Diskuzní fórum

Těšíte se na to, že zažijete nové poměry, protože padla stará, Berbrova garnitura?
„Všichni jsme doposud pracovali ve starém prostředí. Všichni, všichni. Všichni jsme v tom museli žít. Je to náš džob, na který jsme se připravovali. Prostředí si nevybíráte. Je nějak předurčeno. Někdy vám někdo pomohl, jindy zase ne. To je osud všech trenérů, kteří se rozhodli v tom pracovat, záleželo jen na nich. A teď tu bude nové prostředí. Sám jsem zvědav, jak nové. Myslím, že to v něm nebude jinak. Někdy budete mít pocit, že vám někdo ublížil, jindy že je to fajn, vyšlo to. Nejsem jupík, který by skákal do vzduchu, že se něco až tolik změní. Jsem realista. Umírněný optimistický realista. Ale realista. Fotbal není nikdy ideální prostředí. Ani v Evropě ne. Jistě, jde o to, aby nebyly překročeny mantinely, ale nikdy není spravedlivá záležitost. Je to byznys, a v tom se perou různé protichůdné síly a každý hledá svůj prospěch. Při tom jde o to, aby se nezabíjelo, nestřílelo. Bílé rukavičky si ale lidé ve fotbale nebudou navlékat nikdy.“

Když jste prohlásil, že všichni trenéři věděli, co se v českém fotbale děje, a mají máslo na hlavě, vypadalo, to že jeden v tom s vámi „nejel“: Josef Csaplár. „Na první dobrou mě ten výrok uráží. Řekl bych: Mirku, ty jdi do háje zelenýho,“ prohlásil. Co vy na to?
„To je pěkný… Já jsem ale neřekl, že se trenéři něčeho účastnili. Jestli si to tak někdo vyložil, tak špatně. Jestli byla a je korupce, není to otázka trenéra. To by byl šílenec.“

Ale jde o to, že z toho těží…
„Řekl jsem, že když trénuju v dobrém klubu, nikdo mi neubližuje – a jsem rád. To neprotestujete. Když jsem ve slabém, jsem někdy ztřískán, zlynčován, bit a necítím štěstí. Nemám šanci. Ale všichni jsme věděli, s čím děláme. Že to tak je. Pak jsem Pepíkovi volal, vysvětlil jsem mu, jak jsem to myslel. Všechno jsme si vyříkali, pochopili se, byl to krásný rozhovor. Jsme naprosto v pohodě...“

A pokud jde o Trpišovského?
„Trpišovský je frajer, který přišel a dokázal, že neplatí to, co se neustále zdůrazňovalo: že na západní fotbalový svět nemáme, že jsme dobří takticky, ale pomalí, nemáme dobrou techniku. Ukázal, že se dá s fyzicky nesmírně náročným stylem čelit vysoké technické kvalitě mužstev plných světových hráčů s mimořádnými individuálními vlastnostmi a dovednostmi a přinést českému klubu obrovský úspěch a vážnost, dostat ho do špičky. Dokázal to, čemu málokdo věřil. Přiznám se, že ani já sám bych nevěřil, že je to takhle možné. Klobouk dolů.“

Čím to je?
„Ukázal, jak můžeme čelit našim nedostatkům. Má kondičně nadupané mužstvo, sehnal rychlé typy hráčů. Přesvědčil hráče, že náročný fotbal přinese úspěch. V tom spočívá jeho obrovský přínos. Vše při tom potvrdil i proti Dortmundu a Barceloně. S hráči z české ligy, i když jsou mezi nimi samozřejmě i cizinci. Klobouk dolů. Dnes se jeho způsob práce kopíruje. Minulá léta tu byl trend: všechno dělat s míčem, nabírat kondici s ním, jinak je to špatně. Kdo měřil úseky, makal na kondici, tak byl stará škola. Takže i Trpišovský je stará škola... Vždyť s hráči běhá jako blázen. A vidíte, že to funguje. Nakonec dnes zase všichni začali běhat v lese. Já zase až tak nechválím poměry v českém fotbale, že bych o kolegovi řekl: To je trenérský zázrak. Všichni to děláme tak nějak podobně. Jindru bych ale vypíchl. On se liší, je výjimka, je nejlepší. Vstoupil do historie, už jenom tím, kolik má titulů. To je potřeba ocenit.“

