Diskuzní fórum
Pokud chcete diskutovat, prosím přihlaste se, nebo si vytvořte nový účet.
Filtr: výpis příspěvků ze dne "2023-6-24" | vypnout filtr
Reagovat
B.J.Hunnicutt
24.06.2023, 12:20
Reakce na Karl_HK: Studium na vysoké plánuje až po kariéře, aby nemusel fotbal nebo školu šidit a dělat kompromisy. Ale objevovat, zjišťovat si a přemýšlet o světě ho baví už teď. Proto z něj na závěr vypadne povzdechnutí.
„My lidi jsme někdy fakt hloupí, i když se považujeme za nejchytřejší tvory na planetě. Třeba si řekneme: Támhle se mají hůř, pošleme tam stovku. Cítíme se jak největší borci, ale problém tím nevyřešíme a druhý den na něj zapomeneme. Neděláme věci, které opravdu pomáhají. Nejlepší by bylo začít v okolí svého domu. Kdyby to udělal každý, zlepší se postupně celý svět.“
Děkuji! 
Adam je prostě borec!
24.06.2023, 11:46
Studium na vysoké plánuje až po kariéře, aby nemusel fotbal nebo školu šidit a dělat kompromisy. Ale objevovat, zjišťovat si a přemýšlet o světě ho baví už teď. Proto z něj na závěr vypadne povzdechnutí.
„My lidi jsme někdy fakt hloupí, i když se považujeme za nejchytřejší tvory na planetě. Třeba si řekneme: Támhle se mají hůř, pošleme tam stovku. Cítíme se jak největší borci, ale problém tím nevyřešíme a druhý den na něj zapomeneme. Neděláme věci, které opravdu pomáhají. Nejlepší by bylo začít v okolí svého domu. Kdyby to udělal každý, zlepší se postupně celý svět.“
„My lidi jsme někdy fakt hloupí, i když se považujeme za nejchytřejší tvory na planetě. Třeba si řekneme: Támhle se mají hůř, pošleme tam stovku. Cítíme se jak největší borci, ale problém tím nevyřešíme a druhý den na něj zapomeneme. Neděláme věci, které opravdu pomáhají. Nejlepší by bylo začít v okolí svého domu. Kdyby to udělal každý, zlepší se postupně celý svět.“
24.06.2023, 11:46
Také o vzorech, které nehledá ve fotbale – nejvíc obdivuje sedmadevadesátiletého přírodovědce a dokumentaristu Davida Attenborougha: „Může toho tolik odvyprávět... Za jeho života se ze dvou miliard lidí stalo osm. Zažil změny, katastrofy, radosti. Moc mě baví. Nejsem žádný ekoterorista, to bych si nekupoval moskviče a spoustu dalších věcí. Ale vnímám zodpovědnost a ohleduplnost, kterou můžeme v životě jeden vůči druhému mít.“
S Čvančarou v psím útulku
Po svém přistupuje k sociálním sítím, kam místo focení vyumělkovaných obrázků píše legrační statusy: „Chci jen ukázat lidem, kteří si o nás myslí, že jsme nafrnění blbci, že jsme stejně normální nebo divní jako oni. Na Instagramu by si člověk měl ze sebe dělat srandu, být svým horším já. Je to parodie.“
Lehký úsměv mu hraje na tváři ve chvíli, kdy se rozpovídá o nápadech, které mu téměř nonstop víří hlavou. Když po přestupu ze Sparty do Hradce Králové z Prahy vyrážel na tréninky vlakem, dával se ze zvědavosti do řeči se spolucestujícími a přemýšlel. „Co takhle udělat na sociální sítě jejich krátké medailonky? Ptát se: Co jste v životě zažil? Co vás baví? Čeho litujete? To bych si večer rád pustil, ne video, kde někdo obarví psa namodro a udělá mu culíčky. No nic, to je můj asi osmdesátý projekt za tenhle týden. Snad mi ho České dráhy nevyfouknou!“
Ze všeho nejvíc se však rozzáří, když mluví o přítelkyni Kláře: „Dlouho jsem čekal na holku, kterou poznám, a budu vědět, že je to ONA. Teď žiju pro ni, baví mě dělat jí radost, je jedinečná. Seznámili jsme se, když jsem šel dát jídlo do psího útulku a fotku jsem hodil na Instagram. Zajímá se o psy, tak to na ni vyskočilo.“
Mimochodem, také takhle historka je pozoruhodná: do útulku totiž Gabriel vyrazil s tehdejším spoluhráčem Tomášem Čvančarou, o němž by se dalo říct, že je povahově pravý opak. K přírodě moc blízko nemá, to spíš k módě a kafíčku.
