Diskuzní fórum

Vy si to nemyslíte?
„Zase jsme u toho, že je otázkou, co je úspěch.“

Třeba výhra s Hradcem v základní části?
„Mám velkou pokoru ke všemu, co děláme. Ale vždycky je to spíš o vnitřním pocitu. Nemám třeba úplně potřebu být někde středem pozornosti nebo aby mě někdo chválil. Stačí mi, když sám vím, jestli jsme práci odvedli dobře. Pro mě je to důležitější než... Vás někdo chválí nebo vyzdvihuje?“

Asi to úplně nepotřebuju. Spíš už dovedu poznat, když se mi něco povede a kdy to nevyjde.
„Vidíte, to je podobné. Moc dobře vím, jestli jsme práci odvedli dobře a vše se ubírá směrem, jakým chceme, nebo ne. Vidím, jestli přesvědčujete lidi okolo sebe o věcech, kterým věříte, jestli hrajete hokej, který chcete předvádět. Odměnou pak je, když kluci téhle cestě věří a posouváte se. Mám v sobě pocit, že se něco povedlo, ale vystačím si s ním sám pro sebe. Nepotřebuju se nikde prodávat.“

Ani vás neštve, když se někdo prodává rád a třeba nedosáhl zdaleka toho, čeho vy?
„Ne, vůbec. (usměje se) Nikomu nic nezávidím, jen nemám sám takové věci zapotřebí.“

Ideální a trochu romantický scénář tedy, že by vás měla prodávat práce?
„Přesně tak. Jsem rád, když za mě mluví výsledky, práce, když cítím, že někdo vidí, co pro organizaci odvádím. To mi úplně stačí.“

A aby veřejnost viděla Tomáš Martince opravdu šťastného, že nemyslí na příští zápas, tak byste musel držet nad hlavou mistrovský pohár?
„Stejně si nemyslím, že by ve mně bouchla nějaká obrovská euforie.“

Protože už byste myslel na to, kdo bude hrát za Hradec od září?
„To myslím už teď. (směje se) Aniž bych věděl, že tady budu v příští sezoně, tak jsme se snažili tým chystat na další ročník. Na spolupráci jsme se ale rychle domluvili, takže pokračujeme. Chystáme dvanáct týmů mládeže, jak budou vypadat, to všechno je práce, kterou mám rád, a naplňuje mě. A zaplaťpánbůh nikdy nekončí. Je velké štěstí, když děláte práci, která vás baví. Pořád mám sen, že jednou budeme mít tým, který postavíme hlavně z hradeckých hráčů a jen ho doplníme.“

To bude ještě ale hezkých pár let trvat, nemyslíte?
„Bohužel to tak je. Progres mladších hráčů není takový, jaký by mohl být. Přechod do dospělého hokeje je ostatně celorepublikový problém.“

Ještě se otočím k semifinále. Plány, jak by se mělo vyvíjet a jak reagovat, kdyby to náhodou nešlo podle představ, už nachystané máte?
„Máme přání, jak bychom chtěli, ať se všechno vyvíjí. Ale Vítkovice jsou hodně silný tým, nejen fyzicky, myslím kvalitu. Mají tam skvělé rozdílové hráče, výborné cizince. My musíme držet víru v náš hokej, že s ním dovedeme být úspěšní proti komukoliv. Potřebujeme se držet svého hokeje, eliminovat silné stránky soupeře. Uvidíme, jak všechno bude vypadat, ale plány nachystané máme. Hodně napoví první zápas.“

Přemýšlíte i teď jako trenér, co v hráčích nechat? Ne je jenom vyždímat k výkonu, ale něco jim předat?
„Zajímavá otázka. (přemýšlí) Každý trenér, když má možnost, tak si snaží poskládat tým ke svému obrazu. To znamená, že chce hrát nějaký hokej, mít v týmu hráče s určitým charakterem. Svým pohledem na hokej se snažíte kluky nějak ovlivnit, ale funguje to i opačně, oni ovlivňují trenéra. Já třeba beru za hlavní jedno takové slovo, tým. To je vždycky klíč, aby byla organizace úspěšná. Když vytvoříte z hráčů tým, jste na dobré cestě. Vždycky můžete mít nějakou hokejovou vizi, ale vždycky je to o jednání s hráči, abyste je přesvědčili o společném pohledu na práci.“