Teď se s ním utkáte, je to výzva? S úplně jinými možnostmi ho přechytračit…
„Tomu se nevyhneme. Každý trenér a hráč i každé mužstvo se chce poměřit se Slavií. I pro mě je to výzva. Chci se s ní utkat. Všichni se těší, nemáte co ztratit. Zkusíte překvapit, udeřit, vždycky se dá něco vymyslet, je to fotbal. Uvidíme, co se Slavií udělá mistrovství Evropy, reprezentanti jsou v jiném režimu, záleží i na tom, kdo odejde. I Jindra řeší velké problémy, jak všechno sladit. A liga přitom začíná za chvíli. I tak to v každém případě pořád bude velice silná Slavia.“

Jsou trenéři, na které se jak soupeře těšíte?
„Takhle to nerozlišuju ani nepřemýšlím. Obecně: jsem solitér, s jinými trenéry si v podstatě netelefonuju. Někdy si jen napíšu esemesku s Pavlem Hoftychem, někdy s Karlem Jarolímem.

Proč zrovna s Pavlem Hoftychem?
„V minulosti jsme se nějak poškorpili a pak jsme zase vykouřili dýmku míru. A od té doby jsme si schopni napsat. Je to prima chlap. Je dobře, když člověk dokáže věci přehodnotit.“

Jaké máte s Hradcem ambice?
„Máme to těžké, pětatřicet zápasů hrajeme venku… V první chvíli každého napadne zachránit se, přežít. To je důležité. Etablovat se, stabilizovat. A počkat další rok, než v Hradci postaví nový stadion. Je mi líto, že ještě nestojí. Jsem realista a vím, že se toho už trenérsky nemusím dočkat, mám roční smlouvu. Domluvili jsme na tom, že je to tak v pohodě, a pak uvidíme, co bude dál. Pokud by mě stadion ´netrefil´, tak by mě to mrzelo, protože pak nastane v Hradci obrovský fotbalový boom. Stadion je nádherný, viděl jsem maketu, to by byla desítka jak vyšitá, nádherná atmosféra. Zachránili bychom se už jen díky tomu. Ale věřím, že to zvládneme i tak, jen to bez takového dopingu budeme mít těžší. Hráčům dávám příklad Pardubic: vidí, že se dá za jakýchkoli okolností hrát kvalitně. Ďolíček má své kouzlo, tak věřme, že ho bude mít i aréna v Mladé Boleslavi, kde budeme domácí zápasy hrát.“
Mezi Hradcem a Pardubicemi panuje velká rivalita, to dáváte pikantní příklad. Byť je zcela na místě, je to takové pošťouchnutí.
„Přesně tak to směruju. V Hradci jsem tři týdny, nikdy předtím jsem s ním – v dobrém – neměl nic společného. Vím samozřejmě, že tahle rivalita existuje a že je obrovská. Ale jsem trochu nad věcí, a než abych našeho největšího rivala nějak dehonestoval, naopak ho vyzdvihuju jako velký příklad. Když to dokázali oni, tak proč ne my? A už říkám náš rival, ne váš, protože už jsem součást ´votroctví´.“

Musel jste hodně pasovat své ideální představy na tým, který máte k dispozici?
„Mužstvo, které si vykopalo ligu, je dobré. Ale muselo se doplnit, přišlo pět hráčů. V kontextu ambicí – na evropské poháry to není – se nám podařilo sestavit tým, který je konkurenceschopný. Věřím tomu. Ze třinácti patnácti ligových hráčů je sedmnáct, osmnáct, všichni jsou schopni nastoupit. Máme slušný útočný potenciál, hráče v předních pozicích, kteří umějí dát gól, podařilo se zvýšit konkurenci ve středu pole i zpevnit obranu. Bohužel nám onemocněla brankářská jednička Michal Reichl. Museli jsme reagovat, přišel Vilém Fendrich.“