„Ryl do mě, proč jsem tak divnej, proč plním zvířatům krmítka. Tak mu povídám: Zamysli se nad sebou. K čemu jsi dobrej? Čím pomáháš? Nakonec jsme došli k tomu, že má rád psy. A protože má dost peněz, nakoupili jsme spoustu žrádla a odvezli to do útulku. Čváňa je možná zvláštní, ale tohle by přece špatný člověk neudělal, ne?“ zamyslí se Gabriel. „Já ho pošoupl k tomuhle, on mě k tomu, abych se přestal bát napsat budoucí přítelkyni. Vlastně jsem jeho dlužník.“
Zhruba po hodině klábosení zjistíte, že dochází k paradoxu: při rozhovoru s fotbalistou téměř nepadne slovo o fotbale. Snad proto, že pro Gabriela není kopání do balonu pupkem světa. Mezi řečí z něj nakonec vypadne: „Vlastně ani nevím, čím jsme my fotbalisti zajímaví. Tak hraju fotbal. No a?“
Jenže tenhle kluk je přece z fotbalové rodiny: táta Petr má tituly se Spartou i deset startů za reprezentační áčko, osm let odehrál v bundeslize. Brácha dvojče Šimon zase patří Plzni a poslední sezonu odkopal na hostování v Jihlavě. Ten fotbal hltá a žije jím i ve volnu, což pro Adama neplatilo nikdy.
„Jen se mi už ve školce líbily dresy. Vyrůstali jsme v Německu, a když jsme si šli s bráchou kopat, chtěl jsem mít tričko Schalke i Dortmundu. Až nedávno jsem zjistil, že jsou větší rivalové než Sparta se Slavií,“ pokrčí rameny. „Ani v televizi se na fotbal moc nedívám. Trenéři to neslyší rádi, ale není přece nic špatného na tom, když trénink odmakáte na maximum a pak přijdete domů a věnujete se jiným věcem.“
Jiné věci? To je pro Gabriela vlastně cokoli. Když vidí na ulici žížalu, hned si na mobilu googlí, kolika se dožívá let. „Prý dva až čtyři roky. Mravenec lesní až pět,“ sype z rukávu. „Zaujme mě to, pak to třeba večer řešíme s přítelkyní.“
Neznamená to, že by ho nehnala touha ve fotbale něco dokázat. Naopak, malé Euro bere jako velkou šanci blýsknout se, poskočit výš. Ale i tady platí, že fotbalové cíle se protínají s životními.
„Chtěl bych si zkusit život v cizině. Zažít novou kulturu, naučit se jazyk a zjistit, jak jsem schopný obstát ve srovnání s tátou. Hlavně lidsky,“ zdůrazní. „Čím jsem starší, tím víc zjišťuju, že mě fascinuje hlavně jeho život po kariéře.“
Neděláme věci, které pomáhají
Ta jeho se naplno rozjela v posledním roce, kdy poprvé pořádně vyskočil ze sparťanské bubliny a přesunul se do Hradce, kde se mu hned zalíbilo. „Najednou jsem byl v kabině, kde si každý sáhl na práci. Kluci mají za sebou dvanáctky na brigádách, rozváželi pizzu, dělali ve fitku, řešili možná i existenční krize,“ vypráví.
