usměje se Tomáš. Jakub Martinec nyní žije na Newfoundlandu (kanadský ostrov), získal doktorát, učí sborový zpěv na univerzitě, za manželku má Kanaďanku a živí se hudbou. „Z nás by měl nejlepší figuru, protože je velikej. Zkoušel to taky, pravda, ale sport ho vůbec nelákal, třeba ani na hokeje se nechodil dívat. Jeho to nebavilo,“ dodává Patrik. Přesně, jak říká prostřední z tria, Jakub se vymknul. Našel si svoji cestu a taky se mu daří. Všichni tři se dovedli prosadit.

Čistě teoreticky, jednou může nastat doba, kdy Patrik postaví mužstvo, Tomáš ho bude trénovat a Jakub nacvičí se sborem hymnu před play off. Krásná představa? Momentálně je k ní ale daleko asi jako z Jižní Koreje do Kanady a pak do Hradce.

A 55 diktafonů

A Jirkův "virtuální" flek nechceš?

Vladivostok nebo Chabarovsk

AK jako Aleš Kmoníček?

Já si koupím tři kousky, ale naprostředek, ať něco vidím. Vezmu totiž rodinu na "výlet", už jim to slibuju dlouho

Jdu do toho

Nebo si zaklikovat, než sem něco takovýho napíšou

Tomáš Sršeň, to bylo taky něco

Jasný

Teprve pak se budeme moct vrhnout na to, jak vyhrávat na ledě. Momentálně šel sport na druhou kolej. Ale až se to vrátí zpátky, na práci pro Mountfield se těším.“


Konec..

Od tý doby co ten článek Pro všechny končí..

V minulé sezoně jste byli rovnocenní ve dvojici s Tomášem Martincem, což pro vás byla nezvyklá situace. Nebo ne?
„To je pravda, byla to pro mě nová zkušenost. Ale jsem za ni rád, zase jsem se něco naučil. Spíš šlo o to, že jsem šel k mužstvu v rozjeté sezoně, což jsem neznal. Býval jsem zvyklý si tým nachystat během letní přípravy, natrénovat, co chceme hrát. Teď jsem znal jenom pár kluků, které jsem trénoval v národním mužstvu, ostatní jsem potkával jako soupeře. Což je něco jiného. Hráče musíte poznat. Jaké má vlastnosti, jak reaguje, jak se chová v nejrůznějších situacích. V tomhle byl největší problém.“

V tom, že se kompetence dělily mezi vás a Tomáše Martince, nebyla potíž?
„Pro oba to bylo nové, ale už jsem říkal – trenéři se vždycky nějak domluví. Nikdy to není o jednom člověku. Ale o celé partě. I o lidech, kteří nejsou tolik vidět. Kondiční kouč, trenér brankářů, maséři, kustodi, vedoucí týmu. Každý má svůj přínos. Je důležité, aby všichni fungovali jako rodina. Jde taky o to, aby kouč dostal hráče na svoji stranu. Aby hráli i za něj a na ledě nechali všechno. Musí lézt po čtyřech.“

Věříte, že celkově se Mountfield zvedne? V sezoně dlouho tápal.
„Pochopitelně pro to udělám maximum. Jsem rád, že už jsem prostředí poznal. Za tu dobu jsem se zase něco nového naučil. Hlavně jsem poznal hráče. Je důležité, abychom všichni byli naladění na stejnou notu. Vnímám, že práce byla nedodělaná, o to větší chuť teď v sobě mám.“

Už víte, jaké si vyberete nejbližší spolupracovníky?
„Něco už jsem rozjednal, představu mám. Ale zatím nechci říkat nic konkrétního. Taky nikdo neví, kdy se otevřou sportoviště, a budeme moct začít něco dělat.“