Chtěl jste se ještě jednou pořádně vrhnout do práce?
„Když jste mladý a rok a půl nežijete na plné pecky, možná to překonáte líp než někdo, kdo má k sedmdesátce a každý rok je pro něho vzácný. Honilo se mi hlavou: Kolik let aktivního života mi ještě zbývá? Když přišla práce, dám ji absolutní zelenou. I když jsem si po Rusku už řekl Ne. Čas běží, názory se přehodnotí. Druhá otázka pak zněla: Mám na to ještě vůbec?“

Jak jste si odpověděl?
„Jirka Sabou (sportovní ředitel Hradce) mi denně říká, že mi není tolik, kolik mi je. To je odpověď. (směje se) Absolutně mě to nakoplo. Cítím se v pohodě. Zase nejsem nějaký světový rekordman, který se vrací na nejvyšší scénu. Vždycky argumentuju Mirceou Luceskem nebo Royem Hodgsonem. Těm je pětasedmdesát a třiasedmdesát. To jsem proti nim ještě mladík. (směje se). I když jsem zaznamenal tabulku nejstarších trenérů v novodobé historii české ligy a asi z pátého místa se posouvám na první. Takže dobrý... Karel Jarolím někde prohlásil, že je rád, že není první, že se vracím. Že ho to trošku překvapilo, ale aspoň nebude nejstarší a přeje mi úspěch. A já mu ho přeju taky. (usmívá se) Možná je to trochu smutný žebříček, ale pro čtenáře určitě zajímavý. Uvidíme, jak to bude vypadat v praxi, ale cítím se naprosto v pohodě.“

Poslední dobou bylo víc zkušených trenérů bez angažmá, a dokonce už se smiřovali s tím, že žádné nepřijde. Štace naopak obsazovali začátečníci bez licence. Jak jste přijímal, že starším zabírají místo?
„Oni si zase myslí, že my zabíráme místo jim. Já teď musím být strašně nenáviděný, všem se omluvám, fakt už jsem to nechtěl… (usmívá se) Ale ještě jsem naskočil. Pozoruju, že kluci dostali šanci, a najednou se kluby zase obrací na staré trenéry. Asi to má nějaký důvod. Tečka. Nechceme se chválit. Jirka Sabou mi řekl, že mu jeden manažer profesionálního klubu v podstatě vynadal: Co to děláš?! Proč bereš Koubka? Co to je, tyhle starý školy… Jako by hájil zájmy českého fotbalu. Tak ať se přijede podívat, jaká já jsem stará škola. Co o mně, proboha, takový člověk ví?!

Zase ta stará škola… Je znát, že vás takové označení zlobí.
„Tomu výrazu nerozumím. Copak starý člověk nemá mozkovou kapacitu, aby se vyvíjel a zachytával trendy ve vývoji fotbalu a měl moderní metodiku? Dokonce si myslím, že je nasává ještě líp, protože má zkušenosti. Ví, kam si co zařadit. Stačí mu třeba jen impuls. Víte, když hráč přesáhne čtyřicítku, je to velebený sportovec, vážený, mediálně opěvovaný člověk: To je borec! A když přijde do ligy sedmdesátiletý trenér, budou manažeři říkat: Co to jako je?! Jako kdyby starší trenéři měli nějaké stigma. A čtyřicetiletý ´dědek´ je opěvovaný... Není to nespravedlivý? (směje se) Neříkám, že Hradec bude úspěšné mužstvo, to nemůže říct nikdo. Ale uděláme všechno pro to, abychom jím byli, pracujeme na plné obrátky. Ať se ti lidé přijdou podívat na trénink Petra Rady nebo třeba i můj. Já je zvu.“