„Jasně, i tam jsou speciálové, ale jsme barvití a fotbal mě díky tomu začal bavit i jinak. Vždycky jsem to vnímal tak, že kluci v kabině rovná se fotbal. V Hradci je to něco jiného, což mi trochu vynahrazuje i školu, která mi hodně chybí.“
Studium na vysoké plánuje až po kariéře, aby nemusel fotbal nebo školu šidit a dělat kompromisy. Ale objevovat, zjišťovat si a přemýšlet o světě ho baví už teď. Proto z něj na závěr vy / Příspěvěk byl moc dlouhý a proto byl uříznut.
S Čvančarou v psím útulku
Po svém přistupuje k sociálním sítím, kam místo focení vyumělkovaných obrázků píše legrační statusy: „Chci jen ukázat lidem, kteří si o nás myslí, že jsme nafrnění blbci, že jsme stejně normální nebo divní jako oni. Na Instagramu by si člověk měl ze sebe dělat srandu, být svým horším já. Je to parodie.“
Lehký úsměv mu hraje na tváři ve chvíli, kdy se rozpovídá o nápadech, které mu téměř nonstop víří hlavou. Když po přestupu ze Sparty do Hradce Králové z Prahy vyrážel na tréninky vlakem, dával se ze zvědavosti do řeči se spolucestujícími a přemýšlel. „Co takhle udělat na sociální sítě jejich krátké medailonky? Ptát se: Co jste v životě zažil? Co vás baví? Čeho litujete? To bych si večer rád pustil, ne video, kde někdo obarví psa namodro a udělá mu culíčky. No nic, to je můj asi osmdesátý projekt za tenhle týden. Snad mi ho České dráhy nevyfouknou!“
Ze všeho nejvíc se však rozzáří, když mluví o přítelkyni Kláře: „Dlouho jsem čekal na holku, kterou poznám, a budu vědět, že je to ONA. Teď žiju pro ni, baví mě dělat jí radost, je jedinečná. Seznámili jsme se, když jsem šel dát jídlo do psího útulku a fotku jsem hodil na Instagram. Zajímá se o psy, tak to na ni vyskočilo.“
Mimochodem, také takhle historka je pozoruhodná: do útulku totiž Gabriel vyrazil s tehdejším spoluhráčem Tomášem Čvančarou, o němž by se dalo říct, že je povahově pravý opak. K přírodě moc blízko nemá, to spíš k módě a kafíčku.
„Ryl do mě, proč jsem tak divnej, proč plním zvířatům krmítka. Tak mu povídám: Zamysli se nad sebou. K čemu jsi dobrej? Čím pomáháš? Nakonec jsme došli k tomu, že má rád psy. A protože má dost peněz, nakoupili jsme spoustu žrádla a odvezli to do útulku. Čváňa je možná zvláštní, ale tohle by přece špatný člověk neudělal, ne?“ zamyslí se Gabriel. „Já ho pošoupl k tomuhle, on mě k tomu, abych se přestal bát napsat budoucí přítelkyni. Vlastně jsem jeho dlužník.“
Zhruba po hodině klábosení zjistíte, že dochází k paradoxu: při rozhovoru s fotbalistou téměř nepadne slovo o fotbale. Snad proto, že pro Gabriela není kopání do balonu pupkem světa. Mezi řečí z něj nakonec vypadne: „Vlastně ani nevím, čím jsme my fotbalisti zajímaví. Tak hraju fotbal. No a?“
Jenže tenhle kluk je přece z fotbalové rodiny: táta Petr má tituly se Spartou i deset startů za reprezentační áčko, osm let odehrál v bundeslize. Brácha dvojče Šimon zase patří Plzni a poslední sezonu odkopal na hostování v Jihlavě. Ten fotbal hltá a žije jím i ve volnu, což pro Adama neplatilo nikdy.
