Diskuzní fórum

dobře, díky

Patrik Miškář se připojil k týmu

a tentokrát je to jaký?

Vítej Patriku 👍

Hezké počtení

pěkné vlákno:

Lukáš Valenta
@LukasValenta6
Anketa pro sparťany (okurka je smutná věc). Komu ze zbývajících týmu přejete titul a proč (popřípadě komu ho nepřejete)?

odkaz

Děkuji moc... , přesně takhle nějak jsem si rozhovor s ním představoval...

Sleduji ho na Twitter a dobrý...

snad je to ok dělala jsem to v rychlosti kdyby něco pak se ozvu a opravit ci doplním

Až tak vážné to bylo?
„Měl jsem zlatého stafylokoka na čtvrtém obratli. A právě tahle bakterie postupně způsobila sepsi celého těla.“

Jak to celé začalo?
„Druhý den po příletu jsem se vzbudil a za lopatkou mě začalo strašně bolet. Říkal jsem si, že se to stává, že jsem si něco přeležel nebo mě ofoukla klimatizace v letadle. Bolest se stupňovala, ale nejsem moc práškový typ, takže jsem se s tím pral sám. Bránil jsem se, aby mě manželka někam vezla. Jenže nakonec to dopadlo tak, že mě do nemocnice musela opravdu odvézt. A druhý den ráno mě hned operovali. Nejdřív se zdálo, že budu muset jít ještě na druhý zákrok, aby mně obratle zafixovali, ale naštěstí mám docela silné svaly na zádech, takže se to dalo do kupy. Během půl roku už jsem mohl normálně fungovat. Hrát tenis i golf. Musím zaťukat, že od té doby nemám žádný problém.“

Čím to, že se do vás bakterie dostala?
„To nikdo neví. Tohle svinstvo se do těla dostane, když je trochu oslabené. A zrovna se mi to kouslo do zad.“

Teď asi na život koukáte trochu s nadhledem, že?
„To jo. Pro mě to byly druhé narozeniny. Protože když byla poslední vizita, pan profesor Štulík mi říkal, že to bylo napínavý.“

Jak moc?
„Kdybych přišel o den později, byla velká šance, že bych ochrnul od pasu dolů. A být to o dva dny později, už bych ani nemusel chodit, protože bych to měl za sebou… Protože tělo bylo fakt zdevastovaný. Než jsme odjeli do nemocnice, poslední dny jsem měl čtyřicítky horečky, nemohl jsem se ani hnout, shodil jsem asi dvanáct kilo. Bylo to fakt hustý. Nemohl jsem nic pozřít. Cokoliv jsem snědl, hned to šlo ven. Ale ta doba, než jsem se vůbec doplazil na záchod… No nic moc.“

Měl jste štěstí, že se vám to stalo doma, navíc potom o vás bylo perfektně postaráno v Motole.
„No jasně. To bylo neuvěřitelný. Nejdřív jsem volal Pavlu Kolářovi (vyhlášenému fyzioterapeutovi), který mě ale rovnou poslal na tu spondylochirurgii. To mi zachránilo život. Ale bylo to jen tak tak.“

Takže se člověk nediví, že jste teď nad věcí, protože víte, o čem je život.
„Přesně tak. Je třeba si vážit i malých věcí. Nikdy nevíte, co přijde.“

Mimochodem, pořád hraje.
(kroutí hlavou) „Je mu jednapadesát, já už jsem třicet let v důchodu. To je šílený!“ (smích)

Co přesně jste spolu tehdy probírali?
„Hlavně život v Americe, na co si má dávat pozor. Nešlo ani tak o diskotéky. Na ně nechodil, bylo mu jenom osmnáct, takže ho tam nepouštěli. Alkohol pít nemohl, což ani nepil. V tom problém nebyl. Spíš v tom, že rád jezdil rychle. To problém byl. (smích) Jinak žádný konkrétní věci už si nevybavuju. Prostě jsou situace, kdy vidíte, že mladej kluk na něco zareaguje jinak, než by měl. Tak ho upozorníte.“

