Filip Luňák o 5. třídě: Kluci udělali úžasný progres

Pane trenére, i když sezóna skončila předčasně, i tak trvala přes tři čtvrtě roku. Jak jste ji viděl?
Když to vezmu úplně od začátku, v přípravě jsme využili několik sportovišť – nejprve malšovické fotbalové hřiště, dále ČPP Arénu, kde byla in-line plocha a gymnastická tělocvična. Do půlky května jsme ještě využívali malou halu a poté už začalo předzávodní období, kdy jsme šli hned na led. Trénovali jsme třikrát čtyřikrát týdně a potom jsme odjeli na soustředění do Deštného. Tam to bylo úžasné, kluci fungovali týden bez mobilů a televize, nachodili jsme okolo 65 kilometrů. Kluky tam hodně poznám, což mi pak pomáhá v práci s nimi v sezóně. Před startem ročníku jsme pak absolvovali tři turnaje; dvoudenní v Hodoníně, Turnaj profesora Malého v Hradci Králové a třídenní turnaj v Nymburku.

Jakou jste hráli soutěž a jak byste zhodnotil celou sezónu?
V sezóně jsme hráli Krajskou ligu přípravek, která měla 12 kol a hrály se vždy dva zápasy v jeden den, takže například ve Vrchlabí jsme hráli s Vrchlabím a Náchodem. Kromě toho jsme hráli také Malou ligu, což je dlouhodobá týmová soutěž a systém miniturnajů. Hrál se tam opravdu výborný hokej a kluci se utkali s nejlepšími celky u nás. K tomu jsme kolem Vánoc nastoupili ještě k Memoriálu Jiřího Bartoně v Pardubicích, který jsme po dlouhé době pro Hradec vyhráli. Takže to byl úspěšný ročník, ale nerad hodnotím dětský hokej dle výsledků – důležitější je zlepšení, předvedená hra, jak se kluci cítí v kabině a jestli se těší na trénink. Myslím, že tohle u nás bylo výborné.

Na jaké konkrétní aspekty jste se nejvíce zaměřovali?
S hráči samozřejmě neděláme žádnou taktiku, ničím je nesvazujeme a pravidla je nikdo neučí, ta jsou pro ně úplně přirozená. Pravidelně střídáme posty, v tom je podle mě gró úspěchu v mládežnickém hokeji. Minimálně polovinu tréninku hrajeme na malém prostoru (minihokej) či na velkém hřišti. To kombinujeme s hraním na nudli nebo hrajeme finský hokej po druhou modrou. To se nám osvědčilo úplně nejvíc a dělali jsme to hodně na ranních trénincích, kde nás trenérů není tolik, protože taťkové-asistenti chodí do práce. V sezóně jsme se kromě bruslení a individuálních dovedností hodně věnovali přihrávce a zpracování, jelikož spousta kluků to neumí ani na místě, natož v pohybu a pod tlakem. Při hře jsou ještě trošku ve stresu, čili jsme se vrátili k základům a během dvou tří měsíců to přenesli do zápasů. Tohle se nám obrovsky osvědčilo.

Zmínil jste točení postů – to je pro kluky určitě také důležité, že?
U 5. třídy mám asistenta Tomáše Martince, který nás k tomu hodně nabádá, poněvadž je bývalý útočník. Já jsem dříve chytal, takže to vidím trošku jinak; vůbec mě nezajímá, kdo dává góly, ale spíš předvedená hra a hokejové myšlení. Pozice jsme měnili dokonce i v zápasech s výbornými soupeři, kdy jsme vedli o tři čtyři góly, na další třetinu jsme to rozbili a útočníky poslali do obrany. Forvard to má trošku jiné – furt dobývá území a musí se snažit sám. Obránce má hru před sebou, zase se ale musí orientovat lépe před bránou, být tvrdší a rozdat puky, protože žádný útočník se neprosadí, pokud nedostane dobrou nahrávku od beka a naopak. Samozřejmě nikdo neví, z koho vypadne nějaký Filda Hronek, kterého pošlou v dorostu z útoku do obrany a začne být perfektní (směje se). Kluky vedeme k tomu, aby byli univerzální. Dneska umí profesionální hráči všichni všechno. Když přijela Frölunda, tak jsem ani při tréninku nepoznal, kdo je útočník a kdo obránce.