„Jen se mi už ve školce líbily dresy. Vyrůstali jsme v Německu, a když jsme si šli s bráchou kopat, chtěl jsem mít tričko Schalke i Dortmundu. Až nedávno jsem zjistil, že jsou větší rivalové než Sparta se Slavií,“ pokrčí rameny. „Ani v televizi se na fotbal moc nedívám. Trenéři to neslyší rádi, ale není přece nic špatného na tom, když trénink odmakáte na maximum a pak přijdete domů a věnujete se jiným věcem.“
Jiné věci? To je pro Gabriela vlastně cokoli. Když vidí na ulici žížalu, hned si na mobilu googlí, kolika se dožívá let. „Prý dva až čtyři roky. Mravenec lesní až pět,“ sype z rukávu. „Zaujme mě to, pak to třeba večer řešíme s přítelkyní.“
Neznamená to, že by ho nehnala touha ve fotbale něco dokázat. Naopak, malé Euro bere jako velkou šanci blýsknout se, poskočit výš. Ale i tady platí, že fotbalové cíle se protínají s životními.
„Chtěl bych si zkusit život v cizině. Zažít novou kulturu, naučit se jazyk a zjistit, jak jsem schopný obstát ve srovnání s tátou. Hlavně lidsky,“ zdůrazní. „Čím jsem starší, tím víc zjišťuju, že mě fascinuje hlavně jeho život po kariéře.“
Neděláme věci, které pomáhají
Ta jeho se naplno rozjela v posledním roce, kdy poprvé pořádně vyskočil ze sparťanské bubliny a přesunul se do Hradce, kde se mu hned zalíbilo. „Najednou jsem byl v kabině, kde si každý sáhl na práci. Kluci mají za sebou dvanáctky na brigádách, rozváželi pizzu, dělali ve fitku, řešili možná i existenční krize,“ vypráví.
„Jasně, i tam jsou speciálové, ale jsme barvití a fotbal mě díky tomu začal bavit i jinak. Vždycky jsem to vnímal tak, že kluci v kabině rovná se fotbal. V Hradci je to něco jiného, což mi trochu vynahrazuje i školu, která mi hodně chybí.“
Studium na vysoké plánuje až po kariéře, aby nemusel fotbal nebo školu šidit a dělat kompromisy. Ale objevovat, zjišťovat si a přemýšlet o světě ho baví už teď. Proto z něj na závěr vy / Příspěvěk byl moc dlouhý a proto byl uříznut.
24.06.2023, 11:45
S fotbalistou v dole aneb Gabrielův svět. Proč plní krmítka a chodí na brigády?
Od první vteřiny tušíte, že tohle nebude obyčejná reportáž. A už vůbec ne obyčejný fotbalový rozhovor. Hlavní aktér vás vítá v teplácích a omlouvá se: „Ruku vám radši podávat nebudu, právě jsem se rýpal v hlíně.“ Na sobě má tmavé tričko s obrázkem dvou hus a nápisem Gussi: „Když jsem přijel poprvé na reprezentační sraz, viděl jsem, že mají všichni kluci taštičky Gucci. Musel jsem taky nějak reagovat!“
Hned na začátku se pochlubí, že nedávno koupil rezivějícího starého moskviče: „Můj sen. Neznáte schopného renovátora? Chci ho opravit, ale asi to bude nadlouho. Bojím se, že pokud jsem plodný, asi si ho užijí až moje děti. Ale kdyby se to povedlo dřív, schválně tím budu jezdit na tréninky. Bude to takový můj protest.“
Adam Gabriel, obránce reprezentační jednadvacítky, který ve čtvrtek obstál proti Anglii a v neděli ho čeká od 18 hodin na Euru v Gruzii druhý zápas s Německem, je svéráz.
Nejlépe to zjistíte, když za ním vyrazíte do Rynholce, vesničky mezi Lány a Novým Strašecím, kde ve volném čase zalesňuje starý uhelný důl. Přímo v areálu, kde jeho táta Petr, bývalý obránce Sparty a reprezentace, vybudoval sídlo firmy na průmyslové čištění, našel Gabriel junior svůj malý ráj.