Vnímáte, že i vy máte velký podíl na tom, kam až to dotáhl? Možná hlavně díky vám to tehdy nezabalil.
„Pochopitelně z toho mám radost. Na kdyby se hokej nehraje, tak nevíme, co by se stalo. Ale jsem hrdý hlavně na to, že jsem v Pittsburghu zažil dva Stanley Cupy a mohl si zahrát vedle takových legend jako Mario Lemieux, Paul Coffey, Larry Murphy, Kevin Stevens… Na to jsem opravdu pyšný.“

Nevyjednal jste si u Jágra podíl na jeho dalších smlouvách?
„Vidíte, to jsem neudělal! (smích) Tehdy jsem končil, ale měl jsem v podstatě stejný kontrakt jako on jako nováček. Byla jiná doba. Tehdejší částky jsou v porovnání s těmi dnešními úplně směšné.“

Pokud jde o vaši aktuální pozici, pořád vás práce skauta baví?
„Ano. Zabere mi to hodně času, je k tomu spousta cestování, vyplňovaní reportů na jednotlivé hráče. Ale neustále mě to naplňuje. Vlastně si neumím představit nic jiného kolem hokeje. Možná nějakou manažerskou roli v klubu, ale to by musela být Sparta. Ovšem teď už ne, je to pryč. Byly doby, kdy jsem se rozhodoval, jestli to vzít, nebo ne.“

Nelitujete? Že jste si mohl vyzkoušet něco jiného než práci skauta?
„Těžko říct. Byl mi nabízený i post, abych kandidoval na prezidenta svazu. Dokonce několikrát. Ale to jsem taky odmítl. (přemýšlí) Víte, tady platí to samé, co jsem říkal o politice. Dělám v Dallasu, kde všechno funguje na podání ruky, nikdo nedělá podrazy, žádné tajné dohody za zády. Když máme mítinky, zažijeme hodně srandy. Baví mě to. “

Ani trenéřina vás nikdy nelákala?
„Taky ne. To by bylo úplně na posledním místě. Neměl bych nervy na to, abych byl v soukolí mezi managementem a hráči. To je strašně těžký. Podívejte se na Patýse (Pavla Pateru). Výborný kluk, v Boleslavi měl výsledky, s těmi přišel do Sparty, a během pár týdnů skončil. Navíc nejsem cestovatelský typ. Že bych někde byl dva roky, pak se zase stěhoval jinam. Takže trenérství není nic pro mě.“

V roce 2014 jste se dostal do vážných zdravotních potíží. Co se semlelo?
„Vraceli jsme se s manželkou z Las Vegas, kde jsem byl pracovně kvůli práci v Dallasu. Po příletu mě hrozně začala bolet záda, kolem levý lopatky. Zhoršovalo se to, až jsem skončil na stole u pana profesora Štulíka, přednosty Kliniky spondylochirurgie v Motole. Byl u toho i kamarád Tomáš Vyskočil, který tam taky pracuje jako doktor. Od té doby je všechny zvu na společnou večeři a pivo jako poděkování, ale bohužel jsou tak vytížení, že k tomu nedošlo. Ale musím na to zatlačit, abychom se setkali, protože celému jejich týmu vděčím za to, že mi zachránili život.“

Vybrali si vás i proto, že jste se v Calgary předtím dokázal postarat o Roberta Reichla?
„To byla spíš zásluha Franty Musila, který byl vyměněný z Minnesoty. Hodně spolu pekli, byli kamarádi. Já jsem se Albimu snažil maximálně pomoct na začátku, první tři měsíce, ale potom jsem šel v prosinci pryč.“

Jak na vás Jágr působil? Sám tvrdil, že se tehdy chtěl vrátit domů, byly u toho i slzy…
„Neměl tam kamarády, anglicky ještě moc nemluvil, že by s klukama někam zašel. Navíc to byla doba, kdy Evropani byli za exoty. Když jsem vyhrál s Flames Stanley Cup, byli jsme tam akorát Švéd Hakan Loob a já. Jinak Američani a Kanaďani.“

