Pohled do zákulisí: Masér, pradlena, trenér, brusič nebo bavič Pavel Naar

Vezměme to pěkně od úplného začátku, jak jste se k masírování dostal?
Masíruju už dvacátou sezónu, jsem v tom takový matador (usmívá se). K A-týmu jsem se dostal tak, že už osm let dělám trenéra mládeže, asistuju u různých věkových kategorií. Protože končil Martin Kratochvíl, tak jsem byl osloven já a rád jsem se toho ujal. Momentálně jsme tady dva maséři a jeden kustod, vzájemně se doplňujeme. Pro pětadvacet hráčů jsou tři lidi tak akorát. Je toho opravdu dost – jsou ještě dny, kdy ve chvíli volna, pokud mi to čas u A-mužstva dovolí, asistuju u mládeže, stále třeba u dorostu. Pak jsou dny, kdy tady člověk klidně tráví dvanáct čtrnáct hodin za den.

Co všechno musíte ve své pracovní době stihnout?
Ať je pondělí, sobota, víkend nebo svátek, tak je to většinou sraz v 7:30 v šatně, kde připravujeme kabinu pro dopolední trénink A-mužstva. Od pitného režimu, přes broušení bruslí, připravení kabiny, praní a rozdělování štulpen a dresů, až po vitamíny a stopové prvky. Prostě všechno, co hráči v kabině mají a potřebují, aby na půl devátou, devátou přišli a v deset jdou na led. V průběhu tréninku je jeden masér vždy k ruce, kdyby bylo cokoliv potřeba. Ten druhý uklízí v šatně, připravuje praní… Těch záležitostí je spousta.

Ani po tréninku si neodpočinete, že?
Samozřejmě ne, následují pochopitelně masáže, rehabilitace, kluci využívají saunu. Mezitím jim připravujeme věci na odpolední trénink nebo další den. Kolem jedné druhé hodiny hráči běžně odchází, musí mít připravená čistá ribana a věci na případný odpolední trénink. Když je nepovinný, tak kluci chodí do posilovny a připravují se individuálně, jsou potřeba další masáže. A takhle to jde v podstatně den za dnem, samozřejmě s výjimkou domácích a venkovních zápasů.

Emocím nechávám volný průchod

Jak prožíváte zápasy ze střídačky, a to přímo od dvířek?
Já to prožívám hodně (usmívá se). Možná narážíte na to, že jsem hodně živý. Vždycky jsem to prožíval, už jako hráč nebo asistent trenéra, kdy jsme s Tomášem Martincem a panem Řehákem zažili spoustu emotivních zápasů s mladším dorostem. Prostě nechávám emocím volný průchod s ohledem na to, že jsem momentálně jenom masér, který nesmí žádným způsobem zasahovat do rozhodnutí rozhodčích, hráčů a samozřejmě trenérů. Ale co se týče radosti z gólu nebo vítězství, tak tomu nechávám naprosto volný průběh.

Zmínil jste mistrovský titul s mladším dorostem, který byl pořádným úspěchem hradeckého mládežnického hokeje. Kam tento triumf osobně řadíte?
Pro mě jako pro asistenta trenéra je toto naprostý vrchol trenérské kariéry. Myslím si, že by to byl vrchol i pro jakéhokoliv ostřílenějšího matadora v trénování, než jsem já. Ať to nevyzní nějak vtíravě, ale už jenom to, že mám několik sezón možnost trénovat po boku Tomáše Martince, tak už to samotné mě neuvěřitelně obohacuje. Mistrovství pak bylo třešničkou na dortu. Podle mě je to naprosto nejlepší mládežnický trenér v celé republice. To, kolik se tady za poslední tři roky událo pozitivních změn, kolik kluků je najednou v nároďáku a jak jsou úspěšní, jak si všímá hokejová veřejnost hokeje v Hradci, a to nejen díky Mountfieldu jako „áčku“, to je práce převážně tohoto chlapa.

Díky tomuto titulu jsem snad jediný člověk tady na zimáku, který má mistra jako hráč i trenér. Vyhrál jsem totiž mistra republiky v sedmé třídě jako hráč a pak jako asistent u dorostu (směje se). Teď ještě potřebuju titul jako masér.

