Diskuzní fórum

Úspěch neprohrát po základní hrací době Někteří hráčí totálně o ničem v tom kádru.

Aspon v te sanci je. Nektere hvezdy netusi, jak sance vypada.

Hezký Antoš. Je to HNUS.

Je to hrozný hokej, nedá se na to dívat

Já to nechápu hrajeme tak že jsme tři čtyři na modrý care a náhodime to do rohu, kde je jasný že to daní seberou.. nahrát si třikrát to je
nadlidsky úkol.. hrát jednu třetinu a zápas s gb, prostě nestačí.

Frustrát Špaček, 2x napálí prvního chlapa pak nesmyslný faul.

Z toho hokej bolí oči.. opět

Obrovská škoda , že Flek není z Plzně nebo Liberce. To by hrál v první lajně.
Takhle tam hraje nevýrazný Lenc, který dá jediný gól a to slaboučkým anglánům. Pešán VEN.

Ten asi po MS dostane laso od lepších týmu

Co zkusit toho Liama Kirka? Nejlepší střelec MS z týmu jako je Británie, mladej a předpokládám dostupnej když hraje v Sheffieldu.

odkaz

Ano cestovatel

R. Červený do Dinama Riga?

Ok, to vyzkouším. A díky oběma. Za článek i radu.

Na webu hradeckého deníku je jednoduchá pomoc, jak si zobrazit „placené články“. Stačí mít zapnutý adblock, web nerozezná, jestli máš zaplaceno nebo ne. IT se jim moc nepochlapilo... :D

V čem?
Byl hrozně pozitivní. Uměl nastavit věci, kterých bych chtěl taky dosáhnout.
Jakých?
V kabině říkal klukům, že gólmani jsou šlechta a pro hráče je výsada, že na ně můžou při tréninku střílet. Ne opačně. Ze začátku to vypadalo jako sranda, ale on to dovedl k dokonalosti.
Pokračujte.
Říkal třeba klukům: Tady na tom místě sedí gólmani a já tady nic nevidím. Máš mu dát čokoládu a poděkovat, že si na něj můžeš vystřelit. Vypadalo to přehnaně, uměle, ale on to podal tak, že to kluci přijali. Brali to jako normalitu, bylo to nádherný. Říkal jsem si: Ty jo, to je pecka.
A jsou brankáři šlechta?
Kdo není gólman, tak nemůže rozumět. (směje se)
Český unikát, hrad se otvírá poprvé od 15. století. Strůjce obnovy ručil domem
To je pravda, brankáři mají všelijakou pověst?
Ty kecy jsem zažil, samozřejmě. Každý je nějaký, asi ta pověst kvůli někomu vznikla. (usmívá se) Ale já to mám naopak. Zažil jsem gólmany, co byli rozumně smýšlející lidi, mentálně na výši.
Budete pokračovat v nižší soutěži?
Vůbec nevím, nějaké nabídky mám. Nejdřív si musím všechno srovnat časově, aby to nebylo na úkor rodiny.
Půjdete kdyžtak do brány? V Týništi jste hrál krajský přebor v poli.
Láká mě to. Ale nevím, na co bych měl. To by se muselo vyzkoušet.
Končíte. Jste spokojený s kariérou?
Úplně nejvíc. V podstatě jsem nedoufal. Teda v mládí jsem o něčem snil, ale pak pro mě byla liga sci-fi. Ničeho nelituju. Ani toho, že jsem v osmnácti nešel do pole.
Třeba si to teď vynahradíte.
Záleží, jestli seženu někoho, kdo za mě bude běhat. (směje se)
Kamaráda nemohl vystrnadit, tak šel do útoku. Na divizi to bylo…
I v lize to ukázal. Radim Ottmar je fotbalista, který rozhodně nemusel nosit rukavice a jiný dres než spoluhráči.
Místo gólmana z něj mohl být extra dobrý útočník. Známý kouč Petr Uličný ho také kdysi při přípravě poslal kopat roh. V týmu neměl nikdo lepší levačku…
„Občas jsem trošku litoval, že jsem v osmnácti nešel do pole,“ usmívá se.
Nakonec se tomu stejně nevyhnul. Když poprvé působil v Týništi nad Orlicí, vyrazil do útoku. „Chytal tam Marcel Marčišin, můj kamarád, nemohl jsem ho vystrnadit,“ vzpomíná Ottmar.
Ti dva spolu vyrůstali. Oba jsou ročník 1983, chodili v Hradci na Sever, do fotbalové školy. Byli souputníci, chytali i za krajské výběry.
A tehdy v Týništi každý našel svoji roli. Marčišin v bráně, Ottmar vepředu.
„Jeho kvality byli jinde. Abych chytal, šel do pole,“ přiznává Marčišin. „V krajském přeboru neměl vůbec problém. Podržel balon, měl výborný timing. A to v té době měl přebor úroveň jako dnešní divize,“ upozorňuje na všeobecně známý fakt.
Později v divizi už šel Ottmar mezi tyče, Marčišin mu dělal dvojku.
„Všichni se divili, co takový hráč dělá na téhle úrovni,“ glosuje Marčišin.
Důvod byl zřejmý, sám Ottmar ho zmiňuje, byl mu jasně řečen. Sám Marčišin zažil něco podobného na vlastní kůži. Pánové v rukavicích mají totiž jednu společnou věc, na gólmany nejsou zrovna habáni. Ottmar měří 183 centimetrů, Marčišin o šest méně.
„Na brankáře jsme až moc prťaví,“ směje se Marčišin. „Pamatuju si, že někdy v šestnácti měl jít Oťas v Hradci do béčka. Byl tak dobrý. Jenže najednou se tam objevil Lukáš Čížek, obrovský chlap. Je to kamarád, ale tehdy byl proti Oťasovi no name,“ vybavuje si situaci, do níž se zamíchal pozdější trenér Lázní Bělohrad v krajském přeboru.
Ottmar to nakonec dotáhl až do ligy. I když musel překonat mraky nástrah. „Myslím, že mu Hradec měl dát šanci dřív,“ tvrdí Marčišin.
Osud vlasatého gólmana byl zkrátka jako houpačka. Chvíli v Hradci, většinou odkroutil přípravu, pak zase mazal do menšího týmu.
„Z mého pohledu jsem to nechápal. Chytal divizi, třetí ligu. Celý kraj to viděl a nechápal, proč není v Hradci,“ povídá kamarád.
Nakonec se Ottmarův osud zlomil. Pod trenérem Bohuslavem Pilným zažil jako jednička postup do ligy a v ní velmi vydařenou sezonu. Dostal se do povědomí. „Byla to jen otázka času a vůle vedení,“ je přesvědčený Marčišin.
Ano, z Ottmarova příběhu je pohádka.