V dole, kde se naposledy těžilo uhlí v roce 1965, už vysázel platany, vrby i jabloně, stará se o tůňky pro obojživelníky, a když je potřeba, nebojí se sednout za volant traktoru. Tím vším si čistí hlavu.
„Uklidňuju se tu, abych měl do fotbalu šťávu,“ vysvětluje, zatímco pózuje fotografovi. Když zazní žádost o uvolněný postoj, zazubí se: „Uvolněný jsem přece pořád!“
Když řeknete, udělám kotoul!
Neplatilo to snad jen ve chvíli, kdy ho fotbal přestal těšit. Bylo mu sedmnáct a studoval Gymnázium Nad Štolou, když si uvědomil, že ho škola naplňuje mnohem víc než tehdejší sparťanská kabina.
„Gympl mě formoval, učitelé i spolužáci mě hodně ovlivnili. S klukama na fotbale jsem naopak těžko nacházel společná témata, třeba i na holky jsem měl jiné názory než oni. Tátovi jsem řekl: tohle nepotřebuju, chci být radši ve škole,“ vzpomíná otevřeně. „Už to bylo fakt zlý. Jel jsem na trénink na Strahov a pomalu jsem si přál, aby naboural autobus a já tam nemusel.“
Právě tehdy začal utíkat do Rynholce, kde nacházel klid. Nejdřív vyrážel do okolních lesů na procházky se psem, pak ho napadlo začít sázet zeleň. Sám věděl, že přírodu potřebuje, aby si našel cestu zpátky k fotbalu. „Pomohlo mi to,“ pokývá hlavou. „Kdybych byl někde zavřený na intru, třeba bych se chytil něčeho, co není dobrý. Chlastačky, Kozička...“
Mimochodem, v proslaveném klubu v centru Prahy, kam si sportovci chodí ve volnu povyrazit, byl jedinkrát. Cestou z tréninku, oblečený ve sparťanské soupravě a s kufrem na kolečkách: „Bráchova přítelkyně slavila. Dal jsem si vodu s citronem a šel.“
Na prvního panáka si poslušně počkal do dne, kdy oslavil osmnáctiny, ani teď mu alkohol nic moc neříká. Věříte, když přesvědčuje: „Nepotřebuju se ožrat, abych se bavil. Proč? Protože to dělá sedm miliard lidí? Mám v sobě elán sám od sebe. Když mi teď řeknete, klidně tady před vámi udělám kotoul!“
Energii začal postupně znovu investovat do fotbalu. Ověřil si, že v něm zůstala soutěživost, zatoužil překonávat vlastní limity a dokazovat sám sobě, kam až se dokáže vydrápat. Ve čtvrtek proti Anglii to bylo dobře znát – zvládal poctivě bránit i odvážně útočit, i kouč Suchopárek ho za výkon pochválil.
„Kdybych hrál ping-pong, budu hledat vlastní maximum v něm. Asi to vychází z toho, jak jsem nastavený mimo hřiště: zajímám se o spoustu věcí, chci jim přijít na kloub, a i když je třeba na něco málo času a já to nedotáhnu do konce, baví mě rozhlížet se a zjišťovat, čím ještě bych se mohl zabývat. Co by mi život taky mohl dát.“
Zatímco ve vedlejší budově s vysokým komínem rachotí stroje, které čistí výfuky či klimatizace, Gabriel vypráví stylem, na nějž ve fotbalovém prostředí často nenarazíte.