Která vede k úspěchu?
„Ano, nebo měla by vést. Když se vrátíme k těm velkým trenérům, o kterých jsme se před chvíli bavili, vždycky u nich byla nejdůležitější psychologie a jednání s lidmi. Miloš Říha se třeba během kariéry měnil, ale jak jsem ho poznal já, byl v téhle oblasti taky skvělý. Něco chtěl hrát, tým tomu věřil. To samé Vašek Sýkora, Franta Výborný a pan Augusta v Olomouci. Všichni měli kariéry postavené na vztahu s hráči.“

Což je vidět asi i teď. Dá se předpokládat, že Miloslav Hořava přesně věděl, co má Sparta hrát proti Třinci, jenže nedělo se to. Zato Třinec pod Václavem Varaďou šel za třemi tituly proto, že celý tým přesně cítil, co se po něm chce. Jsou principy, které asi nezestárnou, že ne?
„Těžko se mi hodnotí Sparta nebo Třinec, ale obecně to tak je. Na ledě vidíte, jestli hraje tým, který táhne za jeden provaz a má nastavení, o kterém se bavíme. Vždycky se to pak nějak ukáže. Třinec nám poslední roky prostě předvádí, že do sebe dostal DNA zabijáků v play off.“

Trenér občas potřebuje říct věci, aby hráče dostal, kam potřebuje. Někdy to udělá v kabině, jindy přes média. Není vaše profese občas i trochu divadlo?
„No, divadlo, nebo psychologie?“ (usměje se)

Záleží, jak to pojmenujete?
„Vždycky potřebujete dostat hráče a lidi kolem sebe na svoji stranu. Pokud vám neuvěří, nemáte šanci na úspěch. Pořád je to sport, trochu show, divadlo, záleží i na jednání s lidmi uvnitř organizace, nejde jenom o tým. Myslím, že je důležité, aby kvalitní vztahy fungovaly napříč celou organizací, řekl bych, že i tohle hráči vnímají.“

A nesouvisí s tím taky, aby se trenér uměl sám prodat? Přijde mi, že tady máte deficit, úspěch hodíte vždycky na někoho jiného.
„Nevím, když to říkáte...“

Přemýšlíte i teď jako trenér, co v hráčích nechat? Ne je jenom vyždímat k výkonu, ale něco jim předat?
„Zajímavá otázka. (přemýšlí) Každý trenér, když má možnost, tak si snaží poskládat tým ke svému obrazu. To znamená, že chce hrát nějaký hokej, mít v týmu hráče s určitým charakterem. Svým pohledem na hokej se snažíte kluky nějak ovlivnit, ale funguje to i opačně, oni ovlivňují trenéra. Já třeba beru za hlavní jedno takové slovo, tým. To je vždycky klíč, aby byla organizace úspěšná. Když vytvoříte z hráčů tým, jste na dobré cestě. Vždycky můžete mít nějakou hokejovou vizi, ale vždycky je to o jednání s hráči, abyste je přesvědčili o společném pohledu na práci.“

Která vede k úspěchu?
„Ano, nebo měla by vést. Když se vrátíme k těm velkým trenérům, o kterých jsme se před chvíli bavili, vždycky u nich byla nejdůležitější psychologie a jednání s lidmi. Miloš Říha se třeba během kariéry měnil, ale jak jsem ho poznal já, byl v téhle oblasti taky skvělý. Něco chtěl hrát, tým tomu věřil. To samé Vašek Sýkora, Franta Výborný a pan Augusta v Olomouci. Všichni měli kariéry postavené na vztahu s hráči.“

Což je vidět asi i teď. Dá se předpokládat, že Miloslav Hořava přesně věděl, co má Sparta hrát proti Třinci, jenže nedělo se to. Zato Třinec pod Václavem Varaďou šel za třemi tituly proto, že celý tým přesně cítil, co se po něm chce. Jsou principy, které asi nezestárnou, že ne?
„Těžko se mi hodnotí Sparta nebo Třinec, ale obecně to tak je. Na ledě vidíte, jestli hraje tým, který táhne za jeden provaz a má nastavení, o kterém se bavíme. Vždycky se to pak nějak ukáže. Třinec nám poslední roky prostě předvádí, že do sebe dostal DNA zabijáků v play off.“

