Do čtrnácti dnů chci obléknout výzbroj, přeje si Filip Luňák

Jak to s tebou v této chvíli vypadá po zdravotní stránce?
Jsem čtyři a půl měsíce po operaci. Vypadá to dobře, koleno zatím drží. Doktor Holibka tvrdí, že to udělal dobře. Mám postupně začít zatěžovat. Začal jsem pomalu chodit na led a do čtrnácti dnů bych chtěl stát v brance ve výstroji.

Myslíš, že v této sezóně zasáhneš do nějakého zápasu?
Rozhodně bych chtěl. Na druhou stranu to nechci uspěchat, už se mi to jednou povedlo, to jsem si to koleno poškodil ještě víc. Jsem ale optimista, takže doufám, že se v téhle sezóně na ledě při zápase objevím.

Jak probíhala rekonvalescence?
Já jsem měl to zranění trochu těžší. Po úraze se mi v koleni udělala trombóza, takže se operace zpozdila o dva měsíce. Ležel jsem také pár dní na interně v nemocnici. Po operaci jsem měl nějakou dobu ortézu, poté nastala rehabilitace. Musím říci, že mě tady dala rehabilitační doktorka velice dobře do kupy, teď už zbývá jen dřina na tréninku.

Co musí brankář trénovat v takové situaci? Přece jenom je bez zápasového vytížení, co třeba taková pozornost nebo postřeh?
Takové věci se nezapomínají. Byl tady případ Martina Brodeura. Kanada jela v době výluky na olympiádu, oni se ho v únoru zeptali, zda bude moci chytat. On odpověděl, že chytání se nezapomíná, že je to jako jízda na kole, doufám, že i v mém případě to bude platit.

V kabině je plno nových kluků, trávíš hodně času s týmem?
Já jsem zde strávil celou letní přípravu, i když jsem byl o berlích. Chyběl jsem tady asi jen tři týdny. S klukama jsem v denním kontaktu, snažím se je psychicky podporovat, v tom není problém.

Do Hradce před sezónou přišel Jakub Čech. Vyměňujete si názory, radíte si navzájem?
Známe se spoustu let, řekl bych tak deset. Potkáváme se v rámci první ligy na ledě, já jsem proti němu chytal snad už třicet zápasů za svoji kariéru. Nemáme vůbec problém v komunikaci, myslím si, že spolu vycházíme výborně.

Jezdíš s týmem i na venkovní zápasy, přestože nehraješ?
Na domácí souboj jsem nechyběl ještě ani jednou a víceméně ven jsem s týmem jel asi sedmkrát.

Nechyběla ti ta sranda, kterou v kabině zažíváte?
Jasně. Když jsem se zranil, tak jsem neustále ležel doma, potom už jsem byl na manželku docela otravný. Přece jenom ten hokej hraju pětadvacet let a ta týmová pohoda mi chyběla. Když se jede na zápas, tak se dá probrat spoustu věcí.

Díky tvému zranění jsi měl více času na rodinu…
Celé období zranění pro mě byla strašně těžká doba. Manželka mi hrozně pomohla a zjistil jsem, že bez hokeje by se to dalo nějak přežít, ale bez rodiny ne.

Potkalo tě někdy podobné zranění, co se týče časové absence?
Tohle byla první zkušenost s velkým zraněním. Ještě jsem si před sezónou říkal, že mi je jednatřicet let a větší zranění se mi víceméně vyhýbá a pak přišlo tohle. Na druhou stranu jsou daleko horší věci, bylo to i v době, kdy se stala ta tragédie v Rusku. Co by za to třeba Honza Marek dal, kdyby mohl ležet s poškozeným kolenem doma.