S odehranými minutami si tělo zvykne, říká navrátilec Petr Koukal
Takřka na den přesně po půl roce se do sestavy Mountfieldu HK vrátil Petr Koukal. Svůj comeback do zápasového cyklu si však určitě představoval poněkud pozitivnější. Lvi totiž v rámci 6. kola Tipsport extraligy podlehli Třinci 0:4. Oceláři rozhodně nebyli v zápase aktivnějším týmem, avšak byli jasně produktivnější. Nejenom o utkání v srdci Slezska promluvil následně mistr světa z roku 2010.
Po dlouhé době jste byl v utkání na ledě, jaký byl váš návrat?
Prohráli jsme, takže nic moc. Ale samozřejmě těžký, protože jsem neměl žádný přípravný zápas. Snažil jsem se hrát krátká střídání a moc nevymýšlet, i když jednou jsem tam zbytečně ztratil cross, což mě trošku mrzelo. Škoda celkového výsledku, protože si myslím, že se odsud dal odvést nějaký bod, ale bohužel jsme nevyužili žádnou šanci.
Radek Smoleňák říkal, že i kdybyste hráli 200 minut, tak by z toho nic nepadlo. Příležitostí jste spálili poměrně mnoho.
Šancí bylo spousta, ale bohužel tam prostě nic nepadlo. Samozřejmě s tím, jak naskakoval čas, tak bylo jasné, že je ten zápas ztracený. Z toho pohledu pak už přišla taková frustrace, že třeba někdo mohl dát gól, zvednout si sebevědomí a prostě tam nespadlo nic. Škoda toho výsledku, ale samozřejmě ztratili jsme ho i jinde než těmi neproměněnými góly. Například chybami v obraně. Bylo to jedno s druhým.
I vy jste si mohl zvednout sebevědomí, měl jste dobrou šanci, kdy jste zakončoval takřka z brankové čáry.
Chtěl jsem nejdříve samozřejmě nahrávat, ale oni to docela dobře přečetli. Takže jsem pak šel do střely, a ještě se to ke mně dostalo crossově na dorážku, ale samozřejmě vzhledem k našemu štěstí v zápase mi to přeskočilo hokejku. Bohužel jsem byl -1, to mě taky štve. Ale snad dostanu v příštím zápase důvěru a zvednu to.
„Je to samozřejmě každého svědomí a vědomí. Takže jestli to on věděl, tak proč ne. Je to na každém hráči.“
Co chybělo ke gólu?
Větší důraz před brankou, možná víc klidu a samozřejmě nějaké štěstí. Těch tyček tam bylo spousta. Samozřejmě jakýkoliv gól do druhé třetiny by nám pomohl, bohužel nebylo nám přáno. Bylo to 0:4 po dvou třetinách, s přibývajícím časem jim vývoj hrál do karet. Soustředili se na obranu a čekali na nějaký brejk. Věděli, že mají dostatečně nahráno a v klidu to ubránili.
Dalo by se říct, že Třinecké podrželi oba gólmani?
Jeden se zranil a poslal se nám tam ještě asi s lepší formou. Samozřejmě je podržel, všech těch střel nebo dorážek tam bylo spousta, ale nám prostě nebylo přáno.
Co říkáte na gesto fair-play Mislava Rosandiče, který odvolal vyloučení za podražení, za stavu 0:4, kdy pořád zbývalo mnoho času do konce?
Je to samozřejmě každého svědomí a vědomí, takže jestli to on věděl, tak proč ne. Je to na každém hráči. Jak řekl Smoli, tohle by nám už asi nepomohlo vůbec k ničemu. Bylo to takové neřešící hezké gesto.
Zdravotně je už všechno v pořádku, noha drží?
Vydržela. Byl to samozřejmě první test vyloženě do neznáma, protože žádný zápas jsem zatím nehrál. Rychlost už asi nebude lepší, ale někde v soubojích si nemyslím, že bych vyloženě ztrácel. Samozřejmě s těmi odehranými minutami a zápasy si zvykne i tělo, takže doufám, že to bude už jenom lepší a lepší. Zlepšovat je určitě vždycky co, ale samozřejmě jsem věděl, že to bude těžké… a bylo.
Jak jste se cítil ve hře?
Koleno dobré, samozřejmě vždycky to může být lepší, ale už jsem cítil, že dalšími tréninky bych to již nikam neposouval. Už jsem to chtěl vyzkoušet, jak to bude reagovat v zápase, takže jsme se domluvili s trenérem, že to zkusím. Jsem rád, že jsem to zvládl a uvidíme, jak bude trenér dělat sestavu na další zápasy.
Jaké byly instrukce od trenéra do utkání?
Měli jsme ho jít vyhrát, což jsme nesplnili. Žádné osobní instrukce jsem nedostal. Myslím si, že už jsem něco odehrál, takže vím, co si můžu dovolit nebo co bych měl na ledě dělat. A to jsem se snažil plnit, moc nevymýšlet, takže to nebylo moc složité.
„Cítím, že jsem připravený dobře a doufám, že co nejrychleji chytím to zápasové tempo a budu prospěšný klukům.“
Jak probíhala vaše rekonvalescence?
Řekl bych, že tak standardně. Říká se, že po operaci je člověk tak půl roku mimo a vlastně (dívá se na datum v telefonu) skoro na den to vyšlo. Postupovali jsme podle plánu. S Tvrďou (Michalem Tvrdíkem) jsme si myslím dobře mákli v posilovně. Cítím, že mě připravil dobře. Proto už jsem šel za trenéry, že jdu do toho. Jak jsem už říkal, cítil jsem, že dalšími tréninky by to už nikam nestoupalo dál. Už bylo potřeba nějakého zápasu a rozehrát se.
Takže rozhodnutí, že budete hrát, bylo na vás?
Bylo moje. S trenérem jsme se bavili, že jakmile se budu cítit, tak budeme komunikovat a bavit se o tom.
Jaký byl půlrok bez hokeje?
Docela to uteklo. Tak ona v tom byla letní příprava, ve které jsem viděl kluky, když byli v posilce. Já tam chodil jenom na ruce, vyloženě nohu jsem nechal úplně být. A když zase kluci šli na led, tak jsem se zavřel s Tvrďou v posilovně, takže to bylo takové trošku protočené. Sice jsem byl na zimáku každý den, ale míjeli jsme se docela hezky.
Když je hokejista zraněný, tak to nahrává tomu, že může trávit volný čas s rodinou. Bylo to tak také u vás?
Já jsem vlastně chodil pořád na tréninky, takže to bylo pořád stejné, jako když bych byl zdravý, akorát jsem nechodil na led. Až poslední měsíc, měsíc a půl jsem chodil na led. Spíš to bylo ještě těžší, že se pro mě hledalo určité místo vždycky, když kluci skončí. Člověk alternuje a pomalu je tam ještě déle, než kdyby byl s týmem. Chodil jsem na led nebo do posilovny jindy než kluci, protože jsem nemohl dělat ty věci, co oni. Bylo to takové hledání volného času, ale myslím si, že se Tvrďa s trenérem vždycky domluvili. A jak říkám, cítím, že jsem připravený dobře a doufám, že co nejrychleji chytím to zápasové tempo a budu prospěšný klukům.