Trenér občas potřebuje říct věci, aby hráče dostal, kam potřebuje. Někdy to udělá v kabině, jindy přes média. Není vaše profese občas i trochu divadlo?
„No, divadlo, nebo psychologie?“ (usměje se)

Záleží, jak to pojmenujete?
„Vždycky potřebujete dostat hráče a lidi kolem sebe na svoji stranu. Pokud vám neuvěří, nemáte šanci na úspěch. Pořád je to sport, trochu show, divadlo, záleží i na jednání s lidmi uvnitř organizace, nejde jenom o tým. Myslím, že je důležité, aby kvalitní vztahy fungovaly napříč celou organizací, řekl bych, že i tohle hráči vnímají.“

A nesouvisí s tím taky, aby se trenér uměl sám prodat? Přijde mi, že tady máte deficit, úspěch hodíte vždycky na někoho jiného.
„Nevím, když to říkáte...“

Bavíme se o tazích, které jste dělal nehledě na jména, řešil jste pouze výkonnost, ne historii. Část kariéry jste odehrál i pod Milošem Říhou, který byl podobné věci schopen dělat klidně každý týden. Jaké bylo tyhle věci vnímat z pohledu hráče?
„Mám na to jen nejlepší vzpomínky, byť jsem pod ním hrál na začátku jeho trenérské éry.“

A nebyl právě v letech 1996-2000 nejbouřlivější?
„Možná. (usměje se) Ale prožil jsem s ním tři roky v Pardubicích, pak mě ještě chtěl k sobě do Karlových Varů. Hrálo se mi pod ním právě výborně. V Pardubicích se tehdy přebudovával tým, omladil se. Nedám na Miloše Říhu dopustit, nepřišlo mi, že by to byl nějaký střelec nebo bláznivý trenér. Věděl, co dělá.“

Spíš to myslím tak, že neřešil, jestli vám je osmnáct nebo čtyřicet. Každému naložil stejně, když to tak cítil, ne? Pak si svojí přímostí proti sobě i lidi někdy naštval.
„Je to možný, ale taky si uměl lidi i získat. Když si vzpomenu na naši éru, tak tým za ním jednoznačně šel, zázračně jsme se dostali až do semifinále, což nikdo nečekal. Pro mě byla skvělá zkušenost pod ním hrát. Obohatil mě i do trenérské kariéry, stejně jako jiní skvělí trenéři, pod kterými jsem nastupoval. Bylo jich docela dost, když si to tak uvědomím, pan Výborný, Vašek Sýkora, od kterého jsem si hodně vzal i tady v Hradci, když jsem mu dělal asistenta.“

A Josef Augusta v Olomouci? Typ trenéra, který uměl zase couvnout, když měl pod sebou výjimečné hráče, a dát jim prostor.
„Ano, ale to jsem byl ještě hodně mladý. Zase byl trochu jiný trenér, v Olomouci zůstal po titulu hodně zkušený tým, silná kabina. On tam přesně pasoval, protože byl hodně demokratický, uměl s hráči vyjít. Taky na něj rád vzpomínám.“

Bavíme se o tazích, které jste dělal nehledě na jména, řešil jste pouze výkonnost, ne historii. Část kariéry jste odehrál i pod Milošem Říhou, který byl podobné věci schopen dělat klidně každý týden. Jaké bylo tyhle věci vnímat z pohledu hráče?
„Mám na to jen nejlepší vzpomínky, byť jsem pod ním hrál na začátku jeho trenérské éry.“

A nebyl právě v letech 1996-2000 nejbouřlivější?
„Možná. (usměje se) Ale prožil jsem s ním tři roky v Pardubicích, pak mě ještě chtěl k sobě do Karlových Varů. Hrálo se mi pod ním právě výborně. V Pardubicích se tehdy přebudovával tým, omladil se. Nedám na Miloše Říhu dopustit, nepřišlo mi, že by to byl nějaký střelec nebo bláznivý trenér. Věděl, co dělá.“