Co vás v poslední době ve fotbale nejvíc inspirovalo?
„Zajímají mě herní systémy. Nebudu mít nikdy hráče, kteří nastupují v Champions League. Ale můžu mít herní systém jako jejich mužstva. Vrcholná kola Ligy mistrů ukazují vývoj fotbalu, mistrovství Evropy ne. Sleduju taktické prvky, jak se dá reagovat na rozestavení, v jakém postavení mužstvo je. Sleduju tahy. Jako šachista. Ne kličku a dribling, hezký centr.“

Několikrát jste se nezdráhal vyslovit uznání slávistickému trenéru Jindřichu Trpišovskému. Může vás jako zkušeného trenéra obohatit i on?
„No jistě. Jen ještě řeknu něco ke své osobě: zase tolik ligových zápasů nemám. Těsně pod dvě stě. Ale dalších dvě stě jsem nasbíral ve druhé lize a cirka šest set na jiných úrovních, nejnižší byla divize. Nedávno jsem to zrovna počítal. Do ligy jsem se dostal až v padesáti. Trénoval jsem od dvaatřiceti, trvalo mi to osmnáct let. Čtyři roky jsem byl v Německu. A ještě, když počítám klubová angažmá, jsem byl v roli asistenta, dvakrát u Jozefa Jarabinského. To je ošlapaná cesta, to mi věřte. Mozek máte vymlácený jak z mlátičky. (směje se) Jedu takhle od roku 1983, už to bude čtyřicet let...“

Když vidíte, v jaké etapě se nyní Plzeň nachází, nevytratí se z velké trojky?
„To se uvidí. Perestrojka je tam dokonána, z původního mančaftu už nezbyl nikdo, možná jen Radim Řezník. Už před nástupem Michala Bílka nastalo obrovské množství změn, je tam velká fluktuace hráčů, hodně jich přišlo na zkoušku. Mužstvo už je jiné. Záleží na tom, jak rychle si všechno sedne. V tuto chvíli a z pohledu zdálky to nevypadá, že by z toho mělo být místo v první trojce. Slavia a Sparta, tam je to jasné. Pak jsou tu Jablonec, Liberec, uvidíme, jak se to chytne v Mladé Boleslavi. Ale na špičkové úrovni může být Plzeň pořád. V rámci nízkonákladového projektu nebo provozu nedělá špatné personální tahy, bude záležet na práci na hřišti. Ambice budou mít dál vysoké, tomu věřím.“

Nedávno se ukázalo, že generální manažer Viktorie Šádek zároveň pomáhá coby neoficiální poradce majiteli Zbrojovky Brno Václavu Bartoňkovi a mohl by se za ním přesunout. Co tomu říkáte?
„Já tomu nerozumím. Neumím si představit, že by někdo dělal dva kluby. Ale nemám přesné informace. Jestli jsem si ale něčím jistý, tak tím, že Adolf Šádek Viktorii nezradí. Je to jeho srdeční záležitost. Jestli odejde, tak zajistí kvalitní, smysluplné předání klubu. Nic jiného by Áda neudělal. Je to profík a Viktorku má v srdci. Pokud má úmysl Plzeň opustit, určitě to bude tak, že za sebou nepráskne dveřmi a nenechá za nimi chaos. Bude to mít úroveň.“

Stará škola?! Tou je pak i Trpišovský
Mezitím se do ligy vrátil Karel Jarolím. To byla první chvíle, kdy se hovořilo i o vašem návratu, byť v roli jakéhosi konzultanta. Nakolik to bylo ve hře?
„Na oficiální bázi v žádném případě. Měl jsem s Karlem pár telefonátů, kdy se ptal na můj názor. Ale to bylo asi tak všechno, co se odehrálo. Taky naskočil asi po dvou letech, když máte velkou pauzu a nejste v praxi denně, může vám něco uniknout, třeba z hlediska soupeřů. A on věděl, že ligu sleduju velmi podrobně. Karla si jako trenéra velice vážím, je to velký odborník, ale zase to není člověk, který vám volá každý týden, čtrnáct dní. Víme o sobě, ovšem není to těsný vztah, na bázi hlubokého přátelství a četného kontaktu. Je kolegiální, profesionální.“