Na cestách vymýšlíme, jak klukům zpříjemnit atmosféru

Sám máte s hraním hokeje velké zkušenosti. Můžete shrnout vaši kariéru?
Od mala, od pěti let, jsem byl v Hradci. To znamená, že je pro mě tohle prostředí o to více citovou záležitostí. Člověk to tady má rád a nechodí sem v podstatě jako do práce, ač je to časově náročné. Tady jsem byl do prvního roku staršího dorostu, kdy jsem odešel hrát na Spartu. Taková perlička je, že jsem tam hrál dvě sezóny v obranné dvojici po bohu Franty Ptáčka, se kterým jsem se tady vloni setkával, ale minul se s ním v masírování, protože odešel do Komety. Pak jsem se vrátil do Hradce, musel jít v devatenácti na vojnu. Na vojně se zrušily Dukly, tam jsem vlastně sezónu stál. Pak jsem si chvíli zahrál Krajský přebor a odcestoval na tři roky do Spojených států. Tam jsem hrál za El Paso Buzzards hrající WPHL – Western Professional Hockey League. Je to nižší soutěž na úrovni AHL a IHL, což jsou faremní celky. Možný bych to posunul na úroveň naší I. ligy, týmů z druhé poloviny tabulky.

Chodíte si i dneska někam zahrát?
Nechodím. Zaprvé z nedostatku času a zadruhé jsem měl čtyři roky zpátky opravdu těžkou dopravní nehodu, kdy moje tělo drží spousta šroubů a železných tyčí. Nedovedu si představit, že bych riskoval opakované zranění na ledě. Měl jsem na třináctkrát zlomenou stehenní kost, tu mi drží jedenáct šroubů. Při představě, že bych dostal nějaký hit a polámalo se to, tak už bych asi nikdy nechodil.

Jaké je s touto zkušeností cestování na zápasy? V autě trávíte dlouhé hodiny, za sezónu urazíte tisíce kilometrů...
My tohleto máme rádi. Vyjíždíme dřív než autobus, jezdíme dodávkou. Ve složení v jakém jsme, si povídáme, debatujeme, vymýšlíme, jak klukům zpříjemnit atmosféru v šatně. Občas někdo usne, občas proběhne nějaká muzika… Naježděné kilometry nám vůbec nepřipadají, je to prostě součást práce. Navíc poloha Hradce je v podstatě nejlepší pro cestování po celé republice, takže paráda.

Největší puntičkář na kvalitu bruslí? Ruda Červený

Podívejme se trochu do kádru. Který hráč v týmu je v dobrém slova smyslu největší puntičkář, kdo po vás vyžaduje nejvíce masírování a příprav?
Největší puntičkář, kterého jsem zažil, byl Tomáš Slovák, který už tady teda není. To je výborný člověk, který vyžadoval naprostou přesnost i časovou posloupnost jednotlivých úkonů. V současné době je veliký puntičkář, asi největší z týmu, na kvalitu broušení bruslí Ruda Červený (rozesměje se). S ním neustále řešíme vylepšování a tuning jeho nožů (směje se nahlas).

O kom naopak, s trochou nadsázky, ani pořádně nevíte?
Když pominu mladé hráče, tak třeba Pospec (Tomáš Pospíšil) nepotřebuje vůbec nic, v podstatě o něm nevím – nepotřebuje masáže, žádné zvláštnosti, co se výstroje týče. Má přesně dané, kdy chce broušení, a taky ho má. Nestane se, že ho potřebuje jindy.

Se kterým tělem z hráčů se vaše ruce setkávají nejčastěji?
Mám často Rudu Červenýho (opět se směje), ale máme opravu výborný vztah. Rasty Dej chodí často na masáže, s Jardou Kudrnou se spolu „mazlíme“ (usmívá se), Renda Vydarený taky zajde…

Které partie potřebují hráči masírovat nejčastěji?
Samozřejmě zadní strany stehen, hýždě, kyčle… To jsou partie, které jsou nejvíce namáhané, když jste v hokejovém posedu. Při bruslení nejvíce trpí část od spodních zad až po stehna.

Jaké mají hráči při regeneraci možnosti?
Je tady vířivka, sauna, masérské stoly, takzvané krio, což je chladící zařízení pro nastřelení pukem a otoky. Dál je tady posilovna, hráči mohou chodit do městských lázní, kde je pára, sauna, všemožné vířivky a bublinky. Čerstvě je tady laser, magnetoterapie, rázová vlna. To je perfektní přístroj na uvolnění svalů, díky kterému dochází k mnohanásobně rychlejší regeneraci stažených svalů a rozbití spazmů a svalových podlitin.