Spíš to myslím tak, že neřešil, jestli vám je osmnáct nebo čtyřicet. Každému naložil stejně, když to tak cítil, ne? Pak si svojí přímostí proti sobě i lidi někdy naštval.
„Je to možný, ale taky si uměl lidi i získat. Když si vzpomenu na naši éru, tak tým za ním jednoznačně šel, zázračně jsme se dostali až do semifinále, což nikdo nečekal. Pro mě byla skvělá zkušenost pod ním hrát. Obohatil mě i do trenérské kariéry, stejně jako jiní skvělí trenéři, pod kterými jsem nastupoval. Bylo jich docela dost, když si to tak uvědomím, pan Výborný, Vašek Sýkora, od kterého jsem si hodně vzal i tady v Hradci, když jsem mu dělal asistenta.“

A Josef Augusta v Olomouci? Typ trenéra, který uměl zase couvnout, když měl pod sebou výjimečné hráče, a dát jim prostor.
„Ano, ale to jsem byl ještě hodně mladý. Zase byl trochu jiný trenér, v Olomouci zůstal po titulu hodně zkušený tým, silná kabina. On tam přesně pasoval, protože byl hodně demokratický, uměl s hráči vyjít. Taky na něj rád vzpomínám.“

Není tajemství, že kapitán Radek Smoleňák má v klubu hodně silnou pozici. Mohl jste posadit po prvním zápase Ethana Wereka a nikdo by asi ani nepípnul. Vy jste vyřadili jméno, které budilo vášně. Vážně tenhle krok neberete nějak výjimečně?
„Máte pravdu v tom, že Radek toho pro klub odvedl hodně a patří mezi výrazné postavy Mountfieldu. Jenže Smoly měl sezonu od začátku hrozně těžkou, trápila ho zranění. Věděl to on, věděl to i tým, že není v nejlepší formě. Naskočil nám do zápasů v závěru, ale většinu sezony jsme odehráli bez něj. Vždycky je těžké dát takového hráče mimo hru. Ale myslím, že to bylo správné rozhodnutí.“

Bylo, postoupili jste.
„A takhle jsme mluvili i s ním. Vždycky je na prvním místě tým a my se snažili udělat to nejlepší pro něj.“

Ještě se tedy zastavím u Matěje Machovského. Působil hrozně vyrovnaně, že sice pár měsíců nechytal, ale dal si dva zápasy na konci základní části, dobře trénoval to, o co jde. Klid jste z něj taky cítili, a proto mohl jít do play off místo Henriho Kiviaha?
„Věřili jsme Machymu, že by nám mohl v sezoně pomoci. Na nějaký tlak je zvyklý ze Sparty, kde to brankáři úplně jednoduché nemají. Od chvíle, co přišel, zapadl výborně, nevypadalo to, že by byl nerozchytaný. Hned jsme viděli, že může jít do brány, jenže přišel v době, kdy to Kivimu neuvěřitelně lepilo.“

Nešlo ho z brány ani na chvíli vytáhnout?
„Měl formu a nechtěli jsme mu nic nabourávat, vytrhávat ho z jeho zóny. A zase jsme u plánu, říkali jsme si, že ho do zápasů zapojíme, ale museli jsme ho měnit, protože Kivi zářil. Oddalovali jsme to, aspoň se Machy dostal do branky na konci základní části. Tam jsme viděli, že by mohl být posilou.“

Už dostává sen reálnější obrysy?
„Jsme blízko, nebo jsme v semifinále ještě daleko? To je relativní. (usměje se) Třeba i ve čtvrtfinále, kde jsme vyřadili Liberec, bylo vidět, jak je hrana mezi úspěchem a neúspěchem tenká. Rozhodovaly detaily.“