Třeba o penězích: „Kdybych byl multimiliardář, rozdal bych peníze rodině a nechal si jen tolik, abych si byl jistý, že mě to nezmění a neudělá ze mě parchanta. Pokud něco vydělám fotbalem, rád bych pak udělal nějakou službu lidem. Třeba si otevřu malý stánek, který bude ale totálně vyladěný. Když někomu prodám výbornou zmrzlinu, budu šťastný, že mu udělám radost.“
Nebo o pracovitosti: „Když se během covidu nemohlo trénovat, šel jsem hned druhý den na brigádu do řeznictví na Budějovické. Dělal jsem strouhanku, umýval bedny po zabijačce a rozvážel maso do školek nebo hospod.“
Také o vzorech, které nehledá ve fotbale – nejvíc obdivuje sedmadevadesátiletého přírodovědce a dokumentaristu Davida Attenborougha: „Může toho tolik odvyprávět... Za jeho života se ze dvou miliard lidí stalo osm. Zažil změny, katastrofy, rados / Příspěvěk byl moc dlouhý a proto byl uříznut.
Od první vteřiny tušíte, že tohle nebude obyčejná reportáž. A už vůbec ne obyčejný fotbalový rozhovor. Hlavní aktér vás vítá v teplácích a omlouvá se: „Ruku vám radši podávat nebudu, právě jsem se rýpal v hlíně.“ Na sobě má tmavé tričko s obrázkem dvou hus a nápisem Gussi: „Když jsem přijel poprvé na reprezentační sraz, viděl jsem, že mají všichni kluci taštičky Gucci. Musel jsem taky nějak reagovat!“
Hned na začátku se pochlubí, že nedávno koupil rezivějícího starého moskviče: „Můj sen. Neznáte schopného renovátora? Chci ho opravit, ale asi to bude nadlouho. Bojím se, že pokud jsem plodný, asi si ho užijí až moje děti. Ale kdyby se to povedlo dřív, schválně tím budu jezdit na tréninky. Bude to takový můj protest.“
Adam Gabriel, obránce reprezentační jednadvacítky, který ve čtvrtek obstál proti Anglii a v neděli ho čeká od 18 hodin na Euru v Gruzii druhý zápas s Německem, je svéráz.
Nejlépe to zjistíte, když za ním vyrazíte do Rynholce, vesničky mezi Lány a Novým Strašecím, kde ve volném čase zalesňuje starý uhelný důl. Přímo v areálu, kde jeho táta Petr, bývalý obránce Sparty a reprezentace, vybudoval sídlo firmy na průmyslové čištění, našel Gabriel junior svůj malý ráj.
V dole, kde se naposledy těžilo uhlí v roce 1965, už vysázel platany, vrby i jabloně, stará se o tůňky pro obojživelníky, a když je potřeba, nebojí se sednout za volant traktoru. Tím vším si čistí hlavu.
„Uklidňuju se tu, abych měl do fotbalu šťávu,“ vysvětluje, zatímco pózuje fotografovi. Když zazní žádost o uvolněný postoj, zazubí se: „Uvolněný jsem přece pořád!“
Když řeknete, udělám kotoul!
Neplatilo to snad jen ve chvíli, kdy ho fotbal přestal těšit. Bylo mu sedmnáct a studoval Gymnázium Nad Štolou, když si uvědomil, že ho škola naplňuje mnohem víc než tehdejší sparťanská kabina.