Příběh s dekou a Jiřím Vašíčkem

Máte nějakou zajímavou perličku, která se vám přihodila během vašeho starání se o extraligové mužstvo?
Jedna se stala v podstatě hned na začátku, co jsem nastoupil do rozjetého vlaku. Byl to můj první zápas, byl jsem strašně nervózní a jelo se do Litvínova. Nic jsme nezapomněli, proběhlo všechno, jak mělo. Přišel za mnou před zápasem Váša (Jiří Vašíček) a ptal se mě, jestli jsme vzali nějakou deku, že by potřeboval deku. Podle soupisky, protože byl napsaný jako sedmý bek, jsem myslel, že ji chce na to, aby mu nebyla zima na střídačce, aby se do ní zahalil (směje se). Řekl jsem mu, že mu ji seženu. Po celým zimáku jsem ji sháněl, nakonec jsem nějakou vypůjčil, navíc v barvách Vervy Litvínov. Šel jsem do šatny, ale Váša tam zrovna nebyl, protože byl na rozcvičce. Tak jsem mu ji vítězoslavně donesl na střídačku...

Když pak přišel do kabiny, tak jsem přede všema klukama v šatně říkal: „Vášo, máš na střídačce tu deku, nakonec jsem ti ji sehnal.“ Myslel jsem, že budu pochválen, ale Váša říká: „Já už ji nepotřebuju.“ Ptal jsem se proč. A Váša pokračoval: „Já jsem ji chtěl na rozcvičení. Ty jsi ji dal na střídačku, jako že jsi myslel, že ani nenakouknu do hry?“ Všichni se začali tlemit, že mu evidentně moc šancí nedávám (směje se). Všichni mazáci se tomu smáli, ale jsou to v pohodě kluci…

Jak funguje systém broušení bruslí? Přece jen má každý hráč asi jiné požadavky, máte proto třeba nějaký seznam?
Na broušení bruslí jsou puntičkáři v podstatě všichni kluci, až vyloženě na výjimky. Mám jasně daný rozpis hráčů, kteří chtějí brousit v den zápasu na ranní rozbruslení, nebo někdo chce až vyloženě na rozbruslení před zápasem samotným. Protože se hraje spousta zápasů, tak to vychází kolikrát tak, že jindy není pro tyto potřeba brousit. Někteří chtějí brousit průběžně podle kvality nabroušení nebo stržených hran. Někdy se stane, že v brusírně strávím i čtyři hodiny denně. Jak říká Jarda Kudrna, mazlím se s tím (usmívá se).

Do vesty Michala Tvrdíka by se dneska oblékl málokdo

Co gólmani? Je broušeno všem stejně, nebo mají oni speciální požadavky?
Nene, vůbec ne. Naopak jsme nastavili broušení podle jejich zvyklostí, něco jsme malinko upravili a jejich brusle jsou broušeny naprosto stejně, a to pro všechny tři gólmany. V podstatě jsme to zkusili i u gólmanů juniorů a dorostenců a tak, jak to mají rádi extraligový gólmani, to vyhovuje i mladším.

A rozdíl mezi broušením hráčských a gólmanských bruslí?
Tam samozřejmě rozdíly jsou, konkrétně ve velikosti vnitřních a vnějších hran. Gólman potřebuje mít vnitřní hranu vyšší, ostřejší pro odrazy, slidy. Tam se to proto brousí jinak.

Brusku máte nastavenou na dva typy, nebo se to pokaždé přenastavuje?
Ne, to si musíme vždycky nastavit. V tomto mi pomohl s bezvadným fíglem pro broušení gólmanských bruslí trenér, se kterým jsem sdílel trenérskou šatnu, Filip Luňák. Ukázal mi výborný zlepšovák, kdy je potřeba minimum nastavení pro broušení hráčských a brankářských bruslí.

Když jsme u bruslí a výstroje, mají někteří hráči speciální požadavky oproti jiným, nebo mají někteří na výstroji určitou zvláštnost?
Nemyslím si, že by tam byly až takové rozdíly, ale samozřejmě se specifika najdou. Třeba Tvrďa (Michal Tvrdík) má malou, drobnou, starou hráčskou vestu, do které by se dneska většina hráčů bála obléknout. Typ jeho chráničů a těch, které jsou v současné době k dispozici, to je nebe a dudy. Nicméně výstroj je standardní prakticky u všech. Někdo má kratší holení chrániče, někdo si je váže jinak... Ale vyloženě výjimky nespatřuji a asi ani nejsou, to by samozřejmě zakazovala i pravidla.