Rozhovory
ne 18.10.2020 | Daniel Krátký | Foto: Petr Nieč / SC Kolín

Zahrát si za áčko? Můj sen, prozrazuje z Kolína Martin Štohanzl

V Chance lize se po ledě prohání spousta kmenově hradeckých mladíků, se kterými během sezóny přineseme několik exkluzivních rozhovorů. Jedním z těch, kteří se chtějí ukázat a vybojovat si své místo pod Bílou věží, je jedenadvacetiletý forvard Martin Štohanzl, jenž si našel své útočiště, v rámci spolupráce na trase Hradec Králové – Kolín, právě u Středočechů. V obsáhlém rozhovoru se rozpovídal nejenom o angažmá u Kozlů, ale také třeba o neobyčejné zálibě či působení v Americe.

Martine, novou sezónu jste odstartoval v prvoligovém Kolíně, jak byste zhodnotil vstup Kozlů do soutěže?
Myslím si, že během prvního zápasu na Kladně jsme se seznamovali s hokejem v první lize, protože většina kluků byla ze druhé ligy, takže to pro ně byl skok. Každým zápasem se to ale zlepšovalo a teď si troufnu říct, že jsme v Chance lize vyrovnaným soupeřem pro kohokoliv.

Jak se vám v klubu líbí?
Myslím, že třeba zázemí je tam fajn. Není to pochopitelně to nejlepší, co může být, jako třeba v extralize. Ale je to dostačující. Máme hlavně super partu, je to takový rodinný podnik, když to tak řeknu. Každý se zná s každým a hokej se tam dělá, protože ho lidi mají rádi a milují svou práci. A to je jasné plus. Navíc je super, že je to z Hradce blízko a i lidé v Kolíně nás berou. V pohodě zapadáme do týmu. To je moc fajn.

Vy jste se ale kolínským fanouškům neměl příliš šanci představit, v přípravě jste absentoval kvůli zranění. Co vám bylo?
Hned v prvním přátelském utkání v Ústí mi protihráč přilehl nohu, takže jsem měl natažené vazy v kotníku a dostával jsem se z toho zhruba měsíc. Chtěl bych tímto poděkovat Jakubu Dudkovi, který se o mě staral. Po měsíci jsem se vrátil a bylo to čtrnáct dní před začátkem soutěže, takže v úplně ideálním čase.

„Je pro mě hlavní priorita, abych se v Kolíně vyhrál a mohl se v Hradci probojovat do áčka a udržet se v něm.“

Martin Štohanzl (o čase na ledě v Kolíně)

Kolínský kouč Petr Martínek o vás prozradil, že vás z mládežnických let dobře zná. Bylo to při vstupu do angažmá malé plus?
Nevím, jestli to byla úplně výhoda. Ale já si ho také pamatuju. Trénoval Kolín v mladším dorostu, když jsme proti sobě hráli. Trénoval i svého syna Robina, který je teď s námi v kolínském áčku. Věděl jsem, že nás povede a těšil jsem se, že tam bude trenér, kterého trochu znám a vím, o koho jde.

Jaké je pro vás hrát bez diváků? Teď vás navíc čeká dlouhá pauza...
Myslím si, že hokej bez diváků nemá žádný smysl. Hokej se přeci hraje kvůli těm emocím, kvůli divákům, kteří vás ženou dopředu. Bez lidí mi to přijde v podstatě jako přátelský zápas. Když jsme, ještě s diváky, vyhráli první domácí utkání nad Vsetínem, tak byla neskutečná atmosféra. Ale bohužel se nedá nic dělat, co vláda nařídí, to se musí dodržovat.

Zatím dostáváte v ligových duelech i docela dost prostoru na ledě. To je pro vás hodně dobré, že?
Jo, to určitě. Je to pro mě hlavní priorita, abych se v Kolíně vyhrál a mohl se v Hradci probojovat do áčka a udržet se v něm. Navíc nenastala úplně velká změna v herním stylu oproti mému předchozímu angažmá, v Kolíně máme navíc trošku povolené ruce s tím, že můžeme zahrát kreativněji.

Kolín se netají tím, že je i v první lize poloprofesionálním týmem a trénuje po večerech. Je to pro vás výhoda?
Asi jo, ale musel jsem si na to zvykat, je to pro mě změna. Normálně se trénuje klasicky ráno. Výhoda je to, že můžu přes den chodit v Hradci do školy, pak dvě tři hoďky volno a jedu do Kolína na trénink a pak zase domů.

Co přesně studujete?
Studuju v Hradci na UHK, ekonomiku a management. Nechci to totiž sázet na jednu kartu, rád bych školu vystudoval. Je to základ do života. Nikdy nevíte, co se může stát. Někde se zraníte a máte po kariéře. Škola je pro mě určitě důležitý aspekt.

Vy se zaobíráte byznysem i ve volném čase, že?
Je to tak. Přesně se jedná o trejdování cizích měn. Nechci zacházet úplně dopodrobna, protože to bychom tu seděli hodně dlouho. Ale když se vám pohne kurz určitým směrem, a vy zainvestujete a kurz následně roste, tak vyděláváte peníze. Největší výhoda je to, že můžete předpovídat – investovat, jak do pohybu nahoru, tak do pohybu dolů.

„Snad můj čas teprve přijde, všechno se děje ve správný moment.“

Martin Štohanzl (o možnosti debutu za Hradec)

Vy jste se byl během přípravy v Hradci na hokej i podívat. Takže sledujete výsledky Mountfieldu?
Jojo, sleduju pořád. Jsem s klukama i v kontaktu, takže si občas po zápase napíšeme, jak to vypadalo, jak se jim dařilo nebo jak se jim hrálo.