Loučící se Ottmar bude trénovat mladé: Chci dosáhnout, aby gólmani byli šlechta

/ROZHOVOR/ Rozloučil se jako kapitán, vítěz druhé ligy, fanoušky i spoluhráči uctívaná persona. Z Radima Ottmara, nyní už bývalého brankáře hradeckých fotbalistů, bude brzy trenér na plný úvazek.
V sedmatřiceti letech balí vskutku nevšední kariéru plnou zákrut, pádů, ale také velkého (a přiznejme už nečekaného) rozmachu.
„Tý jo, jsem úplně nejvíc spokojený,“ usměje se muž, který bude mít v černobílém klubu na starosti gólmany dorosteneckých kategorií.
Skončil jste mezi profíky, zápas s Líšní byl poslední. Bylo rozhodování těžké?
S panem Juklem (generální ředitel – pozn. red.) jsme se o tom bavili poslední půlrok. Nastínil mi, že se po vzniku regionální akademie uvolnil tenhle post. Ptal se, co bych na to říkal.
Co jste odpověděl?
Nějaké svoje pocity. Na to konto mi řekl, že mě do ničeho netlačí, že kdybych chtěl pokračovat, tak můžu. To ve mně vzbudilo extrémně kladné pocity k tomu, že můžu skončit.
Vysvětlete to, prosím.
Tím, že mi dal šanci pokračovat, tak naznačil, že rozhodnutí skončit vyjde ze mě. Nebude to tak, že mi někdo řekne: Nemáš na to, nemáme o tebe zájem. Tím jsem se utvrdil, že ten krok udělám.
Rozsekl jste to rychle?
Přemýšlel jsem o tom, ale v podstatě jsem byl hned rozhodnutý. Jen jsem si ještě nechal trochu času.
Přispěl k tomu i fakt, že do týmu přišel k vám a Patriku Vízkovi v zimě třetí brankář Michal Reichl?
Jo.
Byla to pro vás rána?
Zklamaní jsme byli, to je jasné. Ale teď to musím vzít zpětně, když se povedlo postoupit do ligy. Vedení se vlastně vůbec nedivím. Byli jsme oba zranění, nechtěli nic riskovat. Když byla možnost ten tým zlepšit… Je to fotbal, je to logické. V podstatě si za to s Vízou můžeme sami, nemůžeme se na nikoho zlobit.
Byla jasně daná hierarchie brankářů?
Nebyla. Ale Michal začal chytat po první prohře v Líšni, já byl na lavičce jako dvojka. Rozjela se série, nebyl důvod nic měnit. Vízy mě bylo strašlivě líto, ani nejezdil na zápasy, což je strašidelný. Spadl z jedničky na trojku, to je smutné. Ale museli jsme to brát, jak to je.
Vy jste zažil zádrhelů v kariéře mraky. Čím to bylo? Opravdu výškou, měříte 183 centimetrů?
Přesně tak.
Řekl vám to někdo natvrdo?
Spousta lidí. Ale bylo to tak. Podívej se, v lize prostě menší gólman nebyl.