„Gympl mě formoval, učitelé i spolužáci mě hodně ovlivnili. S klukama na fotbale jsem naopak těžko nacházel společná témata, třeba i na holky jsem měl jiné názory než oni. Tátovi jsem řekl: tohle nepotřebuju, chci být radši ve škole,“ vzpomíná otevřeně. „Už to bylo fakt zlý. Jel jsem na trénink na Strahov a pomalu jsem si přál, aby naboural autobus a já tam nemusel.“
Právě tehdy začal utíkat do Rynholce, kde nacházel klid. Nejdřív vyrážel do okolních lesů na procházky se psem, pak ho napadlo začít sázet zeleň. Sám věděl, že přírodu potřebuje, aby si našel cestu zpátky k fotbalu. „Pomohlo mi to,“ pokývá hlavou. „Kdybych byl někde zavřený na intru, třeba bych se chytil něčeho, co není dobrý. Chlastačky, Kozička...“
Mimochodem, v proslaveném klubu v centru Prahy, kam si sportovci chodí ve volnu povyrazit, byl jedinkrát. Cestou z tréninku, oblečený ve sparťanské soupravě a s kufrem na kolečkách: „Bráchova přítelkyně slavila. Dal jsem si vodu s citronem a šel.“
Na prvního panáka si poslušně počkal do dne, kdy oslavil osmnáctiny, ani teď mu alkohol nic moc neříká. Věříte, když přesvědčuje: „Nepotřebuju se ožrat, abych se bavil. Proč? Protože to dělá sedm miliard lidí? Mám v sobě elán sám od sebe. Když mi teď řeknete, klidně tady před vámi udělám kotoul!“
Energii začal postupně znovu investovat do fotbalu. Ověřil si, že v něm zůstala soutěživost, zatoužil překonávat vlastní limity a dokazovat sám sobě, kam až se dokáže vydrápat. Ve čtvrtek proti Anglii to bylo dobře znát – zvládal poctivě bránit i odvážně útočit, i kouč Suchopárek ho za výkon pochválil.
„Kdybych hrál ping-pong, budu hledat vlastní maximum v něm. Asi to vychází z toho, jak jsem nastavený mimo hřiště: zajímám se o spoustu věcí, chci jim přijít na kloub, a i když je třeba na něco málo času a já to nedotáhnu do konce, baví mě rozhlížet se a zjišťovat, čím ještě bych se mohl zabývat. Co by mi život taky mohl dát.“
Zatímco ve vedlejší budově s vysokým komínem rachotí stroje, které čistí výfuky či klimatizace, Gabriel vypráví stylem, na nějž ve fotbalovém prostředí často nenarazíte.
Třeba o penězích: „Kdybych byl multimiliardář, rozdal bych peníze rodině a nechal si jen tolik, abych si byl jistý, že mě to nezmění a neudělá ze mě parchanta. Pokud něco vydělám fotbalem, rád bych pak udělal nějakou službu lidem. Třeba si otevřu malý stánek, který bude ale totálně vyladěný. Když někomu prodám výbornou zmrzlinu, budu šťastný, že mu udělám radost.“
Nebo o pracovitosti: „Když se během covidu nemohlo trénovat, šel jsem hned druhý den na brigádu do řeznictví na Budějovické. Dělal jsem strouhanku, umýval bedny po zabijačce a rozvážel maso do školek nebo hospod.“
Také o vzorech, které nehledá ve fotbale – nejvíc obdivuje sedmadevadesátiletého přírodovědce a dokumentaristu Davida Attenborougha: „Může toho tolik odvyprávět... Za jeho života se ze dvou miliard lidí stalo osm. Zažil změny, katastrofy, rados / Příspěvěk byl moc dlouhý a proto byl uříznut.
Zaregistrujte si své uživatelské jméno a nikdo se za vás již na fóru nebude vydávat! Základní registrace je zdarma.
Jsou diskuse vaším denním chlebem? Pořiďte si profi-registraci s vlastní ikonkou, prohledáváním dalšími službami. To vše jen za jednu SMS! více o profi registraci.
- Pro přispívání do diskuzního fóra je kromě základní registrace nutné zažádat o povolení Vaší přezdívky. Jste-li již registrovaní, autorizační e-mail s přezdívkou, kterou jste zvolili při registraci, odešlete na e-mailovou adresu redakce@mountfieldhk.cz. Heslo pro přihlášení na diskuzní fórum v e-mailu neuvádějte.
- Chcete-li udělat nový řádek, stačí zařádkovat enterem, netřeba používat html tagy.
- Děkujeme, že se zde na fóru budete chovat jako slušní lidé.
Redakce si vyhrazuje právo mazat vulgární, urážlivé nebo nesmyslné příspěvky, stejně tak příspěvky obsahující osobní útoky. V krajním případě pak odepřít přístup uživateli.