Několikrát jsem si říkal, jakou jste měl asi noc po prvním zápase čtvrtfinálové série. Mountfield prohrál a vy jste pak udělal dva nečekané tahy. Na lavičku zamířil brankář Kiviaho, na tribunu kapitán Smoleňák. Po dvanácté kávě v pět ráno jste udělal verdikt?
„Ale ne. (usměje se) Je těžké se překlapnout jinam, pořád přemýšlíte, co by šlo udělat jinak. Možností máte vždycky víc, ale nějakou z nich musíte vybrat. Po prvním zápase jsem usnul ale úplně stejně jako před ním.“

Vážně, i když jste řešil velká rozhodnutí?
„Nemyslím, že byla velká. Nešlo o něco, co by se najednou vymyslelo. Měli jsme v hlavách, jak by se všechno mohlo vyvíjet, co bychom mohli udělat. Variant je vždycky víc. Potřebujete se rozhodnout správně. Nebylo to tak, že by tyhle věci napadly mě nebo někoho z kolegů až po zápase.“

Pardon, takže tohle patří i do nějakého trenérského plánu? Pokud zápas vyhraju, fajn. Když prohraju, tak je tady scénář A, B a C dejme tomu a každý z nich zase něco může způsobit?
„Ano, takhle to je, máte plán. Jdete s ním už do začátku sezony a vždycky se něco děje, takže potřebujete i nějak reagovat. Nejsme, dejme tomu, Třinec, který má tým roky stejný a lajny jsou dlouho spolu. My spíš víc budujeme a nevíte, jak se všechno začne vyvíjet, takže je důležité se nachystat na různé varianty. Přemýšlíte, co může nastat, a podle toho se snažíte reagovat.“

Tím pádem jste si byli jistí, že tyhle kroky mužstvo přijme? Zvenčí jsem to třeba viděl jako risk, kdy ho buď nakopnete, nebo se všechno rozstřelí.
„Jistí si nemůžete být nikdy. A když se podíváte na druhý zápas čtvrtfinále, který jsme vyhráli? Klidně mohl dopadnout opačně, jen šlo zase o dobrá rozhodnutí na ledě, detaily. Potřebujete i trochu štěstí. Tým vždycky reaguje na rozhodnutí, jen ne vždy se to povede, jak si trenér přeje. Teď zareagoval dobře a potřebnou energii to přineslo.“

Občas cítíte, že má Tomáš Martinec nabito. Mohl by ovládnout titulky ve všech médiích, ale neudělá to. „Nemám třeba úplně potřebu být někde středem pozornosti nebo aby mě někdo chválil,“ přibližuje trenér Mountfieldu HK svůj postoj. Ve velkém rozhovoru pro deník Sport a web iSport.cz ale nechal nahlédnout do svých hokejových pravidel, mluvil i o posazení kapitána Radka Smoleňáka na tribunu. Co v něm nechal Miloš Říha starší? Hradec v úterý začne semifinále v Ostravě.


Jste dál než před rokem, kdy jste vyhráli základní část. Takže je to pro Hradec dobrá sezona?
„Spíš si říkám, že je hrozně těžký hodnotit, co je úspěch a co neúspěch. Pořád si myslím, že my jsme menší rodinný klub s nějakými možnostmi a rozpočtem a jdeme krok po kroku. Chtěli jsme udělat úspěch v Lize mistrů, čemuž jsme i trochu podřídili extraligu. Vypadli jsme ve čtvrtfinále. Byl to úspěch?“

Hlasoval bych pro.
„Nabrali jsme obrovské zkušenosti, porazili jsme německého i švédského mistra. Vyřadil nás švýcarský šampion, takže pro mě je naše působení v Lize mistrů taky úspěch. Ale hlavně proto, že jsme s nimi hráli vyrovnané zápasy a měli vůbec možnost konfrontace s tak skvělými soupeři. Viděli jsme, kam směřuje hokej. V extralize je pořád sezona rozehraná.“

Jasně, ale už asi nikdo neřekne, že skončila průšvihem, ne?
„Víte, co je úspěch? Když se každý rok pohybujete mezi nejlepšími, když tam patříte dlouhodobě. Jenže ve finále by každý chtěl pohár, každý má sen, že si pro něj dojde. Jen rozdíl spočívá v tom, že máte kluby, které takovou metu mají za cíl už před sezonou, my o tom spíš sníme.“

Dá prosím někdo celé?
odkaz