Chyběly vám centimetry?
Stoprocentně. Chtě nechtě, člověk by toho chytil víc. Vyšší gólman je třeba pomaleji na zemi, ale to je všechno o tréninku. Čísla jsou důležitá a já jsem nikdy neříkal, že nejsou.
V čem je největší potíž?
Při standardních situacích. Musíš mít vynikající timing, odvahu, ale stejně ti to občas chybí.
Dlouho jste se protloukal nižšími soutěžemi. V roce 2014 jste měl do Hradce blízko, ale přišel Slovák Martin Kuciak. Byla to rána?
Takových jsem dostal. (směje se)
Kdy nejtvrdší?
V roce 2010 přivedl Luboš Kubík, který tady dělal sportovního ředitele, Pardubáka Davida Šimona. V pátek jsme byli domluveni, že zůstanu, v sobotu to bylo jinak. Řekli mi to těsně před tréninkem.
Kruté.
To byla facka, ze které jsem si myslel, že už se nezvednu. Říkal jsem si: Teď už to opravdu nevyjde.
Nakonec vyšlo. Trenér Bohuslav Pilný na vás vsadil v létě 2015. Udělal z vás hradeckou jedničku.
Znal mě z Převýšova a nenechal si mě vymluvit. Asi na mě něco viděl. (usmívá se) Bogas je pro mě zásadní postava. Každý má někoho, kdo výrazně ovlivní jeho kariéru.
Teď přišel zlom. Těšíte se na novou práci?
Kdybych se netěšil, tak bych to nevzal. Vždycky jsem to chtěl dělat. Vidím se v tom, vím, že mám klukům co dát.
Budete dostatečně trpělivý?
Myslím si, že velice. Ale…
Copak?
Rád vidím výsledky. Když někdo stagnuje, tak na sobě nedělá, jak bych si představoval. O všem budu s klukama mluvit, budu k nim muset přistupovat jednotlivě podle povah. Přece jenom je rozdíl šestnáctiletý a o tři roky starší gólman.
Když se nedostaví výsledky, přitvrdíte?
To mi nedělá problém.
Jak jste na tom se vzděláním?
Základní licenci mám. Teď jsem přihlášený na další kurzy. Budu pracovat a u toho studovat.
Zapisoval jste si tréninky?
Až poslední půlrok, když to vypadalo, že se kariéra chýlí ke konci. Takže sešit mám, ale to není tak důležité. Člověk to musí mít v hlavě.
Máte trenérský vzor?
Samozřejmě, nejvíc mě ovlivnil Karel Podhajský, teď v áčku Tomáš Poštulka. Jejich náplň tréninku ve mně zůstala. A pak Michal Kýček, který mě měl v Sokolově. Tam to bylo hodně dobré.

Nemáte někdo celý rozhovor s Oťasem prosím? Na stránkách Hradeckého deníku.

Díky