Klub má charismatického šéfa Miroslava Schöna, jenž se s ničím moc nepáře. Jak se vám s ním spolupracuje? V minulosti jste býval zvyklý, že jste si většinu věcí řídil sám…
„To se taky říkalo. Ale i ve Slavii nebo v Chomutově byli majitelé a lidi ve vedení, s kterými jsem spolupracoval. Je pravda, že jsem měl velké pravomoci. Kouč vždycky vycítí, jakou má důvěru. Ale musím říct, že jednání s Mirkem Schönem jsou rychlá a rovná. Což je pro mě strašně důležité. Že si vše řekneme na rovinu.“

Takže v tomto ohledu jste svoji pozici přijal?
„No jasně. Musím říct, že na to, že pan Schön hokej nikdy nehrál, protože má jiné aktivity, má velmi dobré hokejové postřehy.“

Opravdu?
„Ano. Rád si vyslechnu jeho názor. Stejně jako dalších lidí. Pak je jasné, že si to člověk musí trošku přizpůsobit tomu, co jako kouč potřebuje, ale každý pohled je dobrý. Vždyť hokej se hraje hlavně pro lidi. Nejenom pro trenéry… Jak jsem ho poznal, tak s ním o hokeji mluvit jde a naopak mě to dost baví. Je vidět, že tím žije, i když má spoustu jiných starostí. Navíc má poměrně dobré názory a postřehy. Rád si je vždycky vyslechnu.“

Ale s ničím se moc nepáře. Ani s trenéry.
„To je jasné. To vím.“

Ani na to jste nebyl zvyklý.
„Možná ne, ale o tom je hokej. Když jsou výsledky, všechno je dobrý. Každý se směje. Jakmile se nedaří, většinou je na prvním místě trenér. Tak to je. V hokeji nebo i ve fotbale. Dá se nový kouč a uvidí se, jestli to pomůže, nebo ne. Tak to prostě je.“

I o vás Schön ještě před zrušeným play off prohlásil, že si musíte další šanci zasloužit tím, že se ukážete právě ve vyřazovací části. Neměl jste nic jistého.
„Zaregistroval jsem to… A vůbec se tomu nedivím. Trenér, který má dlouhodobou smlouvu, to má trochu jinak. Jasně, každý kontrakt se dá vypovědět, ale je to malinko jiná situace. Já jsem měl podepsáno do dubna, takže jsem se moc nedivil tomu, co řekl. V play off prostě nikdy nevíte. Od toho jsou boje o titul tak krásné a nevyzpytatelné. Můžete hrát celou sezonu parádně, ale vypadnete v prvním nebo druhém kole, a je to neúspěch. Nebo naopak.“

V play off jste byl vždycky ve svém živlu, hodně vám musí chybět.
„Vždyť o tom je hokej. O emocích. O tom, aby si lidi zařvali. Navíc v něm opravdu nikdy nevíte. Stačí jeden moment a všechno se otočí.“

Býval jste zvyklý vyhrávat, ale na zlato už delší dobu čekáte. Máte v sobě pořád drajv, abyste ještě nějaký titul přidal?
„Jasně. Každý chce vyhrávat. Neznám žádného sportovce, který by nechtěl. Ale ke sportu patří i porážky, které se musejí umět přijmout. Ono je krásné být první, ale někdy je větší umění vyrovnat se s neúspěchem. Takový je sport. Nemůže vyhrát každý.“

Jiskru v sobě pořád máte?
„Tu budu mít pořád.“

Ale musíte trošku oprášit svoje jméno…
„Je mi jasné, že musím znovu bojovat o renomé. Ale na druhé straně – těžko o tom teď mluvit, když svět řeší jiné problémy. Jde o mnohem důležitější věci. Podívejte se kolem. Lidé mají obavy o zdraví své rodiny. Věřím, že se to rychle zase ustálí a boj s koronavirem vyhrajeme. Teprve pak se budeme moct vrhnou / Příspěvěk byl moc dlouhý a proto byl uříznut.

Máš asi nízko strop

Podpis

Běž si psát někam jinam, tohle není forum pro Tebe. Slavte si u sebe, nebo o 20km jižnějc, ty Vás tam totiž milujou!

PS: mně Budějky nikdy nevadili, Roman Horák byl můj nejoblíbenější hokejista dlouhou dobu

No horší jak loni by to asi nebylo