Všichni hráči, kteří působí v Kolíně, za Lvy v přípravě naskočili. Kromě Jana Veselého a vás, a to kvůli zranění. Nemrzí vás to trochu? Protože letní přípravu jste absolvoval v Hradci.
Všichni si v přípravě za Hradec zahráli, to je pravda. A já byl zraněný. Trošku mě to mrzí. Ale myslím si, že můj čas teprve přijde, všechno se děje ve správný moment. Snažím se na něj co nejlépe připravit. Je to můj sen už od té doby, kdy jsem do Hradce přišel do osmé třídy. Hrála se první liga, ale já jsem k hráčům vzhlížel a věřil, že si za áčko taky někdy zahraju.

Fanoušci vás za první tým tedy v akci ještě neviděli. Co by ale od vás mohli čekat? Jaké jsou vaše přednosti?
Myslím si, že moje hlavní přednosti jsou čtení hry a schopnost vytvářet šance pro druhé. Jako centr musím hrát odpovědně do obrany, jsem takový "two-way player", to znamená, že se snažím hrát kvalitně dopředu i dozadu.

„Postupem času mi to nedávalo takový smysl.“

Martin Štohanzl (o angažmá za mořem)

Ještě jako mládežník jste se přesunul do americké juniorky. Jaké to tam bylo?
Americké soutěže jsou dobré v tom, že vám mají pomoci dostat se na univerzitu, což byl i můj cíl. Nejvyšší juniorská soutěž je USHL, pod ní je NAHL a já byl až v té soutěži pod tím. Byl jsem draftovaný týmem z NAHL, jenomže první rok, když jsem tam měl jít, jsem si přetrhal vazy v koleni. Takže jsem šel až o rok déle.

Jak se tedy stalo, že jste skončil až ve třetí juniorské soutěži v USA?
V týmu, který mě draftoval, se změnil trenér, který si mě v podstatě vybral. Potom jsem se nedostal do hlavního týmu, takže jsem musel hledat jiné varianty. A protože se mnou v kempu bylo pár Čechů, tak mi jeden z nich, který v USA hrál už rok předtím, domluvil try-out o soutěž níž. Tam se mi zalíbilo a zůstal jsem tam.

Zůstal, ale ne do konce sezóny. Proč jste se rozhodl vrátit zpět do Čech?
Postupem času mi to nedávalo takový smysl. Měl jsem nějaké možnosti jít na univerzitu, nebyla to však úroveň D1, ale D3, kde by se musely platit obrovské peníze za semestr. A to jsem po rodičích nechtěl. Po Vánocích jsem se rozhodl vrátit zpátky do Česka, kde jsem odehrál pár zápasů za juniorku a pak byl v Litoměřicích.

Tehdy jste v té sezóně poprvé naskočil za Litoměřice mezi muži. Neměl jste nějaké problémy s přechodem do dospělého hokeje?
Oproti hokeji v Americe to změna byla. Je tam menší hřiště, více soubojů a tady v Česku se hraje prostě evropský styl. Musím říct, že to byl velký skok. Ale na druhou stranu si myslím, že jsem to docela dobře zvládnul, kluci v Litoměřicích mi hodně pomohli.

V Litoměřicích jste působil i v uplynulé sezóně. Jak se vám u kališníků líbilo?
Obrovská výhoda Litoměřic je, že jsou zastřešené svazem. Je tam vše, na co si člověk vzpomene. Snídaně, obědy, večeře, fyzioterapeut a kondiční trenér po celý den a všichni se nám věnovali. V tomhle se to s Kolínem nedá moc porovnávat, protože je to pro ně první profesionální sezóna. V Liťáku to bylo prostě odskočené. Řešilo se i to, že bych tam pokračoval. Měli jsme to v průběhu minulé sezóny v podstatě domluvené, ale pak z toho nějak sešlo.

Ještě před odchodem do Ameriky jste s hradeckým mladším dorostem vybojoval dva tituly. Jste s bývalými spoluhráči stále v kontaktu?
S většinou se vídám, třeba jednou za měsíc. Jsme ve spojení. A musím říct, že většina z nás u hokeje zůstala. I když to třeba není na profesionální úrovni, ale většina hokej hraje a má ho ráda.

„Z větší části je to jeho zásluha, kde jsem. Odmala se mi věnoval a jsem rád, že to se mnou vydržel.“

Martin Štohanzl (o otci – trenérovi)

V Hradci trénuje mládež také váš tatínek, Martin Štohanzl starší. A trénoval i vás, že?
Trénoval mě odmala. Když jsem z Jaroměře v osmé třídě odešel do Hradce, tak mě trénoval pan Táborský. Potom ale skončil a přišel zase táta. Byl jsem rád, že jsem se ho zbavil a on přišel zpátky (směje se). Potom mě trénoval ještě ve starším dorostu. Takže v Hradci dva roky. Z větší části je to jeho zásluha, kde jsem. Odmala se mi věnoval, a jsem rád, že to se mnou vydržel.

Byl na vás přísnější?
Řekl bych, že určitě. I když někomu to tak nemuselo přijít, tak já jsem musel všechno dělat dvakrát tak lépe než ostatní, protože každá moje chyba vynikla a všichni ji viděli.

Mnoho lidí vás zná pod přezdívkou "Klokan", jak vůbec vznikla?
Přezdívku mám poděděnou právě po taťkovi. Protože když byl mladší a hrál ještě fotbal, tak v té době začal v Bohemce hrát jmenovec Jan Štohanzl. Taťkovi se začalo říkat Klokan a já jsem to zdědil. Jsem navíc také zarytý Bohemák (usmívá se).

Co byste na závěr popřál hradeckým a kolínským fanouškům?
Hlavně pevné nervy, ať vydrží a fandí, i když to nebude zrovna na zimáku. Protože šestý hráč je vždycky potřeba.