A ještě k tomu vám soupeři nadávali do komunistů.
„No jasně. To jsme slyšeli pořád. Fucking communist bastards. Hlavně když jsme hráli proti Edmontonu. To jsou slavné bitvy o Albertu do dneška. Evropani to neměli jednoduché, do toho ten styl hokeje. Bylo to tvrdý, moc se toho nepískalo, byla jiná výstroj, hokejky. Dneska se hraje mnohem rychleji, ale za nás to ani nešlo, když jsme měli výstroj o sedm nebo osm kilo těžší. I proto se na dnešní zámořský hokej rád dívám, je úplně neuvěřitelný, co kluci umějí v rychlosti. Krása to sledovat. Už tam není tolik sekání, hákování. Ale když se o tom bavíme, musím říct, že za poslední dva roky se zlepšila i extraliga, jak ji sleduju. Hlavně v play off. Což je super. Také v NHL jsou pryč doby, kdy Marty McSorley hokejkou málem useknul hlavu Donaldu Brashearovi. Zrovna nedávno to dával jeden zámořský novinář na Twitter, tak jsem si to připomněl. Dneska už se nevidí ani tolik rvaček, třeba v juniorce v Quebecu už zavedli pravidlo, že se hráči nesmějí prát.“

Jste pro?
„Já ne. Nechal bych je. Někdy jsou v hokeji takové emoce, že nezbývá nic jiného než shodit rukavice. Když přijde blbý faul na vašeho nejlepšího hráče, musíte nějak zareagovat. Jenom si vezměte, jak v Plzni před lety šli po Martinu Strakovi. Až když získali Ryana Hollwega, Stráča se najednou mohl začít soustředit na svůj hokej a nakonec získali titul. Takže rvačky k tomu patří, nerušil bych je. Navíc už jich není tolik, aby to mělo zásadní vliv na plynulost zápasu.“

Možná i pro fanoušky je to atraktivní.
„Nikdo nechce, aby převažovalo násilí, ale je pravda, že pro lidi je to něco extra.“

Jágrův babysitter? Možný je všechno!
Když se vrátíme k Pittsburghu, nemrzí vás, že na vás někdo může koukat jako na toho, kdo pomáhal Jágrovi? Než na útočníka, který se výrazně podílel na dvou slavných triumfech?
„Tohle je mi celkem jedno. Já to vidím tak, že když někdo přiveze Stanley Cup, jsem tam třikrát napsaný. Tím to pro mě končí. Než se s někým handrkovat, jak jsem hrál, nebo ne.“

Podíl jste měl velký, třeba v sedmém zápase prvního kola proti New Jersey v roce 1991 jste dával dva góly. To byl klíčový moment.
„To je pravda. Nějaký vliv jsem měl. Ale přece nemám zapotřebí, abych se nějak chválil.“

Spíš mi jde o to, že vás fanoušci hlavně vnímají jako toho, kdo nastartoval Jágra. Což zastínilo váš přínos na ledě.
„To asi jo. Dodneška slyším: Jo, ty seš ten, který tam šel kvůli Jágrovi! Tomu už se jenom směju. Beru to úplně v pohodě.“

Vám se tehdy říkalo, že jste jeho chůva.
„Fakt, jo? To jsem ani nezaregistroval.“

Psalo se to v zámořských novinách.
„Jako babysitter, jo? Možný je všechno!“ (smích)

Při jakých situacích jste Jágra zažil? Prý někdy brečel i ve sprše, jak to pro něj bylo těžké.
„Kdy jsem přišel, zlepšila se mu nálada. Začal hrát dobře. Když vyrostete hokejově, ovlivní to pozitivně i vaši psychiku. Je to o hlavě. Člověk si začne hokej víc užívat. A když má k sobě někoho, kdo mu poradí a řekne, co by si měl hlídat, je to pro něj jednodušší. Takže já jsem ho nezažil už v tom nejtěžším období, kdy byl v depresi a krizi. Ale vím, že třeba Paul Coffey nebo Kevin Stevens mi říkali, když jsem přišel, že stál sám ve sprše a byl rozhodnutý, že odletí zpátky domů. Jestli je to pravda, nebo ne, to nevím, ale takhle mi to bylo prezentovaný. Snažil jsem se mu pomoct, aby se z toho dostal. Z hokejové stránky to nebyla potřeba, bylo daný, že si svoji pozici vydobude a stane se z něj hráč takového kalibru.“

eště něco vám vadilo?
„Dřív dělal s Babišem reklamu na kuřata. Což mě taky zklamalo. Ale to jsem nevztahoval přímo k tomu spotu, protože chápu, že sehnat padesát, šedesát milionů na provoz klubu není žádná sranda. Takže k tomu jsem milosrdný. Ale cesta se Zemanem mě tenkrát dost namíchnula.“

Viděli jste se spolu potom?
„Párkrát jo, a bylo to úplně v pohodě. S Jardou je vždycky sranda. Takže není žádný problém. Jezdíval jsem i na kladenský zimák, potkával jsem se s paní Jágrovou. Takže to vůbec naše vzájemné vztahy nenarušilo. Jarda teď má plnou hlavu starostí o klub, aby se udrželi v extralize. Chápu, že toho má až nad hlavu. Takže nějaké výroky v novinách, které se objevily dřív, nemá čas řešit. Stejně jako já.“

V Pittsburghu jste prožil spoustu času i s jeho otcem, který nedávno zemřel. Jak jste to prožíval?
„Nějaký čas jsem věděl, že není úplně zdravý. Ale pochopitelně jsem z toho byl smutný, hlavně pro Jardu to bylo hrozně těžký. Už během posledních let na něj spadly všechny věci, které musel řešit právě pan Jágr.“

Jarda v osmnácti v USA nevěděl, která bije
Když se ohlédnete za kariérou, co s vámi dělá, že jste vedle Jaroslava Pouzara jediný z českých hráčů, komu se podařilo třikrát získat Stanley Cup?
„Je to příjemný pocit. I z toho důvodu, že to přišlo na vrcholu kariéry. A že jsem ji pak nemusel dohrávat někde v druhý lize třeba… Že bych se někde plácal do čtyřiceti. Tomu jsem se vyhnul tím, že jsem s tím praštil právě po vítězství s Penguins v roce 1992.“

Bylo vám 34 let, nebylo to moc brzo?
„Potom jsem ještě hrával podnikovou ligu, jenom tak pro radost a udělat si žízeň. Už jsem cítil, že vrcholového hokeje mám po sedmnácti letech hodně. Nedovedl jsem si představit, že bych v létě lítal po dráze a zvedal činky. Prostě jsem vycítil, že nastal správný čas. Možná to bylo o dva, tři roky dřív, než jsem musel, ale už jsem toho měl plné zuby.“

Po triumfu s Calgary Flames v roce 1989 jste přijel s kanadským klubem hrát proti Československu. Napadlo vás tehdy, že klučina s jmenovkou Jágr bude tak dobrý?
„V tu dobu už se o Jardovi vědělo. Zrovna tak jako o Albim (Robertu Reichlovi) a Bobby Holíkovi. Měli obrovskou kvalitu. Což dokázali nejenom v zápase proti Flames, ale viděl jsem to i v roce 1990, kdy jsem hrál na šampionátu ve Švýcarsku. I tam bylo vidět, že z téhle trojice budou skvělí hráči. Třeba o nich nevěděla širší veřejnost, ale ti, kdo hokej sledovali, určitě jo. To je stejné jako dneska. Jak dělám skauta, vím, z jakých kluků kolem šestnácti let budou za pár let velká jména v NHL.“

Vy jste Jágrovi obrovsky pomohl v jeho začátcích v Pittsburghu, kam vás Flames vytrejdovali. Ale oni vám ani neřekli, že tam jdete, abyste ho podpořil, že?
„Oficiálně mi to nikdy neřekl doteď. (smích) Ale bylo jasné, že potřebují s Jardou pomoct. Tenkrát na tom byl psychicky docela blbě. Nedivím se mu. V osmnácti ho to kopnulo do Ameriky, byl sám, nevěděl, která bije. Je super, když máte vedle sebe někoho, kdo už tam něco prožil, může poradit. Tedy ani ne tak hokejově, spíš s věcmi okolo. Aby se cítil v pohodě. Což byla moje role. Takhle jsem to bral. I když pochopitelně jsem myslel i na to, že je to pro mě nová výzva, jedu hrát hokej jinam.“

Ale původně se vám do Pittsburghu moc nechtělo, ne?
„To je pravda. Ale nakonec jsem to kousnul, a byly z toho další dva Stanley Cupy. Takže si nestěžuju.“ (smích)

O nich?
„Že se Ringo Starr a Paul McCartney podílí na jejich nové desce. Že ji natáčejí dohromady. Což je super, na to se moc těším. Jsem zvědavý. Dlouhá léta jsem taky poslouchal Lemmyho. Když byl s Motörhead několikrát v Praze, vždycky jsem byl někde jinde. Potom jsem na něj sehnal lístky, ale už jsem ho nestihl… Bohužel.“

Jak koncerty prožíváte?
„Neskáču, ale užívám si je. Je to o tom, že si člověk dá pár piv, vychutná si muziku zblízka. Navíc mám ve spoustě českých kapel blízké kamarády. Třeba se výborně znám s Tomášem Varteckým (mj. Kurtizány z 25. avenue), s kluky z Lucie, z Wanastowích Vjecý. S těmi jsem dokonce na přelomu tisíciletí jel i túru. Jako host na poslední dvě písničky. Byl to super zážitek.“

Na co hrajete?
„Na kytaru. No, hraju… (pousměje se) Je to tak, že mám doma ve sklepě aparaturu a brnkám si, když mám chuť a náladu.“

Ale vystupovat před lidmi, to musel být zážitek, ne?
„Jasně. Oni tomu turné říkali kafíčková túra, protože nás sponzorovala firma, která vyrábí kávu. Už ani nevím, jak se jmenovala. Jezdili jsme po náměstích, celkově to bylo kolem deseti koncertů. Největší účast byla na Letenské pláni, kam přišlo asi patnáct tisíc lidí. Jinak jsme byli třeba v Liberci, Olomouci, Ostravě, Brně… Moc jsem si to užil. Prostě skvělý.“

Lidé tušili, že kytarista je známý hokejista, trojnásobný vítěz Stanley Cupu?
„Jo, věděli, kdo s nimi hraje. Že jsem to já. Někde v televizi jsem řekl, že mám rád Wanastowky a Lucii. V té době s Wanastowkami bubnoval můj velký kamarád Marek Kopecký. Znali jsme se léta předtím, jezdili jsme spolu lyžovat. Oslovil mě, jestli nechci přijít na zkoušku, že bych s nimi jel jako host. Nakonec to dopadlo. Bylo to nádherný, moc rád na tu dobu vzpomínám.“

Když se vrátíme k politice, v minulých letech jste veřejně kritizoval kamaráda Jaromíra Jágra za jeho návštěvu Číny v roce 2019. Vyříkali jste si to potom nějak?
„Mě se na to někdo zeptal při rozhovoru, tak jsem jenom odpověděl. Že nechápu, proč tam letěl, navíc s těmi lidmi… Byla to grupa kolem prezidenta Zemana, fotil se s nimi. A jak už to tak bývá, tak všechno, co Zeman slíbil, se nesplnilo. Že by Čína nějak investovala u nás? Jarda měl být ambasadorem hokejového turnaje na olympiádě v Pekingu. Ale to jsem taky nějak nezaregistroval, že by to tak dopadlo. Já jsem tehdy prostě jenom reagoval na otázku, kterou jsem dostal. Že si myslím, že to nemá zapotřebí.“

Když vyhrál, zažíval jste podobné emoce jako při hokeji?
„Musím říct, že ano. Bylo to neuvěřitelný. Ještě teď mám husí kůži, když si vzpomenu. Už po sečtení asi 75 procent bylo jasné, že jde o jasné vítězství. Byl jsem přímo ve štábu, byl to neuvěřitelný pocit. Zvlášť, když potom přišel s paní Evou na pódium a představili ho jako nového prezidenta. Do toho hrála hymna. Měl jsem normálně slzy v očích. Byl to neskutečný pocit, absolutně srovnatelný s tím hokejovým, když jsme v Praze po zlatém šampionátu v roce 1985 stáli na modré čáře.“

Opravdu?
„Ano. Jsou to okamžiky, na které nikdy nezapomenu. V obou případech šlo o velké vítězství, navíc v prezidentských volbách to byla jasná výhra, o milion hlasů. Takže, obrazně řečeno, Babiše tak nakopal do řiti, že jsme z toho byli všichni hotoví.“

Na koncertech neskáču, užívám si je
Míváte často slzy v očích?
„Stárnu, dokážu se dojmout i u filmu. Nejsem měkkota, ale lidské příběhy mě chytí za srdce. Třeba se co týče malých dětí nebo zvířat. Ale to mají asi ostatní podobné, pokud nejsou z ledu.“

Jinak jste ale tvrďák, ne? Byl jste takový na ledě, v civilu jste rocker. Odkdy?
„Od nějakých třinácti, čtrnáct let. Na krystalce, jak se říkalo rádiu, jsem si doma pouštěl Radio Luxembourg a poslouchal už v sedmdesátých letech kapely, které mě ovlivnily na celý život. V tomhle věku si člověk formuje hudební vkus. Co poslouchá zamlada, mu většinou vydrží celý život. Rocková muzika byla navíc během osmdesátých let zatlačená diskem. Z toho jsem byl úplně nešťastný, když všude hrálo duc, duc, duc… Jsem rád, že v současnosti jsou všechny styly postavené na jednu rovinu a každý si může vybrat, co se mu líbí.“

Na koncerty chodíte?
„Pořád. Jak v minulosti, když jsem byl v Americe, tak i potom.“

Na čem jste třeba byl?
„Na velkém koncertu ZZ Top v Pittsburghu, to jsem se dostal až do zákulisí, když dohráli. Viděl jsem Metallicu, prostě všechny slavné kapely. Když jsme se vrátili domů, nemohl jsem si nechat ujít Rolling Stones. Právě Stouni jsou moje srdcovka, číslo jedna. Na nich jsem byl live asi šestkrát nebo sedmkrát. Bohužel už zbyli naživu poslední dva veteráni. Ale slyšel jsem jednu perličku.“

A co následovalo?
„Někdy koncem léta se mi ozvali ze štábu pana generála, že mě chce pozvat na kafe. Takže jsme se sešli v Praze v jedné restauraci na terase a hned jsem z osobního setkání měl jasno, že je to sofistikovaný a chytrý člověk, který ví, co chce. Navíc je lidský, skromný. Původně jsme měli mluvit dvacet minut, ale nakonec jsme spolu seděli dvě a půl hodiny. Přijel na motorce, takže jsme si nedali ani klasický pivo, ale Birella.“

Zapůsobil na vás?
„Ano. Bylo u toho i pár nejbližších lidí z jeho týmu. Celkově jsem se přesvědčil, že on je přesně člověk, kterého bych si přál, aby seděl na Hradě. Za jeho názory na politickou i ekonomickou situaci. Jenom mě utvrdil v tom, že moje volba bude správná. I když samozřejmě s tím škraloupem před rokem 1989.“

Ptal jste se na jeho komunistickou minulost?
„Ne. Byla to první schůzka, nehodilo se to tam. Navíc jsem to ani nepotřeboval slyšet, protože okolnosti vysvětloval veřejně několikrát. Všechna fakta jsou dohledatelná, takže tuhle tříletou epizodku nemělo cenu řešit. Kurz, o kterém se nejvíc mluvilo, dokončoval už po Sametové revoluci, takže za demokratického režimu. Tím to pro mě bylo vyřešený. Navíc jeho třicetiletá kariéra potom stokrát převážila to, co mu lidi vyčítali před rokem 1989.“

Proč podle vás?
„Asi ho u toho drží obava, jak dopadnou jeho kauzy. Čapí hnízdo už je zamáznutý, ale pořád tam je spousta jiných věcí, z kterých má nejspíš strach. A potřebuje si je nějak vyřešit na nejvyšší úrovni.“

Byl jste velkým podporovatelem nového prezidenta Petra Pavla. Jak jste se k němu dostal?
„To bylo taky původně přes Twitter.“