Jak jste spokojen se zlepšením jednotlivých hráčů?
Letos udělali kluci úžasný progres. Je to vždycky v takových vlnách; začneme soutěž a pokaždé vyplavou dva tři kluci, kteří jsou normálně průměrní, ale najednou zesílí, povyrostou a hrají výborný hokej. Pak se to třeba trošku zastaví, což je přirozené. Někdy před Vánocemi jsme si říkali, že hráči trochu stagnují, mají toho však spoustu – chodí do školy, k tomu trénujeme třeba pětkrát týdně a často jsme hráli víkendové dvojzápasy v sobotu i v neděli. Takže kluci se opravdu nezastaví, ze stagnace nás ale dokonale vytrhl turnaj v Pardubicích, který nás nakopl k další práci. Přijely skvělé týmy a kluci se přesvědčili, že jdeme zřejmě správnou cestou. Výborně bruslili a kombinovali, navíc se chovali dobře mimo led a v kabině byla bezvadná parta. Pak jsme dohrávali KLP a jezdili na Malou ligu, než byl ročník bohužel ukončen.

Vyjma 5. třídy máte na starost gólmany v celém klubu. Jak funguje tahle spolupráce?
S hráči ročníků 2006-2013 jsme měli trénink každý čtvrtek; tam nás bylo většinou kolem dvanácti. Jsem tam já a asistent Tomáš Petrů, ale chodí nám pomáhat i kluci z 9. třídy, dorostu nebo juniorky. Pro kluky je to super, protože co jim vysvětluji, na to pak myslí v bráně a rozvíjí je to. Plus chodíme ještě na jejich tréninky, takže za týden mají dvakrát třikrát kouče gólmanů. Záleží ale opravdu na kategorii – u nejmenších kluků je základ, aby se naučili dobře bruslit. Do té doby nemá smysl dělat s nimi brankářská cvičení, když ještě tolik necítí hrany a rozložení váhy na bruslích. Potom je s nimi daleko lepší práce.

Jak to vidíte s brankářskými nadějemi v Hradci Králové?
Kluci jsou ve velkoklubu, kde je na výsledky A-týmu velký tlak. To je pochopitelné, ale pro kluky to není úplně optimální. Proniknout do áčka je velice těžké. Z první ligy se vrátil Dan Dvořák, který bude k dispozici, výborný gólman je taky Denis Vacek, jenž jezdil chytat druhou ligu do Nové Paky. Kryštof Ševců zase chytal celou sezónu krajskou soutěž v Hronově. Pak tam je Tomáš Sajdl, který za poslední dvě tři sezóny udělal ohromný progres; vychytal titul dorostu a posunul se do juniorky, kde byl trochu podceňován, ale vyrostl a chytá úžasně. Byl nejlepší ve statistikách mezi juniory, to mu vyneslo i reprezentační pozvánky. Dalšími nadějnými gólmany jsou Kuba Tichý a Mario Žalčík, takže brankáře máme výborné a kdokoliv to může dotáhnout fakt hodně daleko.

Chtěl byste na závěr předat nějaký vzkaz či poděkování?
Myslím si, že mužstvo by nebylo tak dobré bez spolupráce trenérů, hráčů a rodičů. Jakmile jeden z těchto článků nefunguje nebo vypadne, důvěra nikdy nebude taková. Zatím jsem s žádným rodičem neměl problém, nikdo neřeší, jestli jejich kluk hraje v té a té lajně, obránce, nebo útočníka. Je samozřejmě hrozně důležité, aby s námi rodiče táhli za jeden provaz – starám se jim o jejich poklady, takže důvěra musí být absolutně vzájemná. Asistenti, kteří mi pomáhají, jsou většinou taťkové od hráčů. Pro ně je to práce na x hodin týdně, takže za tohle jim patří obrovské poděkování.