Nakonec jste zpátky i vy. Když se vám Hradec ozval, měl jste hned jasno?
„Když přišla pandemie, čekal jsem, že zase odejde a já budu moct žít spokojený život zdravého důchodce, budeme s manželkou cestovat, jezdit za vnoučaty. Jenže pandemie trvá dál, už rok a půl. A já v létě zjistil, že život postrádá to, na co jsem se těšil: aktivní svobodnou náplň. Akorát jsem chodil do lesa, s manželkou na procházky, do krámu nakoupit. Nic víc nebylo. Nikoho to nebavilo, ani mě. V momentu, kdy přišla pracovní nabídka, naprosto nečekaná, říkal jsem si: To je vysvobození. Vysvobození z pandemie. Dárek z nebes. Jsem trošku skeptik, zase přijdou vlny mutace, zase se to rozjíždí. Ale profesionální fotbal půjde dál, já jsem naočkovaný... Znovu mám možnost pracovat s mladými lidmi, na nejvyšší úrovni. Cítil jsem, že by to mohlo utnout bezmoc, kterou člověk prožíval.“

Od zamčené části...
Teď si ho vychutnám. To všechno může nastat. A já nebudu očekávat, že mě někdo bude litovat. Myslím, že jsem pojmenovával věci tak, jak jsou. Když jsem nezávislý a chci říct svůj názor, tak to udělám. Slušně, objektivně, jak to vidím. Nechci se nikoho dotknout.“

Asi nejvíc mě zaujalo, jak jste popsal chování trenéra Adriana Guľy v Plzni. Že je při své snaze všechno líčit pozitivně „někdy až servilní“. Jaké jste na to měl ohlasy?
„Nikdo se neozval. U vás měl velké zastání, zaznamenal jsem i to, že o mně někdo napsal: ´stará škola´, která nepřijímá modernu. Jako bych k tomu projevoval odpor... Vůbec ne! Ale když přijdu do nějakého prostředí, snažím se ho vidět normálně. Ale když je všechno skvělé, řidič dobře dojel na zápas a zaparkoval a je to fantastické... To spíš ublížilo. Přišlo mi to zbytečné. Všechno je fantastické v mančaftu světového formátu, a tím Plzeň přece není. Tak jsem to pojmenoval. Možná jsem přestřelil, možná že servilita nebyla ideální výraz. Pak jsem poznal, že Adrian Guľa je velmi dobrý odborník, vážím si jeho práce. Mužstvo pod ním hrálo pěkný fotbal, ale kýžený úspěch nepřišel. Plzeň to nakoplo a pak všechno zase usnulo.“

Plzeň je nejen pro vás, ale i pro několik dalších trenérů, kteří v ní museli předčasně skončit, stále živé téma. Máte svůj vztah s klubem vyřešený?
„Převažují pozitivní pocity. Získali jsme titul i Superpohár, i když to je jeden zápas. Někdo si to do životopisu píše… Ale hlavní je titul. Samozřejmě dodneška jsem zklamaný, nesouhlasím s tím, že když se rok daří, a čtrnáct dní dne, vyhazují trenéry. Bohužel do těch čtrnácti dní přišlo to nešťastné třetí předkolo Ligy mistrů s Maccabi Tel Aviv. Ale to, že vypadli, se stalo i jiným trenérům – a všichni pokračovali. To, že jsem nepokračoval v play off Evropské ligy, Plzni vytýkám. Udělali to akorát mně. Nesystémově. Velmi netaktně. Bylo to pro mě velké zklamání, které se mě dotklo.“

Mimochodem, nelitoval jste pak tetování klubového znaku na pravé ruce?
„Nelitoval. Ze Slovácka k nám přišli Filip Kubala a Jakub Rezek a ten druhý dostal od Milana Petržely úkol: Jdeš do Hradce, zkontroluj pana Koubka, jestli tetování má. (usmívá se) Mluvil jsem s ním pak a potvrdil mi to. Ukázal jsem Rezkovi, že tetování na ruce pořád je...“