Opravdu?
„Už jsou to asi dva roky, kdy jsme si vzájemně odpověděli na nějaké příspěvky. Myslím si, že to bylo ohledně vína. Už si přesně nevybavuju okolnosti, ale poslal jsem mu fotku mého domácího sklípku s tím, že taky mám pár lahví. Takže jsme se shodli, že bychom v našich sklepech přežili, kdyby se něco stalo. Bylo to v legraci. Takže tohle byla naše první společná interakce.“

A jak to bylo dál?
„Loni v létě potom, co jsem zjistil, že seriózně uvažuje o kandidatuře, jsem vyťukal další tweet, ve kterém jsem napsal, že nebudu řešit nic jiného a generála Pavla budu volit v prvním i ve druhém kole. To byla reakce na to, jak se lidi dohadovali, koho budou volit v prvním, koho potom… Jak to budou kombinovat. Byla kolem toho spousta keců. Já jsem měl jasno.“

A co následovalo?
„Někdy koncem léta se mi ozvali ze štábu pana generála, že mě chce pozvat na kafe. Takže jsme se sešli v Praze v jedné restauraci na terase a hned jsem z osobního setkání měl jasno, že je to sofistikovaný a chytrý člověk, který ví, co chce. Navíc je lidský, skromný. Původně jsme měli mluvit dvacet minut, ale nakonec jsme spolu seděli dvě a půl hodiny. Přijel na motorce, takže jsme si nedali ani klasický pivo, ale Birella.“

Zapůsobil na vás?
„Ano. Bylo u toho i pár nejbližších lidí z jeho týmu. Celkově jsem se přesvědčil, že on je přesně člověk, kterého bych si přál, aby seděl na Hradě. Za jeho názory na politickou i ekonomickou situaci. Jenom mě utvrdil v tom, že moje volba bude správná. I když samozřejmě s tím škraloupem před rokem 1989.“

Babiš chce pořád škodit
Nedávno jste popisoval, jak vás potkal Andrej Babiš a říkal, že jste jeho hejtr. To bylo poprvé, kdy jste se viděli osobně?
„Myslím, že podruhé.“

Kdy to bylo předtím?
„Jestli si dobře pamatuju, tak na jednom tenisovém turnaji v Přerově. On tam byl jako jeden ze sponzorů, ale to ještě nebyl Agrofert. Už je to dávno, třeba pětadvacet let. Dokonce z toho mám fotku, jak hraju spolu s Paľo Haberou proti němu a Jirkovi Kunertovi, který se potom stal šéfem UniCredit Bank.“

Vidíte, cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Pak se z něj stal politik, kterého nejvíc kritizujete.
„A přitom s ním mám krásnou společnou fotku u sítě. (smích) Jinak jsme se ale nikdy nebavili ani nepotkali. Až po těch pětadvaceti letech při inauguraci. Narazili jsme na sebe v chodbě, sami dva. Zdálo se mi to jako vtipná historka, tak jsem ji pustil ven.“

Vás by politika nelákala?
„Vůbec ne. Fakt ne.“

Proč?
„Neměl bych na to nervy. Abych potkával lidi právě typu Babiše, kteří reprezentují ANO? S těmi bych vůbec nemohl být. Já mám příliš prudkou povahu, takže by to nedopadlo dobře.“

Spousta lidí při prezidentské volbě měla chuť rozdat pár facek…
„Nedivím se jim. Pro mě je člověk jako Babiš absolutně neakceptovatelný. Místo, aby si někde v klidu užíval svoje majetky a neotravoval normální lidi, tak je proti sobě štve. Za těch osm let ve vrcholné politice vykopal hluboké příkopy. Jeho jmění je takové, že nemá podle mě zapotřebí, aby byl pořád v epicentru dění a schytával tolik hejtů od normálních slušných lidí. Pokud by ho hejtovali ti, kteří nedávno stáli na Václavském náměstí s panem Rajchlem, tak je to něco jiného. Protože ti hejtují každého, kdo není na jejich straně. Jenže proti Babišovi se obrátili všichni slušní lidi. Třikrát prohrál volby, ale pořád chce škodit dál.“

To je z vašich glos a příspěvků jasně vidět…
„Nemám problém říkat věci naplno. Když se mi něco nelíbí, vyjádřím se k tomu. Nemusí to být jenom vůči dnešní opozici. Ale i pokud někdo z tábora, kterému fandím, udělá něco špatně, taky to naplno napíšu.“
Nenarážel jste kvůli téhle upřímnosti během kariéry?
„Párkrát jo, ale zase to nebylo nic dramatického, že bych kvůli tomu musel končit s hokejem. Pokud se mi něco nezdálo, šel jsem s tím ven. Většinou za lidmi, kteří s tím mohli něco udělat.“

O co třeba šlo?
„O věci okolo týmu, program a podobné věci. Ale nikdy se to nedostalo do fáze, že by mi to zkrátilo nebo negativně ovlivnilo kariéru.“

Na Twitteru vystupujete jako Dallas Stars. Nechcete už to změnit na vaše jméno?
„Myslím si, že po více než deseti letech je to daný a nemá cenu s tím šíbovat. (smích) Už to nebudu měnit. Publikuju tam i svoje fotky, spousta lidí mě tam jmenuje, takže kdo ten účet nezná, brzo pochopí, o koho jde. Už to ke mně po těch letech patří.“

O emigraci jste neuvažoval?
„Tohle téma bylo chvíli na stole, ale nakonec jsem zjistil, že bych si nedokázal představit opustit rodinu, kamarády. Takže to nepřicházelo v úvahu. S reprezentací i národním týmem jsme často byli na Západě na různých turnajích, takže možnost se nabízela. Ale do toho jsem nešel. Od roku 1984 už jsem se těšil, že by NHL mohla klapnout, protože byly dané podmínky pro odchod. Navíc mě draftovalo Calgary.“

Vy jste z bývalých hokejistů nejaktivnější na Twitteru, že?
„No, ještě Hašan je taky hodně vidět.“

To máte pravdu, Dominik Hašek je také výrazný.
„Ale on se spíš věnuje východní velmoci než vnitřní politice. Já to mám obráceně. Rusko je pro mě zaprodané, ani nemá cenu, abych kvůli němu ztrácel čas. Navíc se tomu věnuje právě Hašan, je zbytečné, abych do toho nějak zabrušoval. Máme to hezky rozdělený.“ (smích)

Jaké máte reakce?
„Zatím samé pozitivní. Musím zaklepat, že jsem se nesetkal s nikým, kdo by mi nadával nebo mi to vyčítal. Spíš přicházejí lidé, které ani neznám, a říkají, že mě sledují a líbí se jim, jak veřejné věci glosuju.“

Nechodíte daleko ani k ostřejším výrazům.
„Na Twitteru to k tomu asi patří, jsou v tom emoce. O tom to je. O okamžité reakci na něco, co se právě stalo. Když něco glosují novináři o den nebo dva později, mohou být opatrnější a sáhnou k jiným formulacím. Ale já jsem vždycky ctil pravidlo: Co na srdci, to na jazyku.“

To jste měl v sobě vždycky?
„Myslím si, že se to probudilo po sametové revoluci, kdy jsem začal politiku víc sledovat. Kolem roku 1992 nebo 1993, když jsme se vrátili z Pittsburghu. Ale nebylo to tak intenzivní jako dneska, protože mi přišlo, že všechno tenkrát běželo, jak má. Dělaly se velké věci, jak z ekonomického i společenského pohledu. Naše republika se začala přetvářet a mě bavilo se potkávat s lidmi, kteří se na tom podíleli a působili v politice.“

Odpor ke komunistům máte hluboko zakořeněný od mládí?
„Ano. Už od roku 1968, kdy byla v Mladé Boleslavi, kde jsem vyrůstal, ruská posádka. Jednou se dostal můj táta do rozepře s partou ruských důstojníků a nakonec skončil na tři dny v ruských kasárnách. My jsme nevěděli, co se bude dít, jestli se vrátí, nebo ne. Žádné zprávy jsme neměli. Naštěstí potom přišel domů. Komunistické zlo mi hrozně lezlo krkem. Vlastně už od okupace.“

Kvůli komunistům jste navíc nemohl dřív odejít ani do NHL.
„Šlo to až později, ve třiceti, když jsem splnil podmínky, které režim požadoval. Pochopitelně by bylo fajn, kdybych za moře šel dřív. Ale bohužel, doba